Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Rastislav Michal: Krajiny z Vysočiny

Do 14. 5. 2015 bude v galerii Michal`s collection, Husova 13, Praha 1, 1.patro, přístupná výstava Rastislava Michala: Krajiny z Vysočiny.

Rastislav Michal se narodil 9. června 1936 v Teplicích – Šanově. Rodinné prostředí, ve kterém vyrůstal, formovalo jeho dětství a mládí a později i celou životní dráhu. Zásadní vliv na něj měla jeho matka, básnířka a literátka, známá pod uměleckým jménem Renata Horalová, patřící k pozdnímu okruhu Moderní revue. V důsledku nacistického záboru českého pohraničí v roce 1938 rodina opustila Teplice a natrvalo se usadila v Praze. Byt na nábřeží naproti Národnímu divadlu byl hezký, slunný, v centru města, vkusně zařízen. Do „salonu“ k Michalům chodili všichni rádi. Vzácní hosté, jako např. Jarmil Krecar, bibliotékář Národního muzea, přítel V. H. Brunnera a autor publikací o umění knihy, esejí o literatuře a výtvarné tvorbě, Jiří Karásek ze Lvovic, František Kobliha, Jan Opolský, Alois Hába, Emerich Alois Hruška, Josef Bohuslav Foerster (zhudebnil R. Horalové verše) či

Jaroslav Seifert.
Rastislav Michal sám vzpomíná slovy: „Velký vliv na mne měl Jarmil Krecar. Jeho žena Klementa (s kterou ale J. K. dlouhá léta nežil ve společné domácnosti) stála modelem sochaři Janu Štursovi k „Daru nebes a země“. Byla vysoká, trochu myslím i narezlá, dokonce překládala něco z Knihovny Moderní bibliotéky, a když jsem se s ní někdy setkal, byla ke mně milá a podepsala mi svůj překlad. Fascinovala mě skutečnost, že ta žena byla Štursovou modelkou. Jako bych tím poznal i Štursu.

Jiřího Karáska ze Lvovic není ani třeba představovat. Chodil k nám se svou neteří paní Lipanskou. Vypadala jako z nějakého románu Honoré de Balzaca. Básník Karásek byl dlouholetý vegetarián. Maminka mu vždy uvařila něco dobrého, ale nejraději měl polévku se „zeleninovými“ knedlíčky. Moc mu chutnaly, přál si znát recept na tuto lahůdku. Maminka mu ho nikdy neprozradila, neboť by musela přiznat, že jsou játrové. Jiří Karásek nám daroval i vlastní rukou psanou Loretánskou meditaci. Mně se velice líbil jeho archaický rukopis. Takové gotizující písmo. Myslel jsem si, že i já musím psát podobně, a tím mě ovlivnil. Začal jsem písmena stavět do kolmé polohy, zvětšoval je, aby se podobaly gotické fraktuře.

Ten třetí z mých „sudiček“ byl Emerich Alois Hruška. Divadelní autor, satirik, ale také příležitostný grafik, malíř a kreslíř. Bydlel v Rybné ulici v malé podkrovní garsoniéře, kterou mu chodila maminka s mou sestrou Renatou jednou za rok před Vánocemi uklidit. Každé úterý byl naším hostem, přinášel různé noviny z minulého týdne. U nás ho čekávala vždy nějaká výslužka při odchodu. Jednou mi můj tatínek, bylo to v roce 1947, přinesl menší „malkastnu“ plnou barev od firmy Framar a E. A. Hruška mě učil trochu zacházet s barvami. Bylo logické, že jsem se vždy návštěvám pochlubil, co jsem namaloval, jak jsem vyrýpal svou první linorytovou destičku a (neuměle) ji i vytiskl. E. A. Hruška bydlel krátký čas dokonce i u J. Krecara. Někdy se mu i ostatním posmíval, nazýval je „drobná česká šlechta“ pro jejich fiktivní „šlechtictví“. To mně ovšem vůbec nevadilo, a tak jsem se stal „Pánem z Michalovic“. Udělal jsem si vlastní exlibris s beránkem, takové, jaké měl Bohuslav starší, rytíř z Michalovic, také jsem si navrhl prsten z perleti, který vyřezal pan Peřina ze Žirovnice, kdysi dělník u mého dědečka perleťáře z matčiny strany, která odsud pocházela. Záhy jsem si ale uvědomil, že pravé šlechtictví je urozenost ducha a nic jiného.

(…) Má cesta k malbě a grafice nebyla úplně přímá. Udělal jsem dokonce malou „odbočku“ – na „prkna, jež znamenají svět“. Hrál jsem ve Švandově divadle s Voskovcem a Werichem ve hře „Přišel na večeři“ v letech 1946 –1947 . Po dobu mé „herecké kariéry“ jsem poznal řadu herců a hereček (Ljuba Hermanová mi do památníku napsala: „Konvalinky jsou malinký a ty taky, Rastislave.“). Ale hercem jsem se stát nechtěl. Ani klavíristou nebo skladatelem. Sice jsem chodil hrát na varhany do různých kostelů, tak mě zvuk varhan fascinoval, nebo se učil na klavír u ženy Ivana Medka, jejichž rodina bydlela naproti v domě, ale nakonec jsem se rozhodl pro malbu, kresbu a grafiku.“

V roce 1951 Rastislav Michal složil úspěšně zkoušku na Vyšší školu uměleckého průmyslu – pozdější Výtvarnou školu. Zde se začal seznamovat se všemi výtvarnými technikami, též typografií a vázáním knih. Ve speciální třídě, vedené Jaroslavem Vodrážkou, se mu dostalo důkladného vzdělání v oboru grafiky. Školu ukončil roku 1955 a ještě téhož roku byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze. Jeho profesory na AVU v ateliéru figurální a portrétní malby byli postupně A. Pelc, M. Holý a K. Souček. Po absolutoriu v roce 1961 následoval na Akademii ještě čestný rok a stipendium Svazu výtvarných umělců v Praze (1963). Ke konci studia získal pracovnu na Starém Městě pražském v domě U Obecního dvora – tzv. Mánesovu věžičku, poté rozsáhlý ateliér (kdysi malíře Jana Trampoty) v Pařížské ulici v Praze. Užíval ho celých čtyřicet let. Zde také začala Michalova cesta profesionálního umělce – malíře, grafika, ilustrátora.

Od konce padesátých a v průběhu šedesátých let navazuje na klasickou linii moderní malby. Díla charakterizuje plasticky pojatý objemový tvar, malířská kultivovanost projevu („Milenci“, 1963; „Moderní Olympia“, 1963; „Malíř a model“, 1968; „Tři ženy z Torina“, 1968). Michalův klasicismus představoval „tichou“ vzpouru proti často jednