Vernisáž skupinové výstavy Na úpatí zahrady

Do 24. 11. 2024 je v Galerii Kurzor, Dukelských hrdinů 25a, Praha 7, přístupná zajímavá skupinová výstava Na úpatí zahrady.

Vystavují: Pavla Dundálková, Zdena Fibichová, Jakub Hájek & František Hanousek, Jaroslav Hladký, Stanislav Judl, Stanislava Karbušická, Josef Mladějovský, Mark Ther, Sofie Tobiášová.

kurátor: Marek Meduna
spolupráce: Zuzana Blochová
grafika: Jan Šerých

Říká se, že umění je zamlženým zrcadlem, ve kterém každý nalezne, co najít chce. Každý rys, každý aspekt je možné natočit tak, aby odpovídal našemu předporozumění, naší víře. Je třeba předpokládat, že žádnou výstavu nelze zkonstruovat. Chcete-li něco skutečného, potřebujete k tomu desetiletí, soumrak, svítání, síť oddenků a drátů, které spojují i dělí. Umělecké dílo je formalizovanou, choulostivou věcí, která stojí vně rozporů teorie, argumentačních faulů i debatních triků, jimiž lze vyhrát tu či onu polemiku.

Vnější členění lidského těla zachovává základní symetrii, avšak uvnitř jsou všechny orgány, které svou aktivní plochu zvětšují různými druhy zvrásnění a závitů, uloženy zcela nesymetricky. Využívají daný prostor beze zbytku, asi jako když se do malého kufru snažíme vměstnat mnoho různých nezbytných věcí. Každá cesta ale vede především skrze čas. Mnohé procesy odehrávající se v těle ke svému naplnění potřebují dostatečnou dobu, a ta je materializována meandry látkové výměny. Vchod se při opuštění galerie mění ve východ, po vyjití kopce je nutné jej sejít. V Rorschachově testu splývá konečník s ústy, vyměšování se stravováním. Obě ruce jsou v zásadě symetrické, ale každá má jiný účel a disponuje jinou sadou dovedností. Stáří lze metaforicky připodobnit k mládí, smrt k narození, ale nevinnost, zkušenost nebo nemohoucnost mají v obou částech lidského života dosti odlišnou vzájemnou proporci. Tvrzení, že cesta vede skrz čas, se opakuje od okamžiku, kdy algoritmus začne předpokládat, které slovo o chvíli později napíši, jakému impulzu podlehnu – až ke generování vylouhovaného průměru zamlženého zrcadla. Převrácené opakování je jedním z tvarů, který se vrací a který je na rozdíl od vnitřních procesů určen především zraku.

Myslíme si, že se otevíráme světu, a platíme za to slepotou vůči věcem blízkým. Nepochopitelné je naše ignorantství, s nímž se rozhodujeme, co se nás týká a co ne. Každý pojem, každý koncept, ba i ten, který říká, že pojmy v sobě zahrnují svůj opak, je typem hledí, kterým lze odstínit další možnosti výkladu. Podobně jako abstrakce umožňuje zbavit se závrati z množství jednotlivostí. Čím umněji je vybudováno prizma okolo například symetrie, tím více se diváci, kteří skrz něj hledí, podobají onomu chlapečkovi, který chce čůráním z balkónu uhasit do oranžova rozpálený kotouč zapadajícího slunce.

Slova lze propracovat, roztřepit jejich okraje, vydrolit jádro, pohybovat se na okrajích konvenčně chápaného významu. Na věci lze hledět zpříma i z boku. Je třeba odlišit obrazovou souměrnost od té pojmové, abstraktní. V prvním případě stačí přehnout papír a vystřihnout jakýkoliv tvar, v druhém případě může být prázdno jedné strany díla vyvažováno plností strany druhé. Hostinský roznášející pivo je postaven na roveň pohledu na potemnělý úplněk. Za hustými mraky probíhá asymetrický konflikt instinktivních reakcí a výchovou osvojené vytříbenosti.

