Vernisáž Tři osudy: Alén Diviš / Bedřich Grünzweig / Alexander Hackenschmied

Do 18.10.2018 bude v galerii Artinbox, Perlová 3, Praha 1, přístupná velmi zajímavá a krásná výstava Tři osudy: Alén Diviš / Bedřich Grünzweig / Alexander Hackenschmied.  Výstava je otevřena: út., čt.: 16 – 18 h. nebo po domluvě.

Kurátorky: Nadia Rovderová, Eva Heyd, Jolana Havelková

Text Nadii Rovderové k výstavě:

Výstava fotografií a kreseb je součástí projektu Lístek do Nového světa, který při příležitosti 100. výročí vzniku Československa, připomene mimořádné osobnosti československého kulturního života, jež byly nuceny na počátku druhé světové války opustit republiku. Projekt je věnován neobyčejným příběhům a osudům, představí tvorbu a zmapuje stopy Čechů, na které můžeme být hrdí. Výstavy, přednášky, promítání filmů a koncerty proběhnou ve Werichově vile, ve veřejném prostoru Kampy, v Americkém kulturním centru, v Muzeu české hudby, v Národním filmovém archivu – Kino Ponrepo, v Uměleckoprůmyslovém museu, Městské knihovně a v galeriích Artinbox a Millennium.

Výstava Tři osudy v Artinbox Gallery připomíná pohnuté osudy tři výjimečných osobností české kultury narozených začátkem minulého století, kteří přes úskalí, která jim přinesla tehdejší pohnutá doba – a paradoxně někdy právě kvůli nim – zanechali výraznou stopu ve světovém kulturním dědictví. Všichni tři po nucené emigraci způsobené druhou světovou válkou zakotvili v New Yorku. Bedřich Grünzweig a Alexander Hackenschmied zde pak přežili téměř třičtvrtěstoletí ze svých neobvykle plodných a dlouhých životů. Do rodné země se přijeli jenom pár krát podívat. Výtvarník Alén Diviš se začátkem roku 1948 do Československa vrátil. Jeho naděje a očekávání ovšem odpluly do prázdna v nelítostné a zlé době přelomu čtyřicátých a padesátých let v totalitním komunistickém Československu. Citlivá povaha Aléna Diviše těmto podmínkám neuměla vzdorovat. Umřel předčasně v roce 1956. Jeho dílo začalo postupně získávat zaslouženou pozornost, u nás i ve světě, až po jeho smrti. Přes nepoměrně delší život, rovněž dílo Bedřicha Grünzweiga a Alexandra Hackenschmieda pořád čeká na své pravé docenění. Budíž tato výstava jedním z kroků k tomuto cíli.

Nadia Rovderová, září 2018

Alén Diviš (1900-1956)
text: Tomáš Pospiszyl

Život českého malíře Aléna Diviše (1900-1956) zásadně ovlivnily historické události poloviny dvacátého století. Kdyby nebylo druhé světové války a s ní souvisejících dějů, nepochybně by jeho osud byl daleko poklidnější. Jeho dílo by ale možná nebylo tak znepokojivé a působivé, schopné zprostředkovat otázky spjaté se samotnou podstatou lidského bytí.

Alén Diviš se ve dvacátých letech rozhodl opustit úřednický život v Praze a odstěhoval se do Paříže, aby se zde mohl věnovat malířství. Patřil k velkému počtu umělců, kteří si zde plnili sen žít v metropoli moderního umění a svým dílem se podílet na jeho vývoji. Diviš se protloukal, jak se dalo, žil velice skromně. Stýkal se s krajany Františkem Kupkou, Bohuslavem Martinů, Janem Zrzavým, Hanou Wichterlovou a dalšími, kteří v meziválečné Paříži žili dlouhodobě nebo jen na pár měsíců. V předvečer druhé světové války začali do Francie přijíždět čeští umělci a intelektuálové nikoliv jen za inspirací, ale prchali sem před expanzí nacistického Německa. Po likvidaci Československa a vzniku Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 se Paříž stala významným centrem českých exulantů. Jeden z nich, Adolf Hoffmeister, s podporou francouzských přátel, vytvořil Dům československé kultury, kde nacházeli zázemí výtvarníci, literáti a hudebníci na útěku, a kam pravidelně docházel i Diviš. Francouzské úřady, ve vypjaté atmosféře počátku tzv. podivné války, ovšem pojaly podezření, že převážně levicově orientovaní obyvatelé Domu jsou ve skutečnosti československou komunistickou centrálou. Jeho obyvatelé, včetně Aléna Diviše, který tam zrovna přišel na návštěvu, byli 18. září 1939 zatčeni a uvězněni v nechvalně proslulém pařížském vězení Santé, určeného pro nejtěžší zločince. Zde Alén Diviš a jeho přátelé, výtvarníci Adolf Hoffmeister, Antonín Pelc, Maxim Kopf a další, strávili šest měsíců na samotkách. Zdi cel byly pokryty sugestivními kresbami a rytinami předchozích vězňů. Stěny sloužily jako improvizované kalendáře, místo popisů zločinů, nočních můr, ale i představ idealizovaného života na svobodě. Tento svět vězeňských zdí, před kterým nebylo úniku, Aléna Diviše hluboce zasáhl.

