Ivan Králík, starší z dvojice, patří ke generaci šedesátých let, Po absolvo-vání výtvarné školy vyrůstal umělecky v inspirativním prostředí skupiny pardubických umělců a později ve víru Školy čistého humoru bez vtipu v Praze. V období umělecké zralosti si vytvořil osobitý styl založený na inteligenci citu a na intuitivním poznání blízkosti existence člověka a země. Jeho základním tvárným a významovým prvkem jsou kresba surrealistického původu a vytříbené plastické cítění čerpané z klasické fáze moderního sochařství. Na půdorysu svobodně vedené linie se poeticky zvedá nízký relief nebo se dramaticky vzdouvají tvary vysokých reliefů či trojrozměrných objektů, které korespondují s prožitkem dějů v živé i neživé přírodě.
Petr Tošovský kultivoval své přirozené výtvarné nadání a umělecké sklony nejprve v mistrovské škole uměleckého designu v Praze a později, po roce 2001, několikaletou spoluprací s galeriemi ve frankofonní části Kanady – v Quebecu a Montrealu. V jeho tvorbě lze pod zcela odlišným výtvarným řešením odhalit obdobné hlubší obsahové vrstvy jako v reliéfech Ivana Králíka – hledání paralely mezi životem člověka a bytím země jako součásti kosmu. To vyjadřuje strukturální malbou a často i velkým formátem obrazů. Hmatové cítění a jakoby tělesné prostoupení materie malby mu otevírá cestu k tomu, aby se autenticky ponořil do jakéhosi celistvého poznání zárodečných procesů v lidském životě a v existenci „synaptické“ krajiny. Do rozlehlé struktury svých obrazů, která se stává základním pocitovým prostorem, umisťuje výtvarné znaky jako události výtvarného i literárního příběhu.
Creative Commons Attribution