Předsudek ve smyslu „krásné je dobré“ je jedním ze základních kamenů umění, je hrou s diváckým očekáváním. Je podkladem efektu „oslnění“, kdy nás zaujme něco velmi krásného natolik, že si nevšimneme skrytého hlubokého stínu. Aktéři světa umění však tuto hru nejednou pozměnili: co není krásné, nesvádí k temnotě. Co je vytvořeno s vyšší než malou porcí nešikovnosti, neumí manipulovat a je a priori bez stínu – a tedy dobré. Manipulace s diváckým očekáváním zůstává, metody se však proměňují. Umělcům i kurátorům je proto třeba principiálně nedůvěřovat.

—

Pavla Dundálková

Musela dočasně odložit své povolání. Okolostojící měli pocit, že se vysvlékla ze své kůže. Roste, rozšiřuje se do všech světových stran. Co je nahoře, je dole. Plytkost se proměňovala v rozsáhlost. Malé suvenýry položila za elastickou membránu neodkladných povinností. Vyprat, vyžehlit, uvařit, jít vpředu, hlídat si své a usmívat se. To především. Místností se táhla nařasená, volně splývající látka. Předělovala prostor na dvě poloviny. Byla snadno k překročení, ale zdaleka viditelná. Do blízkého prostoru pronikal nekonečný, volně povlávající feed zvyšujících se standardů z Instagramu. Influencerky splývaly s vrkáním holubů na parapetu. Vzhlédla k oknu a zahlédla jen odcházející čas. Každý člověk potřebuje k životu určité podmínky. Za Bertolda Brechta jiné než dnes. Nároky a práva se jí jako trny zabodávaly do měkké kůže. Zadala do Googlu své jméno. V průběhu let byly informace různě hierarchizované, algoritmus se proměňoval, aniž by to bylo v jeho zjevu patrné. Na první pohled bylo vše při starém. Otevřela krabici a zašla hluboko do lesa. Cesta se změnila v pěšinu. Pěšina se rozpustila v hustém podrostu, z kterého byl slyšet šramot skrývajících se zvířat. Chtěla přemluvit několik dryád, ačkoliv nevěděla k čemu. Doposud nespatřila ani jejich siluetu. Brokilon mlčel. Večer se utábořila. Seděla a hleděla do tmy hrudníku. Na unavené, rozbolavělé tělo žvýkala kostival. Když ráno procitla, stály tiše okolo ní. Štíhlé a splývající se svými stromy. Jedna po druhé jí říkaly, že největší radost jim působí pohled na půdu, hlínu, bláto i popukanou zem. Hlína má svoji vláčnost, barevnost, strukturu i latentní tvar. Cítí tak v dlani kus celého světa. Nejvíce je vzrušuje prostor uvnitř, kde hlína ožívá a ze semene se stává klíčkem k fotosyntéze a novému životu. Tak se cítí být zahrnuty do jeho běhu. Podobenství o jeskyni se obrátilo naruby. Stalaktity a stalagmity se ježily do volného prostoru. Pravda se rozdělila do příliš mnoha souběžných a jednotlivě nenáročných úkolů. Existují dveře, které zavřela až do konce světa.

—

Zdena Fibichová

Konečně dostali výjezdní doložku i devizový příslib, a tak mohli vyjet po patnácti letech znovu do Francie. Manžel řídil. Doslovně i přeneseně. Její ambice byly o tolik menší než jeho žárlivost, vzhledem ke svému zdraví byla ráda, že bílé mraky putují oblohou, že pastviny jsou plné skotu a ovcí, že se zdejší lidé na sebe smějí. Soustředila se na bosou nohu, která byla zaplavována studenou vodou Atlantiku. Za nízkým kamenitým návrším se tyčily žulové kameny. Některé sem přinesli lidé, zbývající velký pevninský ledovec během pleistocénu. Stromy byly pod náporem neustálého pročesávání sehnuty směrem do vnitrozemí. Poslední text v jejím katalogu se nesl v duchu lyriky a zmiňování ženského údělu. Myslela si svoje. Když potkala jeho autorku, nechala si svůj názor raději pro sebe, nemá cenu hned dělat zlou krev. Přemýšlela, jestli vycítila její rozladění. Doufala, že ne, přece ji naopak pochválila. Docela jí to slušelo. Zalistovala časopisem pro hospodyňky, kde se redaktoři s početnými zástupy čtenářek dělily o rozličné způsoby, jak alespoň zčásti kontrolovat nepoddajnou hmotu. Jak pečovat o vlhkost hlíny, jemnost příze, pravidelnost osnovy a hladkost švů. Pečlivě upravené a naklizené pokoje představovaly neprodyšnou celu, vlhkost vydechující doupě, do kterého se skrčily její představy o budoucnosti, o údělu a rovnoprávnosti. Střepem usušené květiny vyřízla ve vlhké hlíně díru a vstoupila dovnitř. Přechod mezi jedním a druhým se snažila prožít, mizející potůček horké krve omýval její nohy. Rozpraskané paty si minulou neděli potřela zbytky zakyslého mléka. Pomalu se jí hojily. Kameninová dlažba byla kluzká. Raději dávala pozor. Hleděla do tmy skrz svíčku, která proměňovala čas v hmotu a která tak ustavovala základní, černě sametovou jednotu. Reliéf plamenu svíčky si ponechala pro příští dny.