Po půl roce francouzské úřady Diviše a jeho přátele pro nedostatek důkazů ze Santé propustily, ale jako podezřelé občany cizího státu je po řadu měsíců drželi v nejrůznějších lágrech. Když Německo v červnu 1940 bleskově obsadilo Francii, ocitli se protifašisticky smýšlející Čechoslováci ve smrtelném nebezpečí. V nastalém zmatku poražené Francie z tábora Alén Diviš a celá jeho skupina prchli a s pomocí bývalého československého konzula Vladimíra Vochoče, který je vybavil potřebnými doklady a prostředky, za dramatických okolností utekli do Maroka. Přistáli v Casablance, odkud se chtěli dostat do Velké Británie. Dokonce již nastoupili na loď, která mířila do Londýna. Chyběla jim však příslušná víza a byli vysazeni na pevninu. Putovali do dalšího sběrného tábora, ale po pár dnech se jich v Maroku ujali zaměstnanci firmy Baťa, od které dostávali i drobné finanční prostředky. Alén Diviš, stejně jako celá armáda mezinárodních politických uprchlíků, která se v Casablance sešla, se za každou cenu snažila získat víza do nějakého demokratického státu. To se Divišovi a jeho přátelům bohužel nepodařilo a půl roce putovali do dalšího internačního tábora Sidi el Ayachi, tentokrát umístěného v marocké pouštní krajině. V táboře řádil tyfus a malárie, vážně zde onemocněl i Alén Diviš. V horečkách strávil omylem noc v márnici, kde se mu vybavila balada Stavební košile Karla Jaromíra Erbena, jehož dílo bude později ilustrovat.

Po několika měsících Alén Diviš a přátelé získali prostředky a víza ke vstupu do Spojených států amerických. Jak až po letech vyplynulo z korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha, důležitou roli při záchraně celé skupiny sehrála Werichova manželka Zdeňka. Ve Spojených státech se obrátila na manželku tehdejšího prezidenta Eleanor Rooseveltovou, na jejíž zásah byl celé skupině cesta umožněna. Cestou přes oceán však Diviše čekala ještě zastávka na karibském ostrově Martinik. V dalším lágru zde více jak měsíc čekal na lístky na loď, která by jej odvezla do USA. Do New Yorku nakonec dorazil 29. května 1941. Bylo to v pravý čas. Necelý měsíc Martinik pod vichystickou vládou přerušil veškeré styky s USA a i americké úřady v létě 1941 prakticky zastavily veškerou imigraci na své území.

V newyorském exilu Alén Diviš strávil následujících šest let. Umělecky šlo o nejdůležitější roky jeho života. Nastěhoval se do české čtvrti v Yorkville na Upper East Side, kde přežíval díky pomoci krajanských organizací a možná i občasného prodeje svých děl. Ve svém ateliéru ale především znovuprožíval okamžiky svého uvěznění i táborové anabáze po třech různých kontinentech. Na jeho plátnech se objevují řezy přízračnými žaláři, ožívají vězeňské zdi, mísí se různé čmáranice, ze kterých se rodí podivné bytosti a tvary. Jeho barvy připomínají omšelé omítky nebo bláto, přimíchává do nich písek a své motivy do nich často jen vyškrabává. Jeho nejradikálnější malby se blíží abstrakci. Umělec zachycoval pouze neidentifikovatelné hemžení, podivné, napůl živé a napůl imaginární útvary. Aniž to zřejmě tušil, jeho dílo předznamenává světový zájem o neškolené umění, primitivismus i graffiti, které vyvrcholí až po druhé světové válce. Diviš maluje i idealizované vzpomínky na svůj pařížský život, marocké pouštní krajiny a města, koupající se postavy na Martiniku. Objevuje se u něj i biblický, i když pro Diviše osobně prožitý motiv archy Noemovy, lodi, která před katastrofou zachraňuje reprezentanty všech živých tvorů a odváží je přes rozbouřené vody do bezpečí.

Alén Diviš se v New Yorku stýkal jen s nejbližšími přáteli, mezi které patřil Bohuslav Martinů, Egon Hostovský a především manželé Marie a Josef Macháčkovi. Průlom do světa mezinárodního umění, které v New Yorku díky evropským exulantům našlo svůj druhý domov, se Divišovi nezdařil. Znal se s některými významnými galeristy a jeho ateliér navštívil i ředitel newyorského Muzea moderního umění Alfred Barr Jr., na jeho kariéře se to však nijak neprojevilo. Žil osaměle, intenzivně maloval, věnoval se józe a četbě duchovní literatury.

Po skončení války v květnu 1945 Alén Diviš s návratem do Evropy nespěchal. Československo volalo po repatriaci svých občanů, které válka vyhnala ze země. Poválečný svět se však zdál rozbitý a narušený. Návrat do obnoveného Československa by pro Diviše nebyl návratem k bývalému životu, Prahu ostatně opustil před více jak dvaceti lety. Na stěhování navíc neměl Diviš dostatek prostředků. Po válce navíc ztratil status uprchlíka a tím pádem bylo ohroženo i jeho povolení k pobytu v USA. Svůj pobyt v New Yorku si opakovaně prodlužoval a prosil československé úřady o podporu. Poslední odklad mu zařídil osobně sám Jan Masaryk. V dubnu 1947 však musel sbalit svá nenapnutá malířská plátna do několika balíků a vydal se na cestu přes oceán.

Alén Diviš se na své cestě zastavil v Paříži, nezůstal zde však, ale pokračoval podle plánu do Prahy. Důvodem mohl být příslib výstavy v tehdy prestižní výstavy ve Vilímkově galerii. V Praze se začal stýkat se starými přáteli, ke kterým patřil básník Jaroslav Seifert, historik umění Jaromír Pečírka, malíř František Tichý, historik architektury Oldřich Stefan, sochařka Hedvika Zaorálková a někteří další. Výstava ve Vilímkově galerii se nakonec uskutečnila v únoru 1948, pár dní před událostmi, které znamenaly definitivní ovládnutí země komunisty. Divišovy pochmurné obrazy zaujaly jen některé diváky. Později vysoce oceňovaný vězeňský cyklus, který se zde byl poprvé vystaven, od něj zakoupil stát. Ten jej však převedl do sbírek Armádního muzea, byl považován spíše za historický dokument válečného věznění než umělecká díla. Alén Diviš toužil po návratu do Paříže, hranice ale byly uzavřeny. Začal trpět nejrůznějšími neduhy, nemohl pracovat a potýkal se s chudobou. V padesátých letech vytvořil ilustrace k některým Erbenovým baladám, ve kterých zúročil své existenciální zážitky z války. Část ilustrací sice vydalo nakladatelství Vyšehrad, ale jejich depresivní atmosféra se neslučovala s požadavky na dobový optimismus. Nakladatelská komise, v níž zasedali i někteří Divišovi přátelé, další publikování nedoporučila. Diviš se ještě upnul k ilustracím k hororovým povídkám Allana Edgara Poea, ani ty se však za jeho života vydání nedočkaly.

Poslední léta strávil Alén Diviš v samotě, podporovalo ho jen několik málo přátel. Poslední rozsáhlý soubor jeho prací tvoří ilustrace ke Starému zákonu. Šlo o uhlové kresby na balicí papír, k jinému provedení neměl autor prostředky. Zemřel v listopadu 1956.

Po smrti Aléna Diviše jeho pozůstalost uchovali jeho přátelé, především Hedvika Zaorálková. V polovině šedesátých let se o jeho dílo začal zajímat historik umění Jaromír Zemina. Spolu se snažili nabízet dílo Aléna Diviše do státních sbírek a propagovat jeho tvorbu. Zemina také v roce 1974 uspořádal jeho po létech první výstavu, jakož i řadu výstav následujících, které Aléna Diviše uvedly do souvislostí českého i mezinárodního umění.

