Vernisáž Vladimír Svoboda, Michal Šarše: 7.setkání

Do 6.9.2015 bude v Galerii Nová síň, Voršilská 3, Praha 1, přístupná výstava Vladimír Svoboda, Michal Šarše: 7.setkání.

7. společná výstava malíře Vladimíra Svobody a sochaře Michala Šarše, tentokrát v pražské Nové síni, přináší působivou atmosféru tvořenou vzájemně se doplňujícími výtvarnými artefakty obou autorů, které, i přes svou formální a obsahovou kontradikci, vytvářejí jednotný, navzájem komunikující a doplňující se celek se silným výtvarným a emocionálním výrazem.
Svobodův cyklus „Moře“, sestává z obrazů tlumených barevných harmonií s minimalizovanými kresebnými liniemi, přecházejících od krajinomalby k symbolizmu.
Michal Šarše ve svém novém cyklu „Věc Oidipus“ vědomě opouští klasickou tradici evropského sochařství a svými plastikami vytváří příběh podněcující divákovu fantazii.

Vladimír Svoboda, narozený 10.2.1951 v Praze je jedním z českých malířů, který vstoupil na scénu výtvarného života nezatížen vazbou krátkodobých společenských trendů.
Jako syn významného sochaře brzy začal sbírat zkušenosti v otcově ateliéru. Při práci sochařského pomocníka měl dost času na přípravu ke své tvorbě. Ze samotných námětů a formy jeho obrazů je patrné, že umělec nereflektuje na výtvarné projevy, jejíchž těžiště se opírá o znázornění současného zrychleného toku času, a kde se hlavním tématem stala zploštělá informativní zkratka odhalující patologicko-sociální jevy, které nás obklopují.
To, čím jsou obrazy Vladimíra Svobody naplněny a čím nás jsou schopny oslovovat, je jeho podvědomá touha hledat a odkrývat spletitá poselství tak, jak je nám od zrození předkládá příroda se všemi živly, které ji obklopují a jsou její nedílnou součástí.
V tomto hledání orientace se malíř Vladimír Svoboda ocitá na společné pouti. Spolu s dalšími souputníky v čase, kráčí od lyrického francouzského klasicismu, přes vzrušenou krajinu anglickou a skrze kolorit barbizonských mistrů míří k světelné impresi. K analýze formy a tvarů. Cesta poskládaná z těchto pevných úhelných kamenů, která ovlivnila a dodnes ovlivňuje celé generace malířů, je sice plná ověřených jistot, ale jít po ní, i když je to cesta dosti vyšlapaná, ještě neznamená stát se slepým plagiátorem či epigonem. Cesta Vladimíra Svobody je cestou koncentrace a tříbení smyslů, kdy skrze ně oproštěn od zbytečných popisných atributů, pak hledá typické charakteristické rysy, jež by byly v souladu s jeho subjektiní imaginací a citem, a výsledek tohoto spojení poté vhodnou formou vkládá do svých pláten. Během let se malířova niterná koncentrace prohlubuje. V raných obrazech z let osmdesátých jsou krajiny místy až přísně sevřeny pevnou obrysovou linkou znaku, vytvářející kontrapunkt baladické krajině, jejíž plán je barevným tónem.
V dalších letech vznikají obrazy, kde se již euklidovská perspektivní zkratka vytrácí a místo ní dostává prostor podobu vypouklé čočky, která zvýrazněný detail či výsek obrací proti nám, a tak nás aktivně vtahuje do centra děje obrazu. Ale i v těchto mikrokosmech je Vladimír Svoboda schopen pevně udržet kompoziční řád a nerozložit obraz do efektivních her barevných detailů a impresí,kde nelze rozlišit a definovat formu.
Obrazy z posledních let přecházejí místy až do symfonií světla složených z lomu barevných lokálních barev, kde redukovaný kresebný znak tvoří citlivý kontrapunkt a prohlubuje napětí mezi řádem mikrokosmu a vznešeností universa.
Celá dosavadní malířská tvorba Vladimíra Svobody tak vytváří velký kompaktní celek, složený z roviny baladických tónů obrazů raného období, které plynule přechází do otevřeného prostoru, jež se stává lyrickou oslavou podstaty našeho bytí.
Pokud by bylo nutné tohoto malíře někam zařadit či jej kategorizovat, mohl by být zařazen mezi symbolisty, neboť „symbolismus mění jev v ideu a ideu v obraz, a to tak,aby si idea v obraze zachovala svojí nezměrnou účinnost a nepřístupnost a zůstala nevyjádřitelnou, i kdyby byla vyslovena ve všech jazycích.“ (J.W.Goethe)
Dalo by se ještě dodat, že tato idea se stává nevyjádřitelnou a neuchopitelnou pro ty, kteří ztratili schopnost zastavit se a podívat se do nitra, pod sebe a nad sebe.

Akademický sochař Michal Šarše
nar. 29. dubna 1956 v Praze
Studium: obor řezbářství na Střední uměleckoprůmyslové škole Praha
AVU – prof. J. Bradáček – 1978 – 1984
Člen skupiny: Corpora Spiritus

Michal Šarše ve svých skulpturách zcela vědomě opouští klasickou tradici
evropského sochařství. Tradici, tak jak je v našem vědomí zakořeněna aristotelovskou
estetikou a později v dějinách novodobých umocněna klasickým ideálem estetiky
G. W. F. Hegela. Zde základem pro krásno a ideální formu bylo a je uzavřít veškeré
narativní prvky dané skulptury do jasně ohraničených a strukturovaných forem a hmot.

Michal Šarše naopak svůj příběh otevírá vstříc divákovi. Jeho skulptury jsou velkolepé
jeviště a theatrem mundi vzpomínek, evokujících smyslovost, cit, i zasuté vzpomínky naší
minulosti a dětství. Obsah a forma jednotlivých skulptur a reliéfů neslouží sochaři pouze
k osobní výpovědi. Svou osobitou a specifickou formou se Šarše vrací k sochařskému
výrazu a mluvě i umu středověkých kameníků zdobících svými příběhy tympanony
středověké katedrály. Michal Šarše stejně jako anonymní egyptský nebo starogermánský
sochař či řezbář vyjadřuje symbolem ornamentu své pojetí a svůj intimní vztah jak k vlastnímu
já, tak hledá obecné pravdy v nekonečné hloubce tajemného kosmologického jsoucna, jenž
v konečném výsledku koriguje veškeré naše kroky, činy i úděl.

Sochař Michal Šarše, přestože staví svoje příběhy z jednotlivých atributů a artefaktů, je
sice občas na hraně, kde mu hrozí, že kompaktnost celku hmot plastik se může rozpadnout
a rozdrobit do zbytečných marginálních částí, nicméně sochař má ten dar vidění a cit,
v němž v pravý okamžik a čas najde míru a správnou váhu tak, aby jednotlivé skulptury
vždy měly svůj správný vnitřní rytmus, tektoniku a skladbu hmot.
Petr Svoboda, ředitel SGVU Most

Zdroje:

www.svoboda-svoboda.cz

www.sarse.cz