—

Jakub Hájek & František Hanousek

Vsadil jsem na mezní případ, řekl. Moje máma mi vždy doporučovala, že když nevím, že mám vsadit na mezní případ. A já si fakt rady nevěděl. Funguje to? Popichoval ten druhý. Moc ne, přiznal neochotně. Jednou jeden pedagog na Akademii zvolal, čím více se spolu budete hádat, tím méně kvalitní budou artefakty, které vytváříte, a vice versa. Domníval jsem se, že spolužáci neví, co znamená vice versa, tak jsem jim to chtěl vysvětlit. Povídám: Když se budete pořád hádat, budete vytvářet naprostý brak, a když spolu budete v souladu, vaše umění dosáhne té nejvyšší kvality. Koneckonců i moudrá makovice ve večerníčku O makové panence a motýlu Emanuelovi produkovala metadon nejvyšší světové kvality. Tady to ale smrdí, poznamenal druhý. Tak vyvětrej. Ale tím se nám dovnitř dostane zima. Vzájemně se špičkovali a jejich slova se mísila s odérem místnosti. Pustili si rozhovor amerického breadtubera ContraArrow s postarší psychiatričkou o pozitivním přístupu k AI. Mladý muž opět použil jednu ze svých argumentačních fint. To je idiot, vydechli současně. Za okny se kymácely svěšené větve vzrostlých smrků. Liják bubnoval na plechovou střechu. Už tři hodiny štípali dráty. Roztřídili dopisy, vyřídili e-maily, odpověděli na zprávy na instáči, nahráli pár reelsů. Přímotop přispíval ke globálnímu oteplení jejich ateliéru, výpary z mokrých šatů stoupaly ke stropu. Knížka rozhovorů s Vladimírem Špidlou měla slepené a vlhkem pokroucené listy. Bývalý premiér mluvil důvěryhodně, ale nepříliš atraktivně. Dle jeho slov mohou být rozdíly a konflikty světa spojeny bratrstvím metafory. Ale lidé jako vždy upřednostňovali drama a nezralost. Nasazení zadničky oproti plození potomků. Četl jsi to? Ne, ale slyšel jsem, že každá aktivita je jen situační a poziční jednání. Trumfovali se, kdo z lepenkové krabice minulosti vytáhne ošklivější umělecký výkon. Nikoliv noc, ale způsob byl klíč a ve slově trumf se ukrýval průnik jména Trump a slova triumf. Nestraš, řekl. Naopak, kámo, z trosek levice povstane naděje, opáčil. Historické znemožnění je iluze a mezní případy hovadina, navázal. Vice versa, koukni, co děláme, hrabeme se ve odpadcích internalizovaného kapitalismu.