———————————————————————————

Bedřich Grünzweig (1910 – 2009)
text: Jolana Havelková

Koncem devadesátých let se mi shodou šťastných náhod dostalo do ruky několik fotografií Bedřicha Grünzweiga, žijícího v New Yorku. Tehdy mě kromě poetiky a zvláštní nálady snímků překvapil také Grünzweigův životní příběh. Od prvního momentu jsem věděla, že se s tímto autorem chci setkat a uspořádat mu výstavu. Zpočátku jsem ale netušila, kolik fotografií jeho archiv zahrnuje, jaké cykly obsahuje – a také, zda se on sám pro mé plány – uspořádat mu výstavu – nadchne.
Poprvé jsme setkali v prosinci roku 1997 v Grünzweigově bytě na Manhattanu. Probírali jsme se štosy fotografíí, ke každé z nich vyprávěl nějaký příběh. Pamatuji si atmosféru rozhovorů – měkké světlo přicházející zvenku a všudypřítomnou kočku. Léta jsme si pak psali a často si telefonovali. Z naší dlouhodobé spolupráce vzniklo několik výstav realizovaných v Čechách, Německu, Rakousku, publikace Mezi nebem a zemí a také dokument, odvysílaný Českou televizí. Výstava Grünzweigových fotografií, kterou jsem připravila pro Fotogalerii U Řečických v Praze (1998), byla vůbec prvním představením tohoto autora v Čechách.
Bedřich Grünzweig se narodil v Praze ještě v době rakousko-uherského mocnářství, a kdyby jeho vlast později nebyla okupována nacisty, asi by ji nikdy neopustil. Bedřichovi se na rozdíl od jeho rodičů a staršího bratra podařilo uniknout před holocaustem. Po několikaměsíčních přípravách tajně a narychlo odjel se svou první ženou Juditou Wintersteinovou z vlasti do Spojených států, aniž se mohl rozloučit s rodinou. Jeho otec Ludvík zemřel v Terezíně, babička již během transportu. Matka Ida (rozená Bondyová) byla odvezena do Estonska a poblíž Rigy popravena. Bratr Jan a jeho žena byli deportováni do Osvětimi, odkud se nikdy nevrátili. Pocit osobní viny, že jako jediný přežil, ho pronásledoval celý život. “Celý svůj dospělý život jsem strávil pod tlakem osobních vzpomínek. Zkázu celé rodiny jsem nikdy nemohl přijmout.”
Bedřich Grünzweig prožil dětství a mládí v Brně, kam se rodina v roce 1902 přestěhovala z Prahy. Jeho otec získal místo vrchního inženýra v Královopolských strojírnách. Už z dětství si Bedřich vybavoval vzpomínky spojené s násilím. Z doby po atentátu na Františka Ferdinanda d’Este, jehož smrt v Sarajevu uvedla do pohybu osudové události roku 1914, si vzpomínal na noce, kdy se v ulicích střílelo. Střelba nebyla příliš hlasitá, ale v dítěti, které neví, co je válka, zanechal tento zážitek silný dojem. Otcovy zájmy – astronomie, hudba, fotografie, chlapce značnou měrou ovlivnily, i když vážněji začal fotografovat až po příchodu do Ameriky. Během let strávených v Čechách pořizoval obrázky spíše do rodinného alba (roku 1926 vyfotografoval první snímek – podobiznu svého bratra). V době, kdy Bedřich Grünzweig pobýval v Brně, se často vídal s fotografem Vilémem Reichmannem (1908-1991).
,,Vili bydlel blízko nás, chodili jsme na stejné gymnázium… Hodně jsem na něj vzpomínal v souvislosti s výstavou Český modernismus v ICP (International Center of Photography / Mezinárodní cetrum fotografie – pozn. autora) a taky jsem mu hned napsal. Pak jsme si vyměnili pár dopisů…”
Za dob studií, jako typický představitel zlaté mládeže, žil se svými spolužáky a přáteli, vesměs dětmi velmi dobře postavených rodičů, lehkovážným kavárenským způsobem života. Vliv otce, židovského intelektuála, renesančního člověka formovaného tradicemi rakouského mocnářství, později přivedl Grünzweiga až na studia do Vídně – studoval na Vysoké škole mezinárodního obchodu (Hochschule für Welthandel:1928–1930), kde se věnoval francouzštině, angličtině a právu. V Brně pak pokračoval na Vysoké škole technické se zaměřením na textilní průmysl (1930-1932). Současně byl zaměstnán u textilní firmy Fritsch & CO. v Brně. Povinný vojenský výcvik absolvoval v Uherském Hradišti a důstojnickou školu v Olomouci – dosáhl hodnosti poručíka.
Důležitou etapou (1934-1939) Grünzweigova života se stala práce v cukrovaru nedaleko Kolína. V Ratboři měl možnost hovořit s obyčejnými lidmi, všímat si jejich starostí a každodenních povinností. Odtud si odnesl podstatnou zkušenost — naučil se naslouchat a prožívat příběhy s ostatními. Později, ať už fotografoval kdekoli, zaznamenával především běžné situace v životě lidí.
Do Spojených států dorazil Grünzweig se svou ženou před vánocemi 1939. Dva týdny museli spolu s dalšími příchozími strávit na imigrační stanici Ellis Island, kde čelili řadě otázek. Úředníky zajímalo, jak mohli, přestože byli židovského původu, získat od nacistů výjezdní povolení z protektorátu Čech a Moravy. Nakonec se skromnými prostředky odcestovali na jižní cíp Manhattanu, kde jim příbuzní zajistili pronájem.
New York představoval pro Bedřicha záhadné město – byl ohromen jeho zvláštním půvabem, architekturou, směsicí ras a někdy až vyčerpávajícím tempem života. Zpočátku trávil mnoho času v galeriích, muzeích a v knihovnách. Jako autodidakt se začal věnovat studiu umění a fotografie.
První práci získal v roce 1940 v československém pavilonu na Světové výstavě, kde měl mimo jiné na starosti projekci filmu Krize. Grünzweig se zde poprvé potkal s jedním z autorů tohoto protinacistického snímku, Alexanderem Hackenschmiedem, filmařem a avantgardním fotografem, se kterým ho později léta spojovalo přátelství. ,,Sašovo jméno jsem znal už ze Zlína… Po letech jsme se potkali v Americe. Ten jeho film jsem po půl roce nemohl ani vidět, promítal se celou tu dobu, každý den… Ale teď vážně. Saša je neobyčejné vzdělaný člověk… Díky němu jsem potkal mnoho osobností… třeba fotografa Jana Lukase.”
Během let 1941–1947 pracoval pro exilovou vládu, konkrétně pro Československou informační kancelář (Czechoslovak Information Servise). V té době se potkává s mnoha zajímavými osobnosti, například s Janem Masarykem, Eugenem Hostovským, Jiřím Voskovcem, Janem Werichem, Antonínem Pelcem či Adolfem Hoffmeisterem.
