Vernisáž Slava Mogutin: Ztracení chlapci: Srdečné pozdravy z Ruska

Do 30.9.2016 bude ve venkovní Artwall gallery, Nábř. kapitána Jaroše, Praha 7, k vidění výstava Slavy Mogutina: Ztracení chlapci: Srdečné pozdravy z Ruska.

Fotografie Slavy Mogutina na výstavě nazvané Ztracení chlapci: Srdečné pozdravy z Ruska zachycují novou generaci mladých Rusů: umělcovy přátele a bývalé milence, vojáky a kadety, zaklínače hadů a sportovce… zamyšlené nebo ve střehu, v intimním prostředí ložnic nebo na ulici, některé z nich ještě na prahu dětství obklopené aurou zranitelnosti a nevinnosti, jiné sebevědomě pózující, vzdorovitě hledící přímo do objektivu kamery. Mogutinovi Ztracení chlapci jsou plní naděje a očekávání, ale i nejistoty a smutku, stejně jako současné Rusko, odkud musel Mogutin uprchnout coby homosexuální novinář a aktivista ve věku 21 let poté, co se pokusil uzavřít první registrované partnerství v ruské historii, a byl obviněn ze spáchání „zlomyslného výtržnictví“ a kvůli údajnému „výjimečnému cynismu a extrémní drzosti“ – tedy ze stejných důvodů, kvůli kterým byly souzeny členky radikální feministické punkové skupiny Pussy Riot.

Fotografie vznikly během Mogutinových cest do Ruska mezi lety 2000 a 2004 několik let po té, co byl odsud vyhnán. Jeho ikonické snímky jsou čímsi mezi intimní dokumentací a sociální antropologií kriticky nahlížející zemi sužovanou nevídanou politickou a ekonomickou korupcí a společenským úpadkem. Někdy jsou věcné, jindy záměrně koketní nebo melancholické, ale vždy vyzařují nelíčený zájem o svůj předmět.

Vzhledem k vlastní zkušenosti s pronásledováním ze strany ruských úřadů kvůli svým otevřeně homosexuálním názorům a práci, si je Mogutin dobře vědom každodenních těžkostí, kterým čelí ruští gayové a lesby, ale rozhodně nezobrazuje Rusko černobíle: „Je to takové klišé vykreslovat Rusko jako ponuré a smutné místo, také proto jsem chtěl ukázat jinou podobu země, která je pestrá, vzrušující, sexy a plná surové energie.“

Podtitul výstavy „Srdečné pozdravy z Ruska“ odkazuje ke kultovnímu filmu s Jamesem Bondem natočenému podle předlohy Iana Fleminga a ještě podtrhuje pocit vzrušení a dobrodružství, ale zároveň připomíná, že mnozí gayové, lesby a queer lidé v Rusku svoje touhy raději skrývají. Jsou to pozdravy, jejichž srdečnost balancuje na ostří nože a může se ošklivě vymstít.

V České republice můžeme mít pocit, že jsme velmi liberální a to zejména v okamžicích jako je týden Prague Pride, ale určitě bychom neměli být příliš samolibí, co se naší tolerance týče. V českém kontextu sice neexistují zákony zakazující „podporu netradičních sexuálních vztahů“ v přítomnosti dětí a mladistvých (což v praxi znamená zákaz veřejné distribuce nezkreslených informací o homosexualitě, bisexualitě nebo transgenderismu), ale tragické případy jako byla sebevražda čtrnáctiletého chlapce před dvěma lety nebo nedávné homofobní výroky českých zastupitelů ukazují, že si naše společnost jako celek stále ještě potřebuje uvědomit, že být gay je v pořádku.

Provoz galerie ARTWALL na opěrné zdi Letenských sadů byl inspirován americkou umělkyní, která na konci 90. let přišla s nápadem využívat tento prostor k prezentaci současného umění. Zeď, která původně sloužila k propagaci komunistického režimu, po jehož pádu pak několik let zela prázdnotou, tak v roce 2000 ožila jejím projektem „Flower Power“. Projekt Artwall si klade za cíl podporovat pronikání současného umění do mimogalerijního prostředí. Tento cíl vychází z povahy místa, které svou dominantní polohou zaručuje účinnou komunikaci s veřejností. Vzhledem k množství řidičů aut a cestujících, kteří každodenně projíždějí po nábřeží, je Artwall jednou z nejnavštěvovanějších českých galerií.