Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Vladimír Franz: Adarhaz

Do 28. 10. 2022 je v Galerii „Toyen“ v podzemí Informačního centra MČ Praha 3, Milešovská 1, Praha 3 (přímo na Náměstí Jiřího z Poděbrad), přístupná krásná výstava obrazů Vladimíra Franze: Adarhaz. Otevřeno Po – Pá 8:00 – 18:00, So 8:00 – 14:00.

O AKVARELU
1)Akvarel pro mne představuje způsob čistého průzračného uvažování, oproštěného od všeho balastu, dráhu, kterou je nutno bez oprav a bez nehody projet co nejrychleji. Znamená identifikaci s přírodou prostřednictvím prodotýkávání se. Není proto divu, že mnohé mé akvarely vznikaly bez použití štětcové techniky – malovány přímo rukama. Dá se mluvit o něčem, co je blízké karate, či šermu. O syntéze koncentrace jasného uvažování s odpovídající tělesnou koordinací. Jde rovněž o proces „uvědomování si“. Akvarely pro mne znamenají totéž, co například pro Leoše Janáčka sbírání nápěvků – utužoval si kontakt s realitou, leč v definitivních skladbách je nepoužíval. Považuji je tedy za zcela autonomní a komorní část své výtvarné práce.
2) Akvarely se vyvinuly původně ze záznamů míst, z jakýchsi „cestovních deníků“. Leč postupem času i mírou poznání si obsah začal stále silněji diktovat tvar i odpovídající prostředky.. Zkrátka – cesta, od obecného, k hledání a nacházení vnitřní podstaty zobrazovaného.
3)Říkám-li, že jsou akvarely autonomní, znamená to mimo jiné, že většina z nich si již nežádá následné formy obrazu, stejně jako není nutno každý smyčcový kvartet měnit hned v symfonii. Jejich nekonečný bílý prostor je na rozdíl od obrazu – kde musí být teprve stvořen – předem dán. Stačí nalézt jeho hybatele – uzlové body, a prostor vymezit a určit barvou, nesoucí vlastnosti, a mající roli, stínu. Otázka barvy je pro akvarel zásadní. Jde o jasné uvažování jejím prostřednictvím. V rámci polyfonie dochází k rozpojování barvy a kresby, barva se nepřimyká k objemům, často je sama kresbou, osciluje tam a zpět mezi zobrazením a jeho znakem, což jí zaručuje ustavičnou elasticitu, zahřátí a pohyb, takže se nezmění v utuhle mrtvou krustu či make-up na těle díla.
4) Mechanické přenášení akvarelových postupů do malby obrazu se nevyplácí, a většinou se vymstí.
5)Zahrada. Květiny. Ozbrojené příměří…Co si vypěstuju, to si také namaluju. Květinu chápu jakožto znak. Ohnisko protínání země a nebe. Kosmický útvar a zároveň detail nesoucí v každém bodě zákonitost. Míru zemské paměti, svědectví štěstí i neštěstí. Místo setkávání energií v jejich sjednocení…
Vladimír Franz
 
Vladimír Franz – ŽIVOTOPIS
Základní informace: Prof. dr. Vladimír Franz, výtvarník, hudební skladatel, vysokoškolský pedagog a publicista.
25. května 1959.
Studia: malba – Karel Souček a Andrej Bělocvětov
skladba – Miroslav Raichl a Vladimír Sommer
dějiny výtvarného umění – Jaromír Homolka
dějiny hudby – Jaromír Kincl
Výtvarné dílo: obrazy, práce v architektuře, ilustrace, performace, socha
Výstavní činnost: 100 samostatných výstav doma i v zahraničí, 60 kolektivních akcí – výstavy, sympózia, dílny
Z výstav: „Obrazy“ Stuart Levy Gallery, New York, 1990
„Obrazy“ Státní galerie, Most, 1993
„Obrazy“ Galerie Emila Filly, Ústí n.L.,1995
„Im Zeichen der Zone“, Pussy Galore Art Gallery, Berlin, 2001
„Grotesky“ Výstavní síň Sokolská, Ostrava, 2005
„V nový život“ Art Factory, Praha, 2006
„Caprichos 009“ Nostický palác(galerie Ministerstva kultury ČR), Praha, 2009
„Můj dům, můj hrad“ Špilberk, Brno, 2013
„Start“ Moravský Krumlov – jízdárna zámku, 2014-15
„Instantes de Luz“Galería Tonalli del Centro Cultural Ollin, Mexico City, 2016
Hudební dílo: 3 opery – např. Údolí suchých kostí, Válka z mloky (ND Praha), balet- Zlatovláska(ND Praha), symfonické básně- Morava, Radobÿl (Č.filharmonie), Symfonie č. 1 -Písně o Samotách, oratoria, kantáty, madrigaly, varhanní skladby. 170 scénických hudeb, hudba filmová,televizní, rozhlasová.
Ocenění: 6 Cen Alfréda Radoka(nejlepší hudba) a 14 nominací, Cena Divadelních novin, Cena OSA.
Pedagogická práce: AMU Praha – Hudebně dramatická interakce, Hudba a vizualita, Hudba jako nonverbální dramaturgie.
UJEP Ústí n.L., Katedra výtv. kultury – Malba
2004 – jmenován profesorem
 
