Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Roman Novák: … já prostě musím

4. 3.-31. 3. / Cafe Kamzík / Malba

Do 31. 3. 2022 bude v Café Kamzík, Hrzánská pasáž, Kamzíkova 8 (vstup též z Celetné), přístupná  zajímavá výstava Romana Nováka: … já prostě musím.

Z textu Ivany Beranové k předchozí výstavě Romana Nováka:

Roman Novák, *1973, Praha

Žije a tvoří v Praze

Roman Novák je autorem-autodidaktem s velkým rozpětím výtvarných stylů i technik. K tvorbě přistupuje a la tabula rasa, bez velkých příprav, ovšem s velkou potřebou tvořit. Jeho styl práce bychom bez nadsázky mohli označit za zběsilé hledání tvarů kypícím myšlenkám a pocitům a jejich náhlým či postupným vynořením.

Tvary, „osoby a obsazení“ i děje obrazů ho takřka přepadají přímo v průběhu tvorby a nedají mu pokoj až do chvíle, kdy ztvární viděné do té míry, že je s výsledkem – v daný okamžik – alespoň relativně spokojený. Je to experimentátor, který ve své tvorbě využívá různých, mnohdy sebraných nebo “jinak druhotných” materiálů. Je schopen vytvořit plastiku skloubením daňčího paroží, pingpongového míčku, pařátků vyrobených z kdovíčeho, to vše částečně opatřit bublinkovou fólií a umístit na vlastnoručně vyrobený sokl s nohami od štaflí. Trochu to připomíná surrealistické náhodné setkání deštníku a šicího stroje na pitevním stole. V tomto duchu nakonec probíhá celý proces jeho tvorby a on sám nikdy předem neví, co mu v průběhu pod rukama vznikne.
A věřte, je to pořádná porce a skrumáž!

Podobně postupuje i s malbou. Maluje většinou akrylovými barvami, ale i tak mnohdy dílo nakonec obohatí vstupem štětce či štětečku nebo otiskem prstu s nánosem úplně jiného druhu barev, případně i laku. Zkrátka, experimentátor tělem i duší, v jehož tvorbě je něco naléhavého až nutkavého. Hledání tvarů a zachycování jejich náhlých vynoření se mu stává téměř obsesí.
… a to se nemluvilo o malých kresbičkách na útržcích papíru, účtenek, formulářů záručních listů …

V malbě se poslední dobou rád vrací k postupu přes jakýsi intuitivně vytvořený rastr, (techniku rastru ponechme autorovi jako jeho know-how) připomínající shluk šablon, (ale nejsou to šablony!) ze kterých vytahuje jednotlivé obrazce metodou ne nepodobnou vybarvování předtištěných obrázků – jako v dětských omalovánkách. V omalovánkách nicméně tvary zůstávají pevně dané, zatímco Romanovi z rastru vyrůstají doplněním dalších prvků úplně nové postavy, květiny, zvířata i předměty … to vše doplněné amorfními, téměř pohyblivými útvary. Finální podoba díla má po tomto jeho uměleckém zásahu charakter jakýchsi propojených znaků až symbolů, často jako záznamů příběhů psaných – svého druhu – znakovým písmem starých civilizací, někdy z každodenního života, někdy s trochou strašidelných prvků. Jako by k záznamům vzniklým před dávnými lety přidal zprávu našeho současníka a tím přidal i další stránku či informaci o pokračujícím vývoji civilizace… nezřídka s pousmáním nad naším zemským pinožením, okořeněným lehkou, nedrásavou, přesto však patrnou sebeironií.

Celkově jeho tvorba přesto působí spíš optimisticky, má velký hravý náboj s rozpoznatelným druhem autorského ztvárnění imaginace a může se bez veškerých pejorativností označit jako art brut, v některých případech snad i jako svého druhu medijní malba.

Ivana Beranová

 



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž Roman Novák: … já prostě musím