Vernisáž Vladimír Boudník: Svět emocí

Do 3.4.2016 bude v galerii Moderna, Masarykovo nábřeží 24, Praha 1, přístupná krásná a zajímavá výstava Vladimír Boudník: Svět emocí.

„Svět emocí“, které mají probouzet k životu, „inovace umění“ , „proměna současné malby“, to vše se dá nalézt na výstavě Vladimíra Boudníka v GALERII MODERNA.
Výstava je věnována především monotypům a derealizacím z let 1960-1968.
Téměř čtyřicet kombinovaných grafických listů nás vtáhne do každodenní reality, kterou každý z nás určitým sobě vlastním způsobem absorbuje a tyto v mozku uložené vjemy pak dál tvořivým způsobem může využít, tak jak Vladimír Boudník popsal ve svém teoretickém díle „Explosionalismus“.

Vladimír Boudník (17. března 1924 – 5. prosince 1968) byl český grafik a malíř, představitel aktivní a strukturální grafiky. Založil vlastní umělecký směr, tzv. explosionalismus.

Vladimír Boudník se vyučil nástrojařem, za druhé světové války byl totálně nasazen v Německu. Po válce vystudoval Státní grafickou školu. Pracoval v ČKD Vysočany, nejprve v propagaci, později jako nástrojař a dílenský rýsovač.

Zde také nacházel materiál i inspiraci pro svou tvorbu. Odstřižky plechu, zlomené pilníky, matky, šrouby, raznice či kusy litiny, odpadlé při zpracování kovu, vlisovával a vtloukal do plechových plátů, které pak propaloval autogenem, škrábal do nich důlčíkem a rydlem a tloukl do nich kladivem. Z takto vzniklých matric pak tiskl své grafické abstrakce, které nazýval aktivní grafikou a které dotvářel ještě poté, co vyšly z tiskařského lisu.

Podobně nezvyklou a originální technikou jsou i Boudníkovy magnetické grafiky. Na pláty železného plechu, podložené magnetem, uspořádal do vějířů magnetických siločár kovové piliny, které pak fixoval lakem, vtíral do nich barvu a tiskl listy.

Ve strukturální grafice stejným způsobem používal písek, odstřižky provázků či kousky textilu. V duchu svého explosionalizmu, jehož tři manifesty neustále rozesílal v kopiích po Čechách i do zahraničí, tvořil i při happeninzích v pražských ulicích. Na zdech domů ošuntělých dělnických periferií k nechápavému údivu kolemjdoucích i za nadšeného ohlasu svých epigonů obtahoval náhodné skvrny a odchlíplou omítku do abstraktních kreseb, vzbuzených v jeho nevyčerpatelné výtvarné představivosti.

Svoje grafické listy neprodával, ale po stovkách rozdával svým přátelům z tehdejšího pražského undergroundu či spolupracovníkům z fabriky. V dělnické kantýně ostatně uspořádal i svou první výstavu, jednu z mála, jichž se za svůj život dočkal. Zúčastnil se však dvou pražských neveřejných Konfrontací. Jeho korespondenci a texty vydalo nakladatelství Pražská ingaginace v letech 1990–1994. V prosinci roku 1968 ukončil svůj život, když se oběsil na klice u dveří. Chtěl – a to zdaleka ne poprvé – zjistit, jaké bude mít pocity při strangulaci. Tentokrát mu však z oprátky nikdo včas nepomohl.

Boudníkovým blízkým přítelem se stal spisovatel Bohumil Hrabal, se kterým se setkal na brigádě v kladenské Poldovce. K Hrabalovi se dokonce na čas nastěhoval do jeho bytu v ulici Na Hrázi v Praze v Libni. Ten z něj učinil nezapomenutelnou postavu svých próz. Ve filmu Perličky na dně, natočeném podle Hrabalových povídek v roce 1966, si dvoumetrový habán Vladimírek v povídce Automat Svět, zfilmované Věrou Chytilovou, zahrál dokonce sám sebe. V roce 1973 napsal Hrabal povídku Něžný barbar, ve které vzpomínal na život s Boudníkem až k jeho tragické smrti. Ve filmu Něžný barbar, natočeném podle této povídky režisérem Petrem Kolihou v roce 1989, ztvárnil Vladimíra Boudníka Boleslav Polívka.

Od roku 1995 je, na počest tohoto umělce, každoročně udělována Cena Vladimíra Boudníka.

CV: Wikipedia