—

Jaroslav Hladký

Víte, povím vám příhodu. Jednou jsem měl vyrobit postavu pro podstavec před vchodem do jedné fabriky. Klíče od domova měla pověšené kolem krku. Kouřila ukrytá před učiteli školy života, kteří seděli ve sborovně hned za nejbližším rohem. Vymodeloval jsem uříznuté ruce. Ty náhle oživly. Vyšly z domova do cvrkotu ulice. Proud lidí je strhl s sebou a hladina se za nimi zavřela. Žena mezitím ušila uniformu pro loutku o velikosti jednoho českého sochaře. Loutka se nadechla a pravila: „Přeji pevné zdraví.“ Pomyslel jsem si, buď pevné zdraví, nebo rychlou smrt. Vážnost už není na místě, směšnost bude novou vážností, však také cín z konce šedesátých let něco vážil. „Dobré ráno, mistře,“ mě stále po ránu zdraví erekce v zrcadle. Víte, vzpomněl jsem si tuhle, ruce, než mi sešly z očí, se zeptaly: „Mistře, proč máme tak podivně deformované palce?“ Toho si važte, povídám, tomu se říká modelérský palec. Co naplat, už si mnoho nepamatuji, vzpomínky mi splývají s četbou. Loutky jednotlivých orgánů i funkcí postupně odcházejí k horizontu paměti. Protože nemám počítač, tak jsem se až z televizních zpráv dozvěděl, že pohřešované ruce byly nalezeny. Prý byly na jedné zahradě ve středních Čechách zakopány přes třicet let. Když mi je dovezli, pomohl jsem s jejich rekonvalescencí. Bronzolitci je pak znovu odlili, pasíři zkultivovali. Ruce ožily a vzpomněly si, že šly osudu naproti. Každé téma bylo využito a beze zbytku stráveno. Existencialismus se jim proměnil v pozornost a jednoduchost. Humor v otevřenou náruč. Zjevné zlo hmoty v oblé tvary a syté barvy konformismu. Husy rozdělené podle zastávaných názorů a jednotlivých stavení se řadily na cestě desítky let, pak je i s jejich kejháním a syčením sebral pochod a ony se vydaly na pastvu pro oči. Sebral jsem husí brk a sepsal vlastní ortel. Jsem ten, kterému šly věci pěkně od ruky. Kdysi se tomu říkávalo mít fortel. Ale chválou se nic nestává lepší, proto jí nepřipisujte důležitost.

—

Stanislav Judl

Když se vracel po neděli do ateliéru, zaslechl dva bohy, kteří se přeli vysoko na nebesích. Jejich hlasy se rozbíjely o lomoz projíždějících tramvají, povyk dětí na úpatí zahrady, o ševel lidí, kteří byli společností povoláni ke své činnosti. Byl jedním z nich, prostého původu, zrádných ambicí. Manželka mu řekla, aby nebyl manichejský, nebo malicherný. Je sice povolán, ale je třeba být duchem přítomen, utírat prach, hrát si s dětmi. V helmě jeho obličeje stoupalo vzhůru temné indigo. Lidé mu říkali, že jeho nové obrazy mají zvláštní sílu. Jejich základní ladění si asociovali s imaginární postavou tvůrce, který je od svého díla oddělen neprostupnou zdí. Vždyť autor byl již nějaký ten rok mrtev. Oba bohové chatovali u hraní jakéhosi simulátoru. Pohled první osoby se jim zarýval do mysli. Božský mozek měl maximální plastický potenciál, proto každé ráno vstával obrozen, ale bez paměti. Pozoroval zaprášené ulice, prázdné obchody pod lešením a vlající roztrhanou pytlovinu. Vánoce byly opět bez sněhu. Lidé byli apatičtí a šedí, vozovky posolené. V bytě bylo ticho, již několik let čekali na připojení telefonní linky. Absolutno bylo rozbito do lesknoucích se faset paradoxů. Představil si dialog, který usiluje o pochopení. Oddělil jednotlivé složky své postavy, jedna stoupala vzhůru a druhá setrvávala dole pod schodištěm, aby mohla vložit dopis do schránky. Představil si jejich námitky i žal. Žádná slova se nedala vysvětlit, činy k ničemu nepředurčovaly. Věčnost se odehrávala mezi zapnutím hořáku a vzkypěním kávy. Božské hlasy se hádaly čím dál násilněji. Šum temnoty se vyklenul nahoru, snad do světla, snad do nicoty. Oběžné dráhy okolo Země byly tehdy ještě prázdné.

