Vernisáž Roman Novák: … já prostě musím

Do 31. 3. 2022 bude v Café Kamzík, Hrzánská pasáž, Kamzíkova 8 (vstup též z Celetné), přístupná  zajímavá výstava Romana Nováka: … já prostě musím.

Z textu Ivany Beranové k předchozí výstavě Romana Nováka:

Roman Novák, *1973, Praha

Žije a tvoří v Praze

Roman Novák je autorem-autodidaktem s velkým rozpětím výtvarných stylů i technik. K tvorbě přistupuje a la tabula rasa, bez velkých příprav, ovšem s velkou potřebou tvořit. Jeho styl práce bychom bez nadsázky mohli označit za zběsilé hledání tvarů kypícím myšlenkám a pocitům a jejich náhlým či postupným vynořením.

Tvary, „osoby a obsazení“ i děje obrazů ho takřka přepadají přímo v průběhu tvorby a nedají mu pokoj až do chvíle, kdy ztvární viděné do té míry, že je s výsledkem – v daný okamžik – alespoň relativně spokojený. Je to experimentátor, který ve své tvorbě využívá různých, mnohdy sebraných nebo “jinak druhotných” materiálů. Je schopen vytvořit plastiku skloubením daňčího paroží, pingpongového míčku, pařátků vyrobených z kdovíčeho, to vše částečně opatřit bublinkovou fólií a umístit na vlastnoručně vyrobený sokl s nohami od štaflí. Trochu to připomíná surrealistické náhodné setkání deštníku a šicího stroje na pitevním stole. V tomto duchu nakonec probíhá celý proces jeho tvorby a on sám nikdy předem neví, co mu v průběhu pod rukama vznikne.
A věřte, je to pořádná porce a skrumáž!

Podobně postupuje i s malbou. Maluje většinou akrylovými barvami, ale i tak mnohdy dílo nakonec obohatí vstupem štětce či štětečku nebo otiskem prstu s nánosem úplně jiného druhu barev, případně i laku. Zkrátka, experimentátor tělem i duší, v jehož tvorbě je něco naléhavého až nutkavého. Hledání tvarů a zachycování jejich náhlých vynoření se mu stává téměř obsesí.
… a to se nemluvilo o malých kresbičkách na útržcích papíru, účtenek, formulářů záručních listů …

V malbě se poslední dobou rád vrací k postupu přes jakýsi intuitivně vytvořený rastr, (techniku rastru ponechme autorovi jako jeho know-how) připomínající shluk šablon, (ale nejsou to šablony!) ze kterých vytahuje jednotlivé obrazce metodou ne nepodobnou vybarvování předtištěných obrázků – jako v dětských omalovánkách. V omalovánkách nicméně tvary zůstávají pevně dané, zatímco Romanovi z rastru vyrůstají doplněním dalších prvků úplně nové postavy, květiny, zvířata i předměty … to vše doplněné amorfními, téměř pohyblivými útvary. Finální podoba díla má po tomto jeho uměleckém zásahu charakter jakýchsi propojených znaků až symbolů, často jako záznamů příběhů psaných – svého druhu – znakovým písmem starých civilizací, někdy z každodenního života, někdy s trochou strašidelných prvků. Jako by k záznamům vzniklým před dávnými lety přidal zprávu našeho současníka a tím přidal i další stránku či informaci o pokračujícím vývoji civilizace… nezřídka s pousmáním nad naším zemským pinožením, okořeněným lehkou, nedrásavou, přesto však patrnou sebeironií.

Celkově jeho tvorba přesto působí spíš optimisticky, má velký hravý náboj s rozpoznatelným druhem autorského ztvárnění imaginace a může se bez veškerých pejorativností označit jako art brut, v některých případech snad i jako svého druhu medijní malba.

Ivana Beranová