SLAVNOST – TOTEM – TAJEMSTVÍ
Jak sevřít viděné s neviditelným, vyjádřitelné s nevyjádřitelným? Jak dojít k syntéze? Sumě? Plně a bezezbytku?
Jsem uprostřed krajiny, kterou nosím uvnitř. Vydávám se, jsa její součástí, do události jejího středu.. Chci být účasten jejích procesů. Dotknout se ustavičného probíhání její vitality. Petrifikovat jej, zastavit nezastavitelné v bodu těsně po jejím Velkém třesku, těsně před definitivním zformováním se. Sevřít ji v její podstatě a mnohosti, stvořit tak stroj. Ekvivalent. Ustavičně produkující jev zvaný krajina či její součást. Koncept! Obraz…
Tedy: Obraz je otevřenou formou s tvůrcem ve svém středu, formou zvolna negující lešení rámu. Kam klidně může vjet traktor, vlétnout moucha či spadnout hvězda. Obraz je také svědectvím či podáním zprávy: byl jsem při tom. Jehož životnost je přečasto přímo úměrná prožitku, energii a posedlosti, s níž byl vytvořen. Proces malby je souloží s materiálem, provedenou zkratem básně!
K tomu všemu je však nezbytné ustavičně udržovat živý a žitý kontakt s realitou. Vznikají akvarely. Konkrétně pojmenovávající. Na konkrétních místech. Technika čistého myšlení – jako karate či šerm. Kde každá oprava nutně znamená jizvu po zranění či operaci…Tak jako Leoš Janáček sbíral nápěvky, aniž by je konkrétně ve svých definitivních dílech používal, tak vím i já, že ne každý akvarel vyžaduje následnost. Kontakt s realitou je však strvrzen.
Prodotýkat se k podstatě. Kde se voda, země i vzduch vzájemně prostupují a stávají se prahmotou. Tak jako v akvarelu- kde světloprostor je předem dán (není proto nutno používat prostředky iluzívnosti), je v obrazech nutno přistupovat k barvě, jakožto k vlastnosti stínu. Jde o vymezení a pojmenování prostoru prostřednictvím uzlových bodů-hybatelů.(Podobně jako je tomu např. při rentgenovém snímku, Turínském plátně, či gotických mizejících freskách, kde z fragmentů přesto vyčteme, celistvost.)Vzhledem ke skutečnosti, že se barva na obraze často chová jakožto dusící make-up, nikoli jeho „znějící tělo obrazu“, volím metodu oboustranného dotýkání se suchými pigmenty. Barva tak dostává vnitřní živost, akceschopnost a je tak, kromě nepopisného pojmenování světla i prostoru, schopna obsáhnout i další veličinu – totiž plynutí času.
„Třeboň“, „Variace o portrétu Antona Brucknera aneb Šumava“, „Řeka“, „Déšť“, „Doly“…každý z těchto cyklů volí svou vlastní gesci, gradaci a prostředky, sleduje svůj vlastní výraz a klíč. Tvarový, kompozičně vztahový, v otázkách paradoxu hmoty, entropie či určitosti…
Uvědomuji si však, že skončilo dětství. Dozrál jsem. A jako Číňan, co třicet let pozoroval větvičku bambusu, tu větvičku konečně „napsal“, mohu v klidu po hrubínovsku i cézannovsku konstatovat: Ať jen se viklají balvany pohrom nad světem. (Ostatně, nikdy to nebylo a nebude jiné.) Vnímám a vdechuji panenství světa!
Vladimír Franz, 2022 
 
Kurátorka výstavy: PhDr. Renáta Mužíková, Ph.D.


Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž Vladimír Franz: Adarhaz