Vernisáž Vladimír Kopecký: Stimulace neznámého pole

Do 4. 4. 2024 je ve výstavní síni Mánes, Masarykovo nábřeží 250, Praha 1, přístupná velmi zajímavá, krásná a špičková výstava tvorby profesora Vladimíra Kopeckého, malíře, skláře, grafika a pedagoga: Stimulace neznámého pole.

Otevřeno denně, od 10 do 19 hodin.

Retro Gallery se dílu Vladimíra Kopeckého věnuje kontinuálně od svého vzniku. Tento rok je to 10 let, kdy se Retro Gallery zasadilo o vydání velké Kopeckého monografie Bouře a klid s texty Martina Dostála, jejíž vydání doprovázelo výstavu v Museu Kampa. V roce 2017 byla RG pořadatelem výstavy Něco třetího mezi chaosem a řádem v Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích a v roce 2021 vydalo katalog k výstavě Gloria v Museu Kampa.

….

CV a text o Vladimíru Kopeckém z Wikipedie:

Vladimír Kopecký (* 26. listopadu 1931 Svojanov) je český malíř, grafik a sklářský výtvarník, do roku 2008 byl vedoucím Ateliéru skla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

Tvorba Vladimíra Kopeckého je permanentním prostupováním bytostného malířského založení a osobitého využití skla ve výtvarné práci. Již jeho rané sklářské realizace v podobě tenkostěnných nádob na sobě nesou abstraktní malířské kompozice, které vstupují prostřednictvím průhledů do „třetího rozměru“ (Váza, 1958). V další autorově tvorbě se nastálo uplatňuje tvorba se sklem a suverénní malířská linie. Lze ji dělit na určitá období, ale zároveň nic není zcela uzavřeno a podněty se znovu navracejí. Je propojena v jeden organismus s nepředvídatelným vývojovým schématem. Střídání poloh vychází zcela z momentálního rozpoložení a prosté chuti odpočinout si od jednoho výrazu v druhém.

Podstatným způsobem ovlivnily Vladimíra Kopeckého práce pro architekturu. Linie objektů z řazených plochých skel, které vytváří od 70. let, vychází z principu násobených konstrukcí a tvarů, ať již malovaných či pískovaných (Fošny, 1976). Jejich strohost má v sobě klid přesného řádu, ale zároveň nese i chlad osamělé odlidštěnosti.

Vedle této ukázněnosti stojí od 80. let paralelní směr tvorby, který spojil sklo a barvu v jeden prudký výkřik (Tryzna, 1993 – 2010). Jak sám autor říká: „Mám rád ticho absolutní i bouři vesmírnou“.

Sklo je navršené ve skrumážích tabulí a složených bloků. Nese na sobě divoce barevné kanoucí proudy, stopy štětcem i rukou roztírané. Mizí pod nánosy ve škvárovitých strukturách, v bizarních dekorech stékajících stružek. Čiré hranoly malované černě ztrácejí svoji hmotu, jakoby se propadaly do bezprostorové temnoty. Jindy je sklo sevřené do barvami pojednaného celku se segmenty kolejnic, cihlami či dřevem (Odpolední štokrdle, 1995) . Kopecký zbavil sklo tendence k prvoplánové působivosti brutálním zásahem barvou, destrukcí i spojením s jinými materiály. I přes všechen nemilosrdný atak však zůstává materiálem s vnímanou podstatou vnitřního výrazu křehkosti a zranitelnosti. O potřebě permanentní polarity svědčí to, že v souběžné poloze autor nechává sklo působit v čistotě zcela minimalistického pojetí stereometrického tvaru z lepeného plochého skla nebo ve formě násobených zahrocených tvarů z tabulového skla s výrazem čehosi mlčenlivě symbolického mezi nebem a zemí.

Obdobné principy setkávání protikladů jako v práci se sklem platí o Kopeckého malbě. Od metodicky ukázněné, geometricky úsporné či tajemně zahalené polohy odlidštěných konstrukcí a staveb (Ulice, 1970, Labyrint, 1979). přechází k expresivním erupcím barev a živočišnosti, k destrukci materiálu i divácké jistoty o pojmu krásno.

U starších maleb z 60. a 70 let volil autor často jako podklad vzorované linoleum (Tři pilíře, 1968). Násobené dekory podlahové krytiny vytvářejí monotónní pozadí, na němž působí malba zneklidňujícím dojmem. Zkušenost s tvorbou geometrických kompozic ze skládaných skleněných prvků pro architekturu zapůsobila jako inspirační moment i pro malbu. Převažují motivy preparovaných segmentů staveb, konstrukcí a objektů. Nejsou propojené s pozadím, vyrůstají z nespecifikovatelného prostoru (Chorál, 1974). Obsahové zaměření těchto obrazů sahá za autorovu fascinaci čistotou geometrických tvarů a jejich skladby. Lze za nimi tušit výpověď o stavech člověka v základních pocitech osamocenosti, odlidštění a pochybnostech (Večer, 1970).

Od 80. let začíná v autorově malířské tvorbě převažovat zcela uvolněná poloha akční malby. Barvy jsou nanášeny na plátno v mohutných vrstvách, stékají, jsou rozhrnovány zásahem různých nástrojů (Předměstí, 2001, Tisíce křídel, 2010). Často jsou na plochu obrazu aplikovány segmenty řezaného tabulového skla, ale i destruované změti nejrůznějších materiálů. Vystavené obrazy dokumentují výmluvně skutečnost, že v živelně dramatickém procesu samotného tvoření, který brutálně boří hranice obecné představy diváka o pravidlech malby, nachází Vladimír Kopecký zážitek a nejvlastnější smysl výtvarného činění (Běsi, 1988, Zášlehy, 2013). Kompozice nejsou směrované k efektu okázalého výsledku, nezobrazují ani nevedou k složitě zakódovaným symbolickým poselstvím. Dýchají především vervou a opojením z volnosti práce s barvou. Autor je na tomto poli vzácným solitérem, jeho tvorba poskytuje příležitost k autentickému prožitku fascinace nespoutanou energií. Ne každý má ovšem odvahu ji přijmout.

Zajímavou polohou autora po roce 2010 jsou sítotisky. Opět jako by se v nich promítal osobnostní princip nutné potřeby střídání protipoloh. Přesné liniové struktury opakují motivy obrazů s konstrukcemi v uměřenější a plošnější podobě, objevují se však i zjevně opojné hry s fascinací strojově přesným násobením oblých linií s jejich optickými klamy (Velmi příjemný tvar, 2014). Jako protipól k proudům a vrstvám barev na obrazech v sousedství působí novým a osvěžujícím výrazem.
Vladimír Kopecký náleží k neopomenutelným osobnostem moderního českého umění. Úspěch jeho monumentální kompozice na EXPO 92 v Seville, na které použil tuny tabulového skla a doslova hektolitry barev v divokých strukturách a výtryscích, svědčí o tom, že okouzlení emotivním prožitkem živelnosti v tvorbě je mezinárodně zcela srozumitelným jazykem.

Text: Wikipedia