Vernisáž: Samuel Kollárik – Softener

Samuel Kollárik (* 1992) se narodil ve městě Bojnice na Slovensku. Absolvoval v roce 2021 na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru Malba IV pod vedením Marka Meduny a Petra Duba.

Kollárik se věnuje malbě, ve které tematizuje specificky uchopenou podobu maskulinity. Takový archetyp v jeho pracích představují převážně minoritní skupiny hnutí skinheads. Kollárik pro tyto kontroverzní náměty používá specificky výraznou barevnost, modulaci i deformaci figury a skrze mikro příběhy v námětech ztvárňuje kromě násilí také – často nečekanou – emoční vřelost, kterou dovádí až k absurdnímu vyznění. V kompozicích prolíná reálnou perspektivu s mísením prvků ve změněném měřítku, vybranými prvky zdůrazňuje právě charakteristické atributy tematizovaných sociálních skupin, které jsou ale povětšinou něčím zneklidňující – a to ať barevností, měřítkem nebo modifikací. Vkládáním specifických iracionálních prvků vytváří svůj rozpoznatelný vizuální styl a zároveň témata, která jsou pro něj osobně palčivá, staví do odlehčeného pole, ve kterém se s nimi lépe vypořádává jak samotný autor, tak i divák.

Jednotlivé náměty mohou vyznívat humorně, častokrát na hraně, kdy divák sám přesně neví, jak moc je situace v obraze závažná nebo komická. Toto autorovo balancování je specifickým napětím, kterým vkládá do svých děl až poťouchlou náladu a které z Kollárika činí autora vážných témat dováděných k hraně absurdity i komična. Na aktuální výstavě Softener autor představuje změnu ve svém malířském projevu za posledního půl roku – přestože stále zobrazuje specifické mužské figury, dochází u nich k určitému „změkčení“. K tomu odkazuje samotný název výstavy a ono změkčení najednou ukazuje archetypy maskulinity jako mohutné bytosti s křehkou nevědomostí, se kterou se ztrácejí v další životní etapě. Kontrast mohutnosti ve fyzičnu a křehkosti v duševním rozpoložení tak nabývá absurdních rozměrů hodných politování, ale zároveň i sounáležitosti a snad i snadnějšího pochopení bytosti jako takové, bez ohledu na stylizaci či příslušnost.

Příběhy představené ve vystavených obrazech vtahují diváka do pohledu na bytosti, jenž jsou karikovány do tak absurdního vyznění, že divák pocítí spíš soucit než souzení. Odpočinek v obraze s názvem „Grass used to be greener“ nechává muže spočinout mezi výkaly, injekčními stříkačkami a prezervativy natolik spokojeně, že by v takový bezstarostný odpočinek divák nevěřil, kdyby jej namalován skutečně neviděl. Jiný obraz představuje děj dalšího absurdního kontrastu obrovského mužského těla ublíženého hrou s dětskou pistolkou. Přestože jsou zobrazovány náměty v absurdním vyznění, nejedná se už jen o humorné karikování i zesměšňování, ale také o nahlížení pod matérii, ve které se skrývá lidskost. Kollárikova aktuální tvůrčí etapa tak od nevybíravého sarkasmu přistupuje na proces změkčování – tedy přijímání, snahu pochopit a snad i odpustit a pomoci tomuto ztracenému segmentu mužských bytostí najít místo ve světě nekarikovaných rozměrů.