Vernisáž Šárka Koudelová: Ztratila jsem schopnost spát v noční košili

Do 3. 12. 2023 je v Galerii u Betlémské kaple, Betlémské náměstí 8, Praha 1, přístupná velmi zajímavá výstava Šárky Koudelové: Ztratila jsem schopnost spát v noční košili.

Obrazy a objektové instalace Šárky Koudelové tvoří spektrum vztahů, rozložených od idealistického mateřského splynutí až po rozdvojení existence na tělo a duši, kterou je nutné zatížit, aby neuletěla. Výstavu propojuje element vody, která však není jen nositelkou života, ale i rituálním činidlem, umožňujícím kontakt s temným podvědomím. 

Úvodní text kurátorky Caroline Krzyszton:

Obrazy a objektové instalace Šárky Koudelové tvoří spektrum vztahů, rozložených od idealistického mateřského splynutí až po rozdvojení existence na tělo a duši, kterou je nutné zatížit, aby neuletěla. Výstavu propojuje element vody, která však není jen nositelkou života, ale i rituálním činidlem, umožňujícím kontakt s temným podvědomím.

Když jsem byla teenager, koupila jsem si jednou v místním obchodě na jihu Francie obraz. Majitel obchodu byl v malém městečku autoritou v oblasti umění. Byl známý svým širokým rozhledem, moudrostí, ale také nesporným charismatem. Byl jediným obchodníkem, kterého si na rušné nákupní ulici místní romská komunita vážila, protože byl také jediný, kdo se s nimi pouštěl do komunikace. Tím, že se nebál konfrontace, se pomalu spřátelil s romskými dětmi a jejich rodiči.

Dvakrát jsem s rodiči navštívila jeho obchod a v obou případech jsme zůstali celé hodiny poslouchat jeho monolog: debaty o umění a umělcích, ale také důvěrnosti o jeho rodině, všechny ty lekce, které život muži středního věku dal. Byl to dobrý vypravěč.

Dodnes si z jeho řeči hodně pamatuji. Zůstal mi vrytý do mé dospívající mysli, okamžiku mého života, kdy jsem toho moc nedělala, kromě toho, že jsem vyhledávala doporučení. Moje nejživější vzpomínka na tohoto muže je, když mluvil o zastoupení žen v umění. Měl teorii, že jedinečná schopnost žen vytvořit život, jim nakonec zabrání věnovat se umění. Muži, zbavení fyzické schopnosti nést život, by si pak potřebu tvořit kompenzovali uměleckou praxí. Uváděl několik příkladů žen, které mohly prožít mateřství a i přesto pak pokračovaly v kariéře úspěšných umělkyň, a hovořil o nich jako o výjimkách. „Jedna výjimka za století!“ opakoval několikrát. Popravdě řečeno, v té době se v mainstreamových učebnicích dějin umění mnoho umělkyň neuvádělo a mou mladou vnímavou mysl drtila myšlenka, že by na jeho tvrzení mohlo být něco pravdy.

Jak jsem dospívala, díky studiu dějin umění a později díky kurátorství jsem se setkala s nespočtem nádherných uměleckých děl od umělkyň, které byly zároveň matkami, a osobně jsem se setkala s příliš mnoha takovými „výjimkami“, než aby tato teorie vůbec mohla platit. Vůbec. Otázkou však zůstává, proč ve mně tento poněkud povrchní sofismus utkvěl na tolik let jako jakési prokletí?

Přestože jsem si na tuto otázku dosud zcela racionálně neodpověděla, už teď vím, že mě tato myšlenka ranila, protože vycházela z empatického místa. Protože tato slova nebyla slovy necitlivého burana, ale byla řečena člověkem, který šířil toleranci a upřímně se staral o (všechny) lidi kolem sebe. A proto jsem si uvědomila, že jako matka pracující ve světě umění jsem empatii nikdy nevnímala jako podporu. Protože empatie často předpokládá jakousi hierarchii vlivů. A i když se snaží kompenzovat nerovnost tím, že se snaží sdílet zkušenosti, ve skutečnosti se s rovností nepáruje. Zdůrazňuje a někdy i legitimizuje, především institucionálně, systém s nespravedlivým rozdělením moci.

– – – – – –

V první místnosti výstavy jsou shromážděny obrazy, které autorka vytvořila společně se svým malým synem během prvních let jeho života. Spontánní a zmatené linie dítěte jsou zarámovány do matčiných majestátních oblouků, některé motivy také utvářeli spoelčně. Jestliže okna, jimiž pozorujeme dětskou tvorbu, evokují jakýsi pocit ochrany, zároveň se zdá, že zásadně dodávají odstup a mění chaotičnost – charakteristickou pro každý začátek – v krajinu. To, co vidíme, je krajina krátkého okamžiku, který uvízl mezi budoucností a minulostí, neboť dětské kresby, které se již nikdy nebudou opakovat, se mění ve vzpomínky v okamžiku, kdy jsou dokončeny.

V centrální místnosti, v sochařské instalaci nazvané Weights (Závaží), se postava umělkyně jakoby vznáší v prostoru. Zatímco její duše touží uniknout a odletět, její tělo je zatíženo, spoutáno předměty denní potřeby, které ji táhnou a drží u země.

Tato snaha o nehmotnost není v díle Šárky Koudelové novým tématem. Stejně jako v malbě By the Dead Sea, I Can just be Me, nejstarším díle přítomném na výstavě, je ‚já‘ představeno jako krajina, v níž spolu koexistují prvky jako voda a poušť, které však stojí proti sobě jako protichůdné síly.

země vs. voda

netečný vs. živoucí

materialita vs nekonečno

obyčejnost vs. epičnost

Zavěšení těla v místnosti nenaráží jen na jeho neschopnost povznést se s duší; připoutané předměty také připomínají kotvy (v místnosti je s dětskými kresbami je další „kotva“), potápějící svého nositele, dokud je voda hluboká. Pod vodou leží neznámo, tam čeká protivenství, na které jsme nejméně připraveni. Pod vodou se dějí zázraky a probouzejí démoni.

– – – – – –

Naopak se domnívám, že s empatií můžeme skoncovat v okamžiku, kdy máme respekt a uznání, a to je teprve skutečná výzva. Protože dokud nebudeme mít respekt a uznání, bude potřeba, aby matky dělily svou vlastní duši mezi to, čím skutečně jsou, a to, co předvádějí jako svůj nejlepší pokus naplnit očekávání světa o tom, jaké by měly být. Dnes si nárokuji právo být nezodpovědnou matkou, nárokuji si právo spoléhat se na druhé, a ne jen na sebe, nárokuji si právo nechat lidi na holičkách, když mám „nějakou práci“, nárokuji si právo neuspokojovat potřeby všech, nárokuji si právo být odmítavá, nárokuji si právo zklamat společnost.

Měli bychom mít možnost neskrývat, v čem selháváme, protože to prostě děláme. Protože čím víc potají selháváme, tím víc klesáme na dno a tím nemožnější je vrátit se zpět na hladinu, kde bezpečně plavou všichni kreténi, kterým to nevadí.

Caroline Krzyszton