—

Stanislava Karbušická

Okolo rozhledny se široko daleko táhly pruhy podzimních polí. Točité schodiště se obtáčelo kolem osy vzteku a zlosti. Neintegrované stíny negativity se převlékly za dalekou viditelnost. České středohoří se skrz podzimní, velmi transparentní vzduch přiblížilo fyzicky na dotek. Z rokle stoupal olejnatý dým opékaných šašliků ukrajinských rodin. Domky lemující batiku luk a polí, glazuru průmyslové zóny, zvlněný proud dálnice byly obývány střední třídou nově vynalézaných symbolů. Vše kolotalo pohybem. Vnějšek se smysly i látkovou výměnou propojoval s vnitřkem. Její dcera nakreslila v prostranství dětského hřiště postavu utkanou z křídových hvězd. Lopotila se opečovávanou krajinou přítomnosti, od hlavy k patě umazaná od hlíny. Vzpomněla si na legendárního pražského bezdomovce, který měl veškeré své oblečení vlastnoručně ušité z nalezených a darovaných oděvů, igelitů, útržků zdarma rozdávaných reklamních letáků. Byl příchozím z budoucnosti, který záhy zemřel na přítomnost. Oranice vydechovala průmyslově dodávané dusičnany. Celá zeměkoule byla a bude živá. Mami, koupíš mi zmrzku. Pohlédla dolů a spatřila roztékající se šmoulí hmotu a bzučení vos. Modrá se jí spojila se žlutou, žlutá s banánem, banán s loupáním, loupání s podstatou, podstata s esencí, esence se vztahy a ty s jednotlivými detaily, z nichž povstávala její paměť. Její přítel se vrátil z hospody, zeptala se ho, jak se mají jejich společní přátelé. Pokrčil rameny a odvětil, že se bavili o umělé inteligenci. Dcera tiše oddechovala za závěsem, přítel usnul a začal chrápat. Přivřela dveře. Průsvitné vrstvy akvarelu tiše zatáhly záclonu letní noci. Modelovala ležící figuru, její hliněné tělo se nebálo ani vztahů, ani vlastní proměny.

—

Josef Mladějovský

Pokud umístíte budovu doprostřed pozemku, přijdete o kus výměry, kterou byste mohli smysluplně využít. Dobrá půda bude čím dál vzácnější, stejně jako přátelské sousedství. Naštěstí tento dům stojí u plotu. Přístupovou cestu lemují mladé ovocné stromky. Většinou švestky. Realitní agent se snažil najít nové a další superlativy. Celé rodině se líbila geometrie Fibonacciho posloupnosti vepsaná pod základní dispozicí zahrady a domu. Ještě si bude muset na katastru ověřit, jestli je vše, jak se na první pohled jeví. Manželka byla nadšená. Nad sedlovou střechou domu se zdvíhala silueta Jizerských hor. Zvedaly se najednou v jednom náhlém zlomu, a nikoliv postupně z roviny, přes podhůří až k nejvyšším vrcholům. Dříve holé svahy se začínaly ježit mladými stromy. Agent řekl, čtverec, on mu namítl spíše pětiúhelník, musíte vzít v potaz i studnu. Agent na ně šelmovsky mrkl, pak jim energicky zapumpoval rukama a byl pryč. Voda ze studny byla jiskřivě chladná. Při zpáteční cestě spolu probírali stěhování, přestupy do jiných škol i změnu zaměstnání. Dálnice byla prázdná, takže silniční práce nepůsobily obvyklé zácpy. Hovor meandroval a sedimentoval v siločárách mramoru. Pravda obsažená v předsudcích svítila do tmy, zblízka bylo možné spatřit ji obetkávající pavoučí sítě i rej drobného hmyzu. Pravda nesčetných usazenin vystupovala v geologickém profilu pod živým hovorem. Minulost ustavovala hranice, které bylo možné překročit až do nedalekého Ochranova. Nastavil do navigace cestu a vydali se po ní do starého domova. Stěhování bylo hygienou, která jim a jemu zvlášť umožní zbavit se parazitujících předmětů z domácnosti i ateliéru. Doufal, že i mnohých nadbytečných idejí. Ačkoliv vždy přemýšlel o prázdné ploše jako o lži, čím dál více si prázdna cenil. Některé ideje se rozhodl nahradit prostým jednáním. Bylo nutné se s nimi sžít, stejně jako s nevyhnutelnou přítomností bakterií.

