Vernisáž Vladimír Svoboda, Michal Šarše: 8.setkání

Pouze do 31.3.2019 bude v Galerii Nová síň, Voršilská 3, Praha 1, přístupná zajímavá výstava Vladimír Svoboda, Michal Šarše: 8.setkání.

Vladimír Svoboda (1951) je nenápadným soliterem. Vystavuje sporadicky, a tak každá z přehlídek je vzácnou příležitostí vnímat autorův decentní přednes.

Svoboda navazuje celým svým dílem na bohatou tradici českého krajinářství. Odklání se však zjevně od popisného pasivního přednesu, aby tak dal více vyznít niterným strukturovaným reflexím. Tím se řadí k takovým osobnostem jako je K.Valter, I.Ouhel, F.Hodonský nebo nejmladší z nich V.Franz.
Malba kladená na plátno ve svižných tazích je pro něho přirozeným výrazem teskných a melancholických nálad. Jeho vize svébytných krajin jsou prostoupením skutečných zážitků, mlhavých snů a lehce plujících imaginací.
Nejnovější tvorba vede Vladimíra Svobodu k potřebě stále většího formátu.
V monumentální ploše s přirozenou lehkostí zachycuje detaily přírody, jimž vdechuje hlubokou životní symboliku. Malířova síla je v umění náznaku, křehké poetické nápovědy a vícevýznamovosti.

Svobodova tvorba je přes vnější klid a kompoziční vyrovnanost naplněna odvahou lidské vitality hledající životní jistoty, pravdu a etiku. Vlastní jemně stylizovanou – avšak jasně čitelnou – symbolikou rozehrává skutečnost, kouzlí jen jakoby pootočením dětského krasohledu stále nové netušené a nekonečné variace věčného tajemství a poezie života i kouzla jeho polarid.
Obrazy Vladimíra Svobody osloví každého diváka po svém, cestou jeho fantazie, vzpomínek a probuzením dávno zapomenutých zážitků.

………

Akademický sochař Michal Šarše (text Petra Svobody):

     Michal Šarše (1956) ve svých skulpturách zcela vědomě opouští klasickou tradici evropského sochařství. Tradici, tak jak je v našem vědomí zakořeněna aristotelovskou estetikou a později v dějinách novodobých umocněna klasickým ideálem  estetiky W. F. Hegela. Zde základem pro krásno a ideální formu bylo a je uzavřít veškeré narativní prvky dané skulptury do jasně ohraničených a strukturovaných forem a hmot.

     Michal Šarše naopak svůj příběh otevírá vstříc divákovi. Jeho skulptury jsou velkolepé jeviště a theatrem mundi vzpomínek, evokujících smyslovost, cit, i zasuté vzpomínky naší minulosti a dětství. Obsah a forma jednotlivých skulptur a  reliéfů neslouží sochaři pouze k osobní výpovědi. Svou osobitou a specifickou formou se Šarše vrací k sochařskému výrazu a mluvě i umu středověkých kameníků zdobících svými příběhy tympanony středověké katedrály. Michal Šarše stejně jako anonymní egyptský nebo starogermánský sochař či řezbář vyjadřuje symbolem ornamentu své pojetí a svůj intimní vztah jak k vlastnímu já, tak hledá obecné pravdy v nekonečné hloubce tajemného kosmologického jsoucna, jenž  v konečném výsledku koriguje veškeré naše kroky, činy i úděl.

     Sochař Michal Šarše, přestože staví svoje příběhy z jednotlivých atributů a artefaktů, je sice občas na hraně, kde mu hrozí, že kompaktnost celku hmot plastik se může rozpadnout a rozdrobit do zbytečných marginálních částí, nicméně sochař má ten dar vidění a cit, v němž v pravý okamžik a čas najde míru a správnou váhu tak, aby jednotlivé skulptury vždy měly svůj správný vnitřní rytmus, tektoniku a skladbu hmot.

Petr Svoboda, ředitel SGVU Most