Vernisáž Roman Trabura: Vlny / Waves

Do 9. 12. 2022 bude v Galerii Vltavín, Masarykovo nábřeží 36, Praha 1, přístupná velmi zajímavá a nejapně krásná výstava Romana Trabury: Vlny / Waves.

Kurátorka Hana Šauerová. Autorsky vybraná výstava obrazů Vlny – Waves Romana Trabury (*1960) se tematicky vztahuje přímo ke Galerii Vltavín, která se nachází na pražském nábřeží. Na břehu mýtického toku Vltavy, pradávné dopravní spojnici, symbolu, řeky v jejíchž vysokých vlnách a hloubkách je uchováváno ve věčné cirkulaci tajemství Prahy a naší národní historie. Stejně tak se ve svém malířském díle stále navrací i Trabura k žánrovým námětům krajin s vodními toky, nekonečným vodním horizontům a hlubinám. Do této malířské oblasti vstupuje klasicky a přináší do ní specifickou poetiku, která primárně vychází z jeho vnitřního prožívání, touhy malovat a životního postoje řídit se již daným morálním zákonem. Trabura se v malbě pohybuje svobodně mimo hlavní „oficiální“ proud a módní trendy již od konce osmdesátých let, kdy ještě v době totality vstoupil do oblasti umění. Formálně se nebojí využívat ověřené principy napříč vizuálním světem umění. Nebrání se střídat nízké prvky populární brakové kultury s ověřenými znaky romantismu, stylů klasické moderny, nové figurace, ale i renesančního portrétu nebo středověkého oltářního obrazu, které aktualizuje o události prožívané žité reality, ale i témata propíraná ve virtuálním světě mediálního fóra. Fascinace touto dualitou pravděpodobně vychází i ze skutečnosti z jeho vlastního života, který střídavě tráví v ateliéru v centru alternativních nočních klubů a putyk v srdci Žižkova, aby se pak na konci týdne mohl na svých toulkách ponořit do zamrzlé tůně v Brdech nedaleko rodinného vesnického sídla. K překonávání těchto rozdílů využívá specifického černého humoru a realitu deformující malířské stylizace, ale vždy s pokorou a respektem ke všem existencím. V jeho vedutách a marinách je tak možné potkat u kormidla komiksovou postavičku Pepka námořníka. Symbol amerického hrdiny, který po pozření špenátu nabývá síly ke konání pozitivních činů, za jehož zády se však na pozadí žhnoucí mořské hladiny valí na svět černé válečné lodě novodobé mocnosti. Stejně tak i osamoceného na bárce plujícího bájného převozníka Chárona nebo sochu dobyvatele, hledící do otevřené romantické mořské krajiny, na jejímž horizontu zpět do Evropy připlouvají na primitivních nafukovacích člunech uprchlíci současnosti. Pro Traburu není krajina jen zajímavým malířským objektem, ale i jakýmsi jeho vlastně vykonstruovaným „Theatrem mundi“, ve kterém se odehrávají různé události odkazující k neustálému opakujícímu se lidskému pachtění, koloběhu pozemského života, hledání jeho smyslu, poslání a konce. Možná se tak nepřímo obrací až ke slovům starozákonního Kazatele? Možná v nich nachází pevný bod, víru v prostředí dnešního globalizovaného světa? Světa, v němž jeden výklad reality soutěží s druhou a čím dál silněji se zdá, že žádné z nich nemůže být dána jednoznačně přednost. Hana Šauerová, 2022 Veškeré řeky do moře míří, moře se ale nepřeplní. Tam, odkud pramení, se řeky vrací, aby pak odtamtud znovu plynuly. Jak jen jsou úmorné všechny ty věci, člověk to ani nemůže vyslovit! Oko se pohledem nikdy nenasytí, ucho se nenaplní slyšením! Co bylo dříve, to zase bude, to, co se dělo, se bude dít. Není nic nového pod sluncem. Copak je něco, o čem se dá říci: Pojď se podívat na něco nového? Vždyť to tu bylo už celé věky, bylo to na světě dávno před námi! Kniha Kazatel (1, 7–10). Hana Šauerová