V roce 1943 se Grunzweigovým narodila dcera Ruth. O čtyři roky později získal Bedřich americké občanství a zaměstnání ve Spojených národech. Pracoval v oddělení veřejných infromací, rozhlasových a vizuálních služeb. Měl na starosti technické zajištění zpravodajství ze zasedání OSN, audiovizuální instalace a výrobu dokumentárních filmů (při té příležitosti spolupracoval například s již zmíněným Alexanderem Hammidem, Ladislavem Koldou, a s Frankem Hermanem). Podílel se zde také na projektech podporujících mírové aktivity, obranu lidských práv, zánik kolonialismu a hospodářsko sociální rozvoj.
Od konce čtyřicátých let fotografoval ve volném čase newyorský život. Hledal si vlastní tvůrčí cestou ovlivněnou klasickou fotografií, i když přiznával, že byl ovlivněn atmosférou Bauhausu a také fotožurnalismem typickým pro časopisy Life a Harper’s Bazaar. První cena časopisu U.S. Camera, kterou získal v roce 1951 za snímek Mezi nebem a zemí, ještě více prohloubila Grünzweigovo přesvědčení o smyslu fotografování. Kromě fotografií architektury a městských zákoutí, z nichž některá vynikají kompozičním uspořádáním, bezprostředně zaznamenával místa, která nacházel kolem sebe. Výtvarné záběry z terminálu společnosti TWA patří do skupiny snímků architektury, jež mají v autorově díle nezastupitelné místo. Za fotografii Kennedyho letiště získal v roce 1964 první cenu časopisu Saturday Review.
Živé snímky Bedřich Grünzweig nikdy nemanipuloval, fotografoval s pochopením a s ohledem na situaci, podstatné pro něj bylo zachytit atmosféru prostředí a propojit ji s vlastním prožitkem. U statických motivů počítal s výtvarným působením snímků (Domácí noviny, Nový obchod). Nezaměnitelnou náladu fotografií ještě leckdy podtrhují jejich názvy (Dubnová přeháňka, Sněhová bouře).
Vztah k umění přivedl Bedřicha Grünzweiga nejen do galerií, ale také do hudebních klubů a divadel. V tomto prostředí fotografoval především společenský život, snažil se ovšem proniknout i do zákulisí.. Při nejrůznějších událostech pořídil řadu reportážních portrétů známých osobností (Leonarda Bernsteina, Marca Chagalla, Marcela Marceaua, Rudolfa Serkina, Raviho Shankara a dalších), fotografoval ale také například přítele Egona Hostovského.
Navzdory všem složitostem života se Bedřich Grünzweig díval na svět pozitivně, byl vtipným řečníkem a vypravěčem. ,,Během svého života už viděl mnoho. Má smysl pro jemný humor a velkou citlivost k lidské tragédii”, poznamenal o něm slavný americký fotograf Cornell Capa. K veselým, někdy až dojemně humorným situacím se Grünzweig vyjadřoval prostřednictvím svých snímků například v cyklu Neuvěřitelné obrazy – zkoumal zde obrazové prostředky ztvárnění humoru.
V roce 1961 byl Bedřich Grünzweig vyslán Spojenými národy jako administrativní organizátor mírových operací do Afriky. Na rozdíl od propagačních filmů, na nichž se podílel a které měly přinést politickou zprávu o sociálních podmínkách a konfliktech mezi jednotlivými kmeny v Belgickém Kongu (Léopoldville), si jako fotograf všímal jiných aspektů. Chodil na trh, navštěvoval karnevaly, vyhledával radost v životě lidí. ,,Chtěl jsem ukázat, že štěstí může existovat kdekoli i za jakýchkoli podmínek.”
Cesty, ať už pracovní, nebo soukromé byly pro autora zdrojem inspirace. Fotografické cykly z Izraele, Mexika, Španělska a z dalších zemí působí více jako reportáž či dokument, i když – tak jako v celé autorově tvorbě – téměř každý snímek může existovat sám za sebe bez kontextu ostatních.
Po odchodu do důchodu z OSN se Bedřich Grünzweig v letech 1974 – 1994 angažoval v organizaci International Center of Photography (Mezinárodní centrum fotografie) v New Yorku a byl blízkým spolupracovníkem zakladatele a tehdejšího ředitele Cornella Capy. Stal se jeho poradcem, spolupracoval s novými fotografy, dokumentoval exponáty..
,Centrum fotografie bylo mým druhým domovem. Hodně jsem se tam naučil, viděl jsem tisíce fotografií a potkal úžasné lidi..”
Zde se také poznal s některými českými teoretiky a fotografy jako byli Jaroslav Anděl, Antonín Dufek, Vladimír Birgus, Jindřich Štreit, Josef Koudelka a další.
,,Pomáhal jsem s přípravou výstavy moderního českého umění, kterou připravoval Jaroslav Anděl. Přišel jsem s tím ke Capovi a on mi řekl. Kdo zná českou fotografii? Od toho si moc neslibuji. Nakonec z toho byla obrovská výstava, New York Times o tom psali na několika stranách, představte si to!“ (Czech Modernism 1900-1945 (Český modernismus 1900-1945, výstava, která se uskutečnila v letech1989-1990 – pozn. autora).
Zpátky do Československa přijel Bedřich Grünzweig až třicet let po svém odchodu z vlasti. Vyhledal místa svého mládí, byt, ve kterém s rodiči bydlel; procházel se židovským městem a místy, které mu připomněly vše, co ztratil. V památníku Pinkasovy synagogy, který je věnován obětem šoa z řad Židů z českých zemí, našel jména svých příbuzných.
Z těchto návštěv a procházek vznikly snímky uliček, domů a interiérů synagog, židovského hřbitova… Grüzweig neměl v úmyslu jen fotografovat, ale především pobýt v prostředí, od kterého se cítil po celou tu dobu bolestně odpoután. ,,Ten zážitek mi drásal srdce. Samo město mi připadalo krásnější, než jsem si ho pamatoval. Ocitl jsem se však v cizím, studeném prostředí. Nemohl jsem mluvit s nikým jiným, než s průvodci muzeí a s číšníky v restauracích.”
Čechy Bedřich Grünzweig navštívil celkem čtyřikrát, naposledy v roce 1991.Po sedmi letech, v roce 1998, se do Prahy opět vrátil, tentokrát zastoupen jen svými fotografiemi.
Celé autorovo dílo je téměř nezatížené politickými či sociálními problémy. Jeho snímky mají nadčasovou výpovědní hodnotu, jsou ale také svědectvím doby a tehdejší neopakovatelné atmosféry. Bedřich Grunzweig se ve světě fotografie pohyboval značnou část života, nikdy se však nestal profesionálním fotografem.
Sám se na své životní aktivity ohlížel s velkou dávkou skromnosti:
,,Fotografoval jsem, to bylo fajn. Ale největší přínos svého života vidím především na poli mezinárodní politiky a v oblasti lidských práv.” .. ,,Důležitá je pokora, má pro mě až náboženskou kvalitu.”

