Vernisáž výstavy a prezentace publikace Pirandellovi. Rodina a doba v obrazech

Do 13.11.2017 bude v 1. patře Italského kulturního institutu v Praze, Šporkova 14, Praha 1 – Malá Strana, přístupná zajímavá výstava Pirandellovi. Rodina a doba v obrazech.

Výstavu i publikaci uvedla Sarah Zappulla Muscarà, profesorka italské literatury na Univerzitě v Catanii, a Enzo Zappulla, ředitel Ústavu dějin sicilského divadla.

Luigi Pirandello (1867-1936) byl italský dramatik, prozaik a básník, představitel moderny a nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1934. Narodil se na Sicílii v bohaté rodině majitele sirných dolů, dostalo se mu exkluzivního vzdělání, které dokončil v Německu. Roku 1897 přijal místo na katedře stylistiky v učitelském ústavu v Římě. Tehdy začal pracovat na svých prózách, z nichž nejznámější je román Nebožtík Mattia Pascal, a rozvíjet v esejích svoji teorii humoru.

Podle Pirandellova názoru je povinností umělce odhalit rozpor mezi jevem (maskou) a podstatou (tváří). Stržení „masky“ může zpočátku vyvolat smích, další analýza však vede k tragickému poznání podstaty „tváře“.

V osobním životě bylo však toto tzv. humoristické období Pirandellovy tvorby poměrně nešťastné, neboť bylo tragicky poznamenáno duševní chorobou jeho ženy.

Pirandellovy umělecké principy se projevovaly nejprve v jeho prózách, plně se však rozvinuly až v jeho divadelních hrách. Roku 1921 mělo v Římě premiéru Pirandellovo drama Šest postav hledá autora, patřící do tzv. trilogie „divadla na divadle“ (další části tvoří hry Každý má svou pravdu a Dnes večer improvizujeme), ve které stírá hranici mezi jevištní fikcí a skutečností, zpochybnit jistoty skutečného světa a vtáhnout diváky do děje, aby cítili spoluzodpovědnost za problémy, o nichž se jedná. Tato hra spolu s tragédií Jindřich IV. zajistila Pirandellovi mezinárodní věhlas.

Roku 1924 vstoupil Pirandello do fašistické strany. Těžko říci, zda spisovatelův příklon k fašismu byl výsledkem kalkulace, jak získat publicitu a přístup k dotacím, nebo zda skutečně platila jeho vlastní slova „jsem fašista, protože jsem Ital“. Nelze však nevidět, že díky Mussoliniho podpoře se Pirandello stal roku 1925 ředitelem římského divadla Teatro d´Arte.

Námětem Pirandellových děl jsou bizarní, nevypočitatelné a absurdní příběhy s podivínskými postavami plnými prudkých vášní a zvratů. Roku 1929 byl jmenován členem Italské akademie a roku 1934 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „za jeho smělou a duchaplnou renesanci dramatického a scénického umění“ (citace z odůvodnění Švédské akademie). Při návratu ze Stockholmu navštívil i Prahu.