—

Mark Ther

Seděl na zadní sedačce v tiše předoucím Mercedesu. Vůně kožených sedaček se vznášela hned pod základním tónem vonného stromečku. Z rádia se linul operní zpěv a nesrozumitelná obecná němčina. Babička se s dědou dohadovala o minulosti, každý si ji pamatoval odlišně, každý mluvil svým vlastním dialektem. K zapomenutému pečivu se prý po zahradní cestičce vinula fronta mravenců. Nasládlý zápach rozkladu a zapomenutí se převaloval nízko, téměř nerozeznatelně pod slovy. Vyprávění se rozpadalo do jednotlivých kapiček, které odrážely interiér auta. Když se k nim sklonil, spatřil ubíhající krajinu ve sféricky deformovaných oknech. Sundal si brýle a svět se rázem zavinul do představ a vůní, do pečlivě vedených jednotlivých gest. Věděl, že dříve bylo umění rámováno konvencí jako určité místo ve společnosti. Rám zaručoval předvídatelnou pozornost a disciplinující očekávání. Svou nesmrtelnost daroval viteálům, které se vztahovaly k jeho rodinné historii, k melancholii dětství, k pokladnici a tajemství videokazet západoněmecké provenience. Jím zakouzlené předměty ho činily nehmotným, oproštěným od koloběhu hmoty, od úpadku a regenerace. Vše podstatné se k němu dostávalo v režimu náhody. Skrz dynamiku identit se spolu s dalšími výtečníky jeho generace podílel na rozšiřování rámu konvencí. Jeho rozptýlení, kdy rám byl všude a nikde současně, narušilo symbolický řád a zapříčinilo kolaps pozornosti k věcem umění. Z kultury tak učinilo živelnou katastrofu, která umožňovala další a další kroky ve směru domestikace prvního ze všech domestikantů, tedy člověka. Samozřejmě mimo koček, u nich nebylo vůbec jasné, kdo si podmanil koho. Kočky ostatně vždy upřednostňoval před psy. Stejně jako vždy preferoval neproniknutelnost slepic, temnotu darkroomu hluboko za kvokáním na nepříliš naklizeném dvorku místních dějin.

—

Sofie Tobiášová

Svítilo slunce. Za otevřenými okny praskala stébla suché neposekané trávy. Slyšela oči daleko za větvemi, viděla kroužící káňata nad vrcholy kopců. Za chvíli bude poledne a slunce vyžene poslední zbytky vánku z hlubokých zaříznutých údolí za jejich vesnicí. Její sny se proměnily ve filmy o uších, které měly pochopení pro jiné jazyky. Prudkými záhyby serpentýn se spustili do přístavního města. Obkružovali údolí jako voda vtékající do odtoku. Dřív si myslela, že obrazy mají být polemikou se svými předchůdci. Nebo později prohlášením vůči nárokům a rodovým stereotypům. Pak se v souladu s tradičním výkladem zavrtala do malby ve směru Coriolisovy síly, ačkoliv o směru pohybu rozhodovalo mnohé, včetně rodinné knihovny, prvních vzpomínek, které tonuly ve zlatavé zeleni. Obrazy se tak staly sítěmi, které jí postupně vydávaly své úlovky. V přístavu se kymácely výletní plachetnice, rackové nabírali výšku ve stoupavých proudech teplého vzduchu. Provoz byl mírný. Hluk sem tam jedoucího auta byl ponořen do základního nálevu šplouchání, třepotání lněných plachet a od středomoří neodmyslitelných cikád. Ačkoliv nebyla švýcarským žoldnéřem, nevyhnula se nostalgii, jejíž žold byl navíc nejistý a nepravidelný. Teď odboč na hlavní, řekla. Třikrát objeli kruhový objezd, než trefili správnou odbočku. Třikrát obešla území malby, než se rozhodla, že protagonisté obrazů jsou z masa a kostí, že mnohočetné exponování prožitků lze zobecnit jako rozpravu o metodě. Forma žádné ilustrace nenesla vinu volného umění. Expanze jeho hranic vedla k pocitům řídkosti a zmatení. Zaparkovali. Vystoupila z vozidla. Horko se odráželo od rozpálených kamenů. Sestoupila až k formám ilustrace, prosmekla se úzkým průchodem mezi definicemi až k navždy zavřeným knihám, k imaginaci za rychlými pohyby očí a za bludnými dráhami limbického systému. Za jeho klení se zbavila klíčků od auta, i staří Helvéti, jdouce do boje, zapálili své příbytky. Vítr, který jí čechral vlasy, nesl mnoho povědomých hlasů. Všechny proklínaly kouzlo přítomného okamžiku.

Poděkování za zapůjčení uměleckých děl: Marie Klimešová, Jaroslava Preclíková, Rostislav Vaně.