Zdroje a literatura:
Z rozhovorů Jolany Havelkové s Bedřichem Grünzweigem v New Yorku (prosinec 1997) a z jejich korespondence (1997–2017).
Materiály zapůjčené Bedřichem Grünzweigem.
Korespondence s ICP, New York (Emily P. Dunne, Associate Librarian & Archivist)
Korespondence, SOKA, Kolín, Jaroslav Pejša
Korespondence s Jaroslavem Andělem
Korespodence s Shlomo Adam Roth Grünzweigem
Citace Cornella Capy http://www.apag.us/bedrich-grunzweig/

———————————————————————————

Alexandr Hackenschmied / Sascha Hammid (1907-2004)
text: Nadia Rovderová

Je paradoxem, jak málo známé je u nás jméno Alexandr Hackenschmied (později Alexander případně Sascha Hammid). Byl to skromný génius, nositel několika jmen a mnoha talentů. Již jako třiadvacetiletý natočil první český avantgardní film Bezúčelná procházka (1930). Jeho fotografická tvorba z třicátých let minulého století ho řadí i mezi průkopníky české avantgardní fotografie. Pravděpodobně první trikový reklamní film, reklama na pneumatiky „Silnice zpívá“ (1937), u kterého Hackenschmied bravurně sestříhal filmové záběry Jana Lukase, získal Zlatou medaili na Světové výstavě v Paříži. Těsně před válkou spolupracoval jako kameraman s americkým režisérem Herbertem Kleinem na filmech o rostoucím nebezpečí nacismu „Crisis / Krize“ (1939) a „Lights Out in Europe / Světla zhasla v Evropě“ (1940). Proto byl v roce 1939 nucen přes Francii a Velkou Británii emigrovat do USA. Tyto dva filmy v letech 1939-1941 výrazně přispěly k přesvědčení americké veřejnosti o nutnosti pomoct válkou a nacismem sužované Evropě. Hackenschmied, tehdy už Hammid, se však do dějin kinematografie zapsal především jako autor experimentálního filmu „Meshes of the Afternoon / Odpolední osidla“ (1943), který natočil společně se svou tehdejší manželkou Mayou Deren. Toto dílo je dnes uváděno jako iniciační a zároveň nejpodstatnější titul tzv. druhé americké avantgardy. V roce 1965 se už jako Hammid, stal jedním z mála českých držitelů ceny americké filmové akademie Oscar za dokumentární film „To be Alive! / Žít!“ (1964), který natočili s kolegou Francisem Thompsonem. Oba rovněž byli u zrodu filmového formátu IMAX, dnes hojně používaného v kinematografickém průmyslu. Pozoruhodný příběh Hackenschmiedova života by rovněž vydal na skvělý a napínavý hollywoodský scénář.
Osud Alexandra Hackenschmieda kopíroval světové dějinné události, předjímal a také určoval rozvoj vizuality a kulturních trendů spojených s vynálezem fotografie a filmu – těch trendů, které zásadně určují, jakým způsobem dnes skrz masová média vnímáme svět kolem, jak žijeme, komunikujeme, kudy se ubírá současná civilizace a kultura. Zrod této éry nastal v 20.–30. letech 19. století, kdy byl ve Francii Josephem Niépcem a Jaquesem Daguerrem vynalezen způsob, jak trvale zachytit a uchovat obrazy reality. Šedesát let poté byl ve Francii s velkým ohlasem poprvé předveden kinematograf bratří Lumièrů (1895). Alexandr Hackenschmied se tudíž v roce 1907 narodil už do světa, kde fotografie a film byly čím dál důležitějšími prvky reality – i když technicky a finančně velmi náročnými.

Hackenschmiedova matka Božena, rozená Šmahelová (1881 – 1982), byla nejmladší dcerou a nejinteligentnějším dítětem v početné rodině chrudimského mlynáře. Umanutě si prosazovala možnost rozvíjet široké intelektuální zájmy: hudbu, literaturu, výtvarné umění, architekturu, jazyky… Hru na piano ji učil sám Vítězslav Novák. Když se třiadvacetiletá dívka v roce 1905 po krátké návštěvě Anglie a létě stráveném ve Francii rozhodla k znalosti ruštiny, němčiny a francouzštiny přidat i angličtinu, osud ji do cesty přivedl učitele Františka Xavera Hackenschmieda. Vztah studentky a učitele přerostl v tajný poměr. Na jaře 1907 Božena otěhotněla. František Hackenschmied situaci vyřešil začátkem léta společnou utajenou cestou do bavorských Alp. Po týdnech příjemné letní dovolené, které ve vzpomínkách Božena označila za nejšťastnější období jejich vztahu, nechal Hackenschmied těhotnou družku v Bavorsku samotnou a odjel do Prahy, kde získal práci profesora. Na podzim ji pak přestěhoval do skromného podnájmu u porodní báby v Linzi. Zůstala tam samotná a téměř bez peněz. Zde se 17. prosince 1907 v osm hodin ráno narodil chlapec, kterému dali jméno Alexandr Siegfried Georg Šmahel. K sňatku nakonec došlo v únoru 1908 v chrámu svaté Ludmily na Náměstí míru v Praze. Po svatbě získal chlapec příjmení Hackenschmied. Z Boženina věna si novomanželé v Praze pořídili skromné bydlení. Soužití to však nebylo nijak záviděníhodné, naplno se začala projevovat profesorova sobecká a despotická povaha. Za zbytečný výdaj považoval třeba koupi snubních prstenů, či kočárek pro dítě. Božena byla bez prostředků, odřezaná od své rodiny a přátel, uvázaná péčí o syna, domácnost a manžela. K rozvodu nakonec došlo v roce 1917, kdy vyšlo najevo, že František Hackenschmied udržuje paralelní vztah, ve kterém má další dítě. Své vykonaly i zážitky z období první světové války, kdy potraviny, které rodina dostala na příděl, skrýval pod zámkem a vydával z nich manželce a synovi směšně malé dávky, zatímco sám si dopřával.

