Vernisáž Roman Trabura: Straší mi ve věžích

Tato sólová výstava vsetínského rodáka a malířského matadora, Romana Trabury, nese název „Straší mi ve věžích“, což odkazuje na dvě stěžejní témata autorovy tvorby. To jest ŠÍLENSTVÍ a SOLITÉRNOST.

 

Jak pravil Aristoteles: „Každý génius má v sobě trochu šílenství.“ K tomu Bukowski obratem dodává: „Nemám rád obyčejný svět. Mám vlastní šílenství, žiju v jiném rozměru a nemám čas na věci, který nemají duši.“ Stejně tak Trabura zavrhuje reálný svět jako plný disproporčnosti, nerovnováhy a utrpení. Jako „sicilskou obranu“ při šachové partii proti bergmanovské personifikaci Smrti si zvolil stvoření světa nového. Ne coby útočiště před neuspokojivou skutečností, nýbrž coby její parodii a perzifláž. Trabura se staví do role Shakespearova Hamleta, jenž pod maskou bláznovství dokáže sdělovat ty nejostřejší pravdy.

 

Autor do našich žil vpichuje nebezpečnou dávku ironie a temného humoru. Na jeho obrazech griluje onanující alkoholik holubici míru, Tizianova Urbinská Venuše s hyenou místo psíka pokuřuje balené cigarety, válečná ponorka nabyla tvar obřího vibrátoru a na Baconově portrétu papeže Inocence X. se objevuje nateklá hlava Miloše Zemana znetvořená dnou. To vše je odlehčeno duhově zářivými barvami a komiksově stylizovanými postavami. Ocitáme se mezi dvěma mlýnskými kameny panické hrůzy a pop-artového kýče, z jejichž drtivého sevření není snadného úniku.

 

Druhou stranou Traburovy mince je jeho bolestně hrdá osamělost, kdy autor stojí jako pomyslná věž uprostřed bouřky čekající na úder blesku, aby pak mohla své plameny přenést na celé město. Věž však nemusí být jen odkazem k izolaci a introverzi věže ze slonoviny, nýbrž též k věži babylonské, kdy na nás obrazy hovoří paralelně mnoha jazyky (figurativnost, abstrakce, symbolismus, alegorie aj.) a k věži Tatlinově, představující mohylu všech monumentálních, leč nikdy nerealizovaných snů a idejí.

 

Tato hostilní individuálnost a exodus z theatra mundi však neznamenají odříznutí od reality, nýbrž její vědomou dekonstrukci. Autor pitvá naši jsoucnost, aby nám ukázal její skrytou fyziologii, stejně jako to činí dr. Tulp s kadáverem popraveného zločince na slavné Rembrandtově olejomalbě. Trabura nezobrazuje apriori ošklivost, ale jen zbavuje svět make-upu jeho falešné krásy. Při pohledu na jeho bizarní, a někdy až šokující díla je však třeba míti na paměti Rimbaudovo confiteor, že umělec se musí stát „velkým churavcem, velkým zločincem, velkým proklatcem – a zároveň svrchovaným Mudrcem!“

 

Zakladatel psychoanalýzy, Sigmund Freud, chápal člověka coby průsečík kontralaterálních pudů žití–libida (Erós) a hynutí–destrukce (Thanatos), které spolu v gladiátorské aréně lidské duše perpetuálně soupeří. Rovněž Traburova výstava je definována dichotomií Šílenství pohlaví coby Eróta na jedné straně, a Osamělosti ve smrti coby Thanata na straně druhé. Jeho obrazy lze považovat za přeexponované „film stills“ našich smutných životů zobrazující absurdní situace existenciální entropie bytí, při jejichž percepci pochopíme neřešitelnost rovnice veškerého lidského plahočení.

 

Autor provozuje svůj výtvarný ateliér v prostorách bývalé žižkovské ústředny, jež se honosí dvěma věžemi, které ve své depresivnosti jako by čekaly na další 11. září, aby se v plamenech ikarovsky zřítily k zemi. Při přespávání na tomto místě míval autor neodbytný pocit, že v jedné z věží skutečně straší. Strach z přízraků a zlých duchů starý jako lidstvo samo je ostatně zakomponován i do samotných obrazů na této výstavě. Prvotní obavy jsou však následně proměněny v extatické prozření, podobně jako dochází k transsubstanciaci hostie v tělo Kristovo. Vzrůstající úzkost se zároveň stává i vzrůstající potěchou, stejně jako pád do propasti má potenciál být tím nejvzrušivějším letem…