Vernisáž skupinové výstavy Prostorový neklid

Do 30.1.2016 bude v Galerii u Prstenu, Jilská 14, Praha 1, přístupná zajímavá skupinová výstava Prostorový neklid.

Text kurátorky Lucie Váchové k výstavě:

Projekt s názvem Prostorový neklid zahrnuje sochy, instalace i objekty pětice autorů – Kristiny Vašíčkové, Matěje Holého, Marka Hoffmanna, Jakuba Grece a Jaroslava Chramosty, kteří se prostřednictvím své práce vyjadřují k situacím generujícím atmosféru napětí. Jejich různorodý umělecký slovník částečně propojuje nejen někdejší školení v sochařském ateliéru Jiřího Beránka na UMPRUM, ale především téma neklidu, jež je přivedlo k introspekci psychických stavů, průzkumům mezilidských i prostorových vztahů, k reflexi aktuálního společenského dění či ke snaze zachytit jevy přesahující lidskou existenci i pomyslné hranice systému „Člověk-Země“.

Kristina Vašíčková (1980) se ve svých epoxidových figurách, jejichž gesta determinuje fyzicky náročnými a afektovanými pozicemi, zaměřila na pocity vnitřního napětí, rezignace a osamocení člověka. Její abstraktní objekty a energicky se prostupující kresby nanášené fixy, sprejem, rtěnkou nebo voskovkami na povrch vrstvených laminátových plátů odráží esence „introvertních nálad“, zahleděnost do sebe a zájem o „osobní rituály“ potvrzující zálibu sochařky experimentovat nejen s materiálem, ale i s vlastními způsoby práce. Recyklování použitých surovin a v případě plastik zužitkování odpadů z forem a odlitků, stejně jako nekonformní zásahy do vnitřní skladby figur i objektů, zásadním způsobem určují charakter její tvorby, pro niž je typické také přidávání cizorodých prvků nebo kolorování struktur i forem pro lití polyesterových či epoxidových plastik. Naproti tomu se Matěj Holý (1979) v tvarově redukovaných objektech zabývá narůstajícími pocity znejistění vyvěrajícími z hromadícího se objemu informací, jejichž význam a pravdivost jsou stále víc relativizovány a zahlcují náš životní prostor. Holý pracuje s výmluvnými znaky – systém prostupujících se kruhových výsečí mu slouží jako základ pro vybudování pomyslného labyrintu dat, v jehož oblinách pomyslně bloudíme a z nichž hledáme východisko. Písmena Alfa a Omega užívá jako volné odkazy na biblickou knihu Zjevení Janovo symbolizující jistotu božího řádu, který může být na jedné straně cestou vedoucí z chaosu, nebo se na té druhé stává nedosažitelnou chimérou. Stylizované a subtilní signatury mužského a ženského principu umělec propojuje ve spleti zacyklených a řetězících se relací, aby tak naznačil, jak zavádějící je schematické vnímání genderových rolí a také jak komplikované vzájemné vztahy někdy jsou. Se zdánlivě klasickou figurou odkazující k tradici antického sochařství pak pracuje Marek Hoffmann (1975), jehož výrazně kolorovaná laminátová postava Padlé Evropy ironicky glosuje současný stav Evropské unie, jejíž smysl a fungování se v souvislosti s uprchlickou krizí ještě víc problematizuje. Hoffmann uvádí rozměrnou sochu do stavu ochromení, svrhává ji z piedestalu a zlaté hvězdy jako signifikantní symbol členských států nechává rotovat kolem její hlavy, aby je transformoval s odkazem na komiksový jazyk v groteskní jiskření doprovázející moment zatmění mysli. Postmoderní prostupování klasického umění s kulturou komiksu a citací historie s aktuálním společenským kontextem dávají základ jeho „sarkastickému úšklebku“ nad děním v Evropě. Vztah a vzájemnou interakci mezi volným prostranstvím, tvarem a základním plastickým prvkem pak prozkoumává Jakub Grec (1981), který svá prostorová zátiší konstruuje z primárních geometrických těles. Jeho objekty působí jako statické a uzavřené autonomní celky, v jejichž rámci si autor pohrává s kombinací světla, principy perspektivy a s plastickou daností objemů, aby je souběžně vzájemně konfrontoval a jejich minimalizované barvy i linie ve výsledku strukturoval do jediné instalace působící zvenčí jako homogenní sochařský útvar s vlastní energií. Ve svých malbách se Grec přiklání k dynamicky abstraktním, téměř monochromním plánům, jež na rozdíl od racionálně promýšlených kompozic odhalují potřebu intuitivně a spontánně zaznamenat niterné tenze. Poslední z vystavujících Jaroslav Chramosta (1978) je v galerii zastoupen cyklem Membrán poukazujícím na jeho fascinaci existencí prostupných dimenzí a časoprostorů. Znalost přírodních zákonitostí, podobně jako výstupy vědeckých teorií nabízejících hypotézy o uspořádání vesmíru, našeho světa i myšlení, umělec nečekaně aplikuje na své „betonové kůže“ paralelně metodami automatické kresby. Chramosta transformuje své estetické vize čerpající z tvrzení M-teorie i z představy o možném blížícím se přirozeném rozšíření vědomí světa do fragmentů vesmírných map, které fungují jako světelné filtry umožňující metaforicky nahlédnout do tajemných meziplanetárních prostorů. Kombinace moderních materiálů – zejména betonu a optického vlákna – s lineárně vedenými plány světelných drah dává vzniknout poeticky křehkým objektům kumulujícím informace o nepoznaných formách naší existence.

Výstava soustředí heterogenní škálu uměleckých metod a osobitého čtení nepokoje – od lyrických komentářů individuálních zážitků nebo transpersonálních dějů, přes záznamy frustrujících situací či pocitů vzrušení spojených se samotným procesem tvorby až k ironickým poznámkám o stavu společnosti, jejíž narůstající neklid se začíná jevit jako nebezpečně stravující pro ni samotnou.

Lucie Váchová