Božena Hackenschmiedová se už nikdy nevdala, i když jistý čas si byla blízká se spisovatelem a publicistou Jaromírem Johnem, s kterým se znali už ze studentských let v Chrudimi. Opět se setkali, když pracovala jako redaktorka a publicistka v ilustrovaném časopisu Pestrý týden, který v té době (1926 – 1945) byl jedním z nejdůležitějších československých intelektuálních magazínů, úrovní srovnatelný s nejlepšími světovými obrazovými týdeníky. Do redakčního kruhu vydavatele Karla Neuberta patřili třeba Milena Jesenská, Karel Čapek, Adolf Hoffmeister, špičkovou obrazovou kvalitu zajišťovaly osobnosti jako Jan Langhans, Jaromír Funke, Jaroslav Rössler, František Drtikol a spousta dalších legend. Toto prostředí formovalo vnímavého syna redaktorky, který posléze sám začal do Pestrého týdne redakčně přispívat, a to jak fotografiemi, tak i texty. Sudičky nadělili Alexandrovi mnoho uměleckých i technických talentů. Rozpětí jeho zájmů sahalo od fotografie, filmu, hudby, architektury, kresby, malby až k publikační a teoretické činnosti. V oblasti filmu, kterému on sám později dával přednost před vším ostatním, se postupně pohyboval ve škále od filmu experimentálního, hraného, dokumentárního až po reklamní – to vše s fantastickými a světově uznávanými výsledky. V roce 1929 se stal spoluzakladatelem Film-klubu, organizace filmových kritiků. Pro fotografii se nadchnul už během středoškolských studií v pražském Karlíně. Práce v redakci, návštěvy kina a nedokončená studia architektury a dějin umění se mu staly základem vzdělání. Od konce dvacátých let publikoval v tehdejších časopisech fotografie ve stylu „nové věcnosti“ a zároveň se postupně uplatňoval ve filmové profesi. V průběhu třicátých let se stal jedním z nejvýznamnějších českých filmařů. Jako třiadvacetiletý debutoval autorským experimentálním filmem Bezúčelná procházka (1930), kterým se zapsal do dějin filmografie. Autor zde bloumal Prahou a pražskými periferiemi – tu v tramvaji, tu pěšky – a potkával u toho své alter ego. Film vznikl v amatérských podmínkách, s půjčenou kamerou. Jako negativ sloužily odstřižky z natáčení. Místo expozimetru použil jen odhad a intuici.

Na přelomu dvacátých a třicátých let se Alexandr s podobným nadšením věnoval rovněž fotografii. Významným impulsem pro něj byla návštěva výstavy Film und Foto ve Stuttgartu v roce 1929. Jako nadějný mladý fotograf pak obesílal evropské fotografické přehlídky svojí tvorbou a v letech 1930 a 1931 zorganizoval a autorsky se zúčastnil dvou přelomových výstav Nové české fotografie v Aventinské mansardě. Jednalo se o první společné vystoupení nejvýznamnějších zástupců české fotografické avantgardy, mezi nimiž kromě něj a jeho přátel (L. E. Berka, J. Lehovec) byli zastoupeni také Josef Sudek, Jaromír Funke, Jaroslav Rössler a další. Spolu s Ladislavem E. Berkou a Jiřím Lehovcem se později stali známí jako tzv. aventinské trio. V roce 1936 Hackenschmied inicioval Mezinárodní výstavu fotografie ve Spolku výtvarných umělců Mánes, kde rovněž vystavoval. Patřil jak k průkopníkům „nové fotografie“, tak i k předním autorům užité fotografie. Práce z jeho nejranějšího a nejintenzivnějšího fotografického období však bohužel známe téměř výhradně jen z časopisecky publikovaných reprodukcí, negativy ani originály snímků se nedochovaly.
Začátkem třicátých let měl Alexander Hackenschmied za sebou důležité filmové debuty („Bezúčelná procházka“, 1930, „Hudba architektury / Na Pražském hradě“, 1932) a také podíl na slavném filmu Karla Plicky „Zem spieva“ (1933), kam přispěl radikálním střihovým řešením. Film byl v roce 1934 oceněn Zlatým pohárem na festivalu v Benátkách. Producent filmu Ladislav Kolda poté získal Hackenschmieda pro práci v nově vznikajících zlínských Filmových ateliérech Baťa. V letech 1935–39 se tak společně s E. Klosem, L. Koldou, J. Lukasem, F. Pilátem a P. Hrdličkou podílel na budování Baťova filmového studia a spoluvytvářel zde množství dodnes ceněných reklamních a propagačních snímků. Nejúspěšnější se stala reklama na pneumatiky „Silnice zpívá“ (1937), která získala Zlatou medaili na Světové výstavě v Paříži. Spolupráce s Janem Antonínem Baťou umožnila Hackenschmiedovi cestovat, a to nejenom po Evropě. V roce 1936 tak poprvé navštívil USA, se skupinou filmařů zde pořizovali technické vybavení. V roce 1937 s J. A. Baťou navštívili Indii. Hackenschmiedovy snímky z těchto cest, které byly desítky let považovány za ztracené, byly naštěstí koncem devadesátých let objeveny v pozůstalosti filmaře Jaroslava Novotného. Filmový materiál, který Hackenschmied v Indii a na Ceylonu natočil, byl po jeho emigraci Elmarem Klosem sestříhán a použit v dokumentárních filmech: „Chudí lidé“ (1939), „Vzpomínka na ráj (1939)“ a „Řeka života a smrti“(1940).

Emigraci Hackenschmied neplánoval, i když mu ji v roce 1936 předpověděla kalifornská kartářka. Dle věštby se měl do dvou let do Států vrátit. Důvodem, proč musel emigrovat, byla nabídka amerického filmaře Herberta Kleina, aby jako kameraman spolupracoval na dokumentárním filmu „Krize“ o politické situaci v Sudetech v roce 1938. Koncem roku 1938 byl Klein nucen tajně převézt natočený materiál do Paříže, kam za ním v únoru 1939 přijel i Hackenschmied. Německá okupace země a obsazení Prahy 15. března 1939 ho připravila o občanství. V Paříži strávil několik měsíců čekáním na vývoj událostí. Jako náhlý běženec se v období propukajícího válečného konfliktu obrátil opět k fotografii. Vznikl tak výjimečný soubor snímků, kterými jako by se loučil s dědictvím fotografické avantgardy. V létě 1939 odjel Alexandr Hackenschmied do Londýna, kde s Kleinem natočili část dokumentu o nedostatečné připravenosti Velké Británie na válku pod názvem „Světla v Evropě zhasínají / Lights Out in Europe“. O Vánocích 1939 pak absolvovali strastiplnou dvoutýdenní cestu přes Atlantik do USA, kde práci dokončili. Oba dokumenty o situaci v Evropě byly Asociací amerických filmových kritiků zařazeny mezi vrcholné tituly let 1939 a 1940. Pro historii je ještě důležitější to, že tyto filmy sehrály významnou roli při získání Američanů pro účast na řešení evropského válečného konfliktu.
V roce 1940 začali Klein a Hackenschmied spolupracovat na dalších projektech, m.j. na filmu podle scénáře J. Steinbecka „Zapomenutá vesnice / Forgotten Village“ v Mexiku (1940). V roce 1942 se Hackenschmied v Hollywoodu seznámil s americkou tanečnicí a básnířkou, kyjevskou rodačkou Eleanorou Derenkovskou (1917–1961). Tři měsíce poté uzavřeli sňatek, který m.j. vyřešil problém s legalizací Hackenschmiedova trvalého pobytu v USA a umožnil mu legálně pracovat. Manželství sice vydrželo jen pět let, pro oba však byl tento vztah víc než osudový. Hackenschmied svou partnerku a múzu zasvětil do tajů filmového řemesla a pomohl tak na svět velké legendě ženského experimentálního filmu. Společně natočili m.j. jedno ze zakladatelských děl amerického nezávislého filmu „Odpolední osidla / Meshes of the Afternoon“ (1943). Ve filmu manželé použili podobné rozštěpení protagonisty/-ky jako v „Bezúčelné procházce“, podobně se zde vyskytuje zrcadlení, zdvojení, snovost, imaginace, subjektivita a nejednoznačnost vyprávěného příběhu. S ženskou protagonistkou ovšem film získal rovněž silný erotický náboj. Podobnou energii vyzařují i početné fotografie, které autorská dvojice společně vytvořila. Jedná se o řadu aktů, aranžovaných snímků i civilních portrétů. Manželé si na důkaz proměny své identity rozhodli změnit i jména. Hackenschmied svou partnerku přejmenoval na Mayu podle bohyně iluze, o které se dočetl v knize o hindské mytologii. Sám si jméno zkrátil na Hammid.

O americkém sňatku svého syna se Božena Hackenschmiedová dozvěděla až po válce. Alexander prozíravě matku nekontaktoval, aby ji neohrozil. Vyhla se tak perzekuci a možné deportaci do koncentračního tábora. Pestrý týden v průběhu války zanikl, přišla tak o práci. V té době jí už bylo šedesát čtyři let a odešla tudíž do penze. Chvíli byla ve hře možnost, že se Alexander do Československa vrátí, nakonec však do USA za synem odjela Božena Hackenschmiedová. Žila zde se až do své smrti v roce 1982. Dožila se 101 let.
Na prvních třech filmech s Alexandrem Hammidem a Mayou Deren spolupracovala rovněž německá fotografka a kameramanka Hella Heyman (1921–1992), která kvůli svému židovskému původu uprchla v roce 1937 do USA. Po rozchodu s Mayou se Alexander a Hella sblížili a v roce 1948 se stali manželi. Hella a Alexander se přestěhovali z Kalifornie do newyorského bytu na Central Park West. V roce 1950 se jim narodila dcera Julia a v roce 1952 syn Tino. Hella se začala naplno věnovat fotografii, vystavovala m.j. v MoMA na slavné výstavě Family of Man (1955). Alexander (Sascha) Hammid naopak postupně úplně opustil fotografování a naplno se začal věnovat filmové tvorbě. Jeho poslední ucelený fotografický soubor pochází z roku 1959 z návštěvy a filmování v Kambodži. Prosadil se samostatně jako režisér, kameraman a střihač dokumentárních filmů, v průběhu šedesátých a sedmdesátých let pak spolu s Francisem Thompsonem jako průkopník technicky náročných filmových formátů IMAX. V roce 1965 společně získali ocenění americké filmové akademie Oskara za dokumentární film „To Be Alive! / Žít“ (1964) za nejlepší krátkometrážní dokument. V roce 1986 se při natáčení svého posledního filmu „On the Wings“ (1986) Alexander Hammid nadvakrát naposledy podíval do Prahy, kterou předtím přes půl století nenavštívil.
Zemřel 26. července 2004 ve svém newyorském bytě ve věku 96 let, slavný mezi světovými odborníky, přesto v Čechách téměř neznámý, přestože jeho práce a talent hýbaly světovými a nejenom kulturními dějinami. Prý za to může jeho proslulá skromnost.