Vernisáž Tereza Štětinová & Karolína Rossi – Ostatky

Do 28.2.2020 bude v galerii NoD, Dlouhá 33, Praha 1 (první patro za kavárnou), přístupná zajímavá výstava Tereza Štětinová & Karolína Rossi – Ostatky.

Společný výstavní projekt Ostatky dvojice českých umělkyň se věnuje fenoménu „masky“ a s ní spojeným mytologiím, mysticismu a víře, ale i otázkám hlubinné psychologie. Vzdáleně odkazuje na probíhající období masopustu v časech chladného února. Autorky zkoumají dichotomii masky a přirozeného já, vztah masky a sociálně konstruované normality. „Mnohem více nás zajímá intuitivní uchopení vzpomínek z dětství, z období, kdy pro nás maska v lidových rituálech a tradicích nebyla zcela rozklíčovatelnou a my nebyli schopni zcela pochopit, že pod maskou se skrývá bytost, kterou známe. Maska pro nás není jen fantaskním převlekem, ale make-upem každodennosti, každodenní koláží mentálního nastavení.”

Tereza Příhodová-Štětinová vystudovala na Katedře fotografie Filmové fakulty AMU v Praze. V současné době se věnuje především tvorbě sochařských koláží, přičemž zkoumá a testuje vlastnosti nejrůznějších organických materiálů. Její tvorba se dotýká témat mytologie a mysticismu. Karolína Rossí vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze, obor Grafika 2 u prof. Vladimíra Kokolii. Ve své aktuální tvorbě se věnuje psychologickému obrazu člověka a zkoumá vzorce chování jednotlivce ve společnosti. Pracuje s technikou akvarelové koláže na papíře či plátně, nově prozkoumává i možnosti objektově rozšířené malby.

„Jaký máme postoj k normálnosti? Musíme se za něco schovávat, abychom se mohli přirozeně projevit, i když by měl být náš projev chápán negativně? Nebo svoji normálnost vytváříme “nasazením masky” za účelem skrývání své pravé podstaty?

V hlavách si vytváříme komplikované vzorce, kterými se urputně řídíme. Stáváme se otroky pravidel, které nás měly původně chránit. Ze strachu, že bychom se měli vychýlit z vlastní rutiny, se čím dál víc uzavíráme. Tuhneme a ztrácíme pružnost, celí se zkroutíme. Nasazujeme masky, které už nejdou sejmout. Jedině, že bychom je strhli i s kůží.“ (Karolína Rossi).

„Zájem o archetyp masky, ať už v rituálu, v lidových tradicích nebo i jako Jungův výřez z kolektivní psýché, tedy jakási „Persona“, je momentálně jednou z nejsilnějších inspirací tvorby obou umělkyň v době, kdy je maska takřka podmínkou pro „osobní úspěch“ na sociálních sítích.“ (Tereza Štětinová).

Autorky zkoumají dichotomii masky a přirozeného já, vztah masky a sociálně konstruované normality. „Mnohem více nás zajímá intuitivní uchopení vzpomínek z dětství, z období, kdy pro nás maska v lidových rituálech a tradicích nebyla zcela rozklíčovatelnou a my nebyli schopni zcela pochopit, že pod maskou se skrývá bytost, kterou známe. Maska pro nás není jen fantaskním převlekem, ale make-upem každodennosti, každodenní koláží mentálního nastavení.”