Vernisáž Veronika Drahotová: Space Flow
Do 4.11.2016 bude v Le Palais Art Hotelu Prague, U Zvonařky 1, Praha 2, pro vážné zájemce (a při zachování etikety luxusního hotelu) přístupná zajímavá výstava Veroniky Drahotové: Space Flow.
Text Michala Tošnera k výstavě:
Vizuální umělkyně Veronika Drahotová se ve svém díle věnuje široké škále formálních výstupů, od objektů, světelných instalací (např. duhové nasvícení Pražského hradu), videa i fotografie přes klasickou malbu až k abstrahující/experimentální malbě. Má za sebou stáž na prestižní San Francisco Art Institute a své studium ukončila na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Jiřího Davida.
V posledních letech pracuje v tematických sériích, v každé z nich zpracovává jiný koncept, ty se ale navzájem prolínají, propojují a vytvářejí myšlenkovou linii pohybující se časem a prostorem jejích prací. Veroničiny koncepty jsou osobní (volba, čas, paměť, hmota a prostor) a zároveň obecné, týkající se všech; obkružují kolem centrálních otázek pobývání ve světě, který je jak existenciální, tak perceptivní záhadou. Jednotlivé koncepty se vzájemně ovlivňují a navazují na sebe a tvoří kontinuální obsahový tok.
Aktuální výstava Space Flow je právě příkladem propojování témat, vznikla fúzí dvou projektů Space Dust Lefovers (2015) a Hyper Flow (2016). Pohyb, cesty a toky autorčina vizuálního zkoumání se pohybují nejen od chaosu k řádu, od pravidel ke strategiím, mezi rozumem a citem, ale také mezi minulostí a přítomností. Autorka vyznačuje spojitost mezi lidským údělem a nekonečnem vesmíru. Lidské tělo a všechen prostor kolem nás je z téže látky jako samy hvězdy (série Space dust lef-overs). Její tvorba vyznačuje otevřený prostor, v němž se můžeme nechat unášet proudy, které nás provádějí zvrásněnými krajinami, různými sférami (scapes), vnímat sedimenty, momenty zastavení a kontemplace (Sediments). Spoje, hranice a pomezí mezi tělem, hmotou a prostorem se zhmotňují v jednotlivých uměleckých dílech. Malby z posledních let vynikají svojí plastičností a variabilností. Pokud jednotlivé díly přeskupíte, vzniká mezi nimi vždy vizuální návaznost a zároveň proměna atmosféry. Obraz jako pevný tvar v sobě může obsáhnout i dynamiku. Výtvarné gesto překonává konvenční formát obrazu, klasický čtyřhranný formát mizí, hrana obrazu tvoří linku pohybující se organicky, mimo předem vymezený rámec, vedena pouze Veroničinou volbou. Jen vůle umělce dokáže hmotu přinutit setrvat v prostoru díla. Avšak sama hmota dává najevo, že je mohutným proudem s vysokou energií, která vytváří sedimenty, jež odkazují i na energii a sedimenty v proudu lidského života.
Rozmanitost uchopení neopouští vizuální identitu její tvorby, ať už jde o charakteristickou barevnost (metalické pigmenty, odstíny černé, odstíny bílé, opalické barvy, olivová, béžová) či o kombinaci prostorové až reliéfní hmoty s geometrickými zásahy (jakoby se zde střetával prvotní chaos se zásahem intelektu a civilizace) nebo zda se jedná o navracející se motivy srdce/lásky/citu a racionality. Obrazy v divákovi rezonují, on sám inspirován jejich vnitřní dynamikou se může pohybovat po drahách, které spojují niterná hnutí, pozemskou existenci s kosmickým prostorem, aniž by lidská rovina byla nahlížena jakožto nicotná. Právě naopak! Lidský život je dějištěm kosmických procesů. Tvorba Veroniky Drahotové nás může přivést k vědomí, že nejsme ztraceni v prostoru, ale jsme v něm situováni, jsme s ním provázáni četnými materiálními, energetickými i nehmotnými toky, jsme s ním v jednotě.
V Praze 19. 8. 2016
Michal Tošner