Vernisáž Viktor Frešo: Family heritage

Do 7. 2. 2026 je ve SPOT Gallery, Moravská 14, Praha 2, přístupná velmi zajímavá a silná výstava Viktora Frešo: Family heritage.

Viktor Frešo již více než tři desetiletí neúnavně narušuje klidný rytmus domácí i mezinárodní umělecké scény. Neustále posouvá hranice toho, co je povoleno nebo očekáváno, testuje limity svého uměleckého jazyka, neustále jej aktualizuje, ohýbá a transformuje. Někdy je vážnější, jindy hravě spontánní. Tradičně konceptuální, pop-artově přímočarý, ale zároveň ultra-contemporary, technicky inovativní a vždy v souladu s dobou. Jeho dílo je ideologicky vrstevnaté, ale zároveň okamžitě banální. Je to „all fun and games“ – až najednou není. Navzdory všem proměnám a hraničním postojům však zůstává věrný základním pilířům své tvorby: osobní mytologii, radikální upřímnosti a drsné ironii.

Samostatná výstava Family Heritage, vytvořená pro pražskou SPOT Gallery, zachycuje Viktora Freša v době, kdy plně rozvinul svůj zájem o osobní a rodinnou historii. Autor se vrací k bohatému dědictví předchozích generací. Sbírá a kombinuje fragmenty osobních archivů, zapojuje do hry různé nálezy a zachovalé artefakty nebo banální vizuální stopy a mísí je se svou vlastní ikonografií. Výsledkem je imaginární kronika propojující minulost s přítomností, v níž volně kombinuje soukromé a fiktivní příběhy, rozvíjí rodinnou mytologii a vytváří nové formální a koncepční zvraty.

Frešovo současné dílo nabízí několik principů a formálních strategií, které systematicky využívá ve svých projektech. V posledních letech se jeho vyjádření stabilizovalo hlavně v oblasti objektů, soch a maleb, přičemž čerpá především ze své práce s ready-made objekty. Sbírá je, přetváří a začleňuje do nových situací. Výsledkem jsou různé hybridní formy, v nichž kombinuje neslučitelné. Oživuje historické materiály, zbavuje je jejich původní funkce a reaktivuje je v novém kontextu. Zároveň mění zavedenou hierarchii – povyšuje bezvýznamné nebo banální věci na umělecká díla, zatímco původně cenné materiály se stávají surovinami, nosiči nebo základnami pro další gesta. Tímto způsobem znovu otevírá nevyčerpatelné téma rozdělení mezi vysokým a nízkým uměním nebo získávání artefaktového statusu objekty.

A tak sledujeme, jak se historická krajinomalba z 19. století od neznámého autora stává pozadím pro zploštělého ikonického Pičuse, který již dávno přestal být jen provokativním symbolem a stal se významnou značkou. Na principu absurdního kontrastu funguje i srolovaná ponožka mého otce – bezcenný každodenní artefakt spojený s osobními vzpomínkami, který se díky digitálnímu skenování, tisku v monumentální verzi a následnému umístění na honosný historický podstavec stává nejcennější památkou.

Téma portrétu se ve Frešových dílech objevuje opakovaně a v různých podobách. Od stylizovaných autoportrétů a karikaturních postav s přehnaně zvětšenými hlavami až po jeho nejnovější sochařské dílo, které v kontextu výstavy představuje imaginární rodinný památník. Kombinuje nejvýraznější fyzické rysy do mírně deformované, těžké a téměř biomorfní sochařské hmoty. Celá forma je podepřena robustní dřevěnou konstrukcí z 150 let starého shnilého dřeva z rodinné chaty umělce. Dřevo jako symbolický nositel minulosti ho spojuje s jeho rodovou linií, která je v jeho interpretaci neustále přepisována a oživována v podobě rodinného mýtu.

Ve své současné výstavě Viktor Frešo také rekonfiguruje svou vlastní minulost a své první tvůrčí impulsy. Pomocí umělé inteligence přesouvá své figurativní kresby z 90. let do trojrozměrného prostoru a transformuje je do hybridní ženské postavy s mírně dystopickým sci-fi vzhledem. Charakteristické principy seriality a reprodukce jsou patrné také v podobě odlitků dřevěného reliéfu rodinné chaty, který vytvořil, když mu bylo dvanáct let. U každé nové verze pozorujeme drobné posuny, chyby a materiálové změny. Opakování stejného motivu odhaluje proces, hovoří o čase a paměti objektu.

Malba a malířské gesty byly ve Frešově tvorbě vždy přítomny – ať už v podobě nápisů, sprejových zásahů do prostoru nebo práce s textem. Po dlouhá léta představovaly jakousi vedlejší linii, která koexistovala vedle objektů a soch. Teprve v poslední době se však této linii plně věnoval a systematicky ji přenesl do popředí. Jeho gestická a dynamická práce s olejovými barvami vykazuje tendenci ke zjednodušené formě autoportrétu, který začleňuje do abstraktních a expresivně vrstvených impastových kompozic. V kombinaci s objekty a sochami tak malba tvoří další část komplexního multimediálního ekosystému umělce, který přetváří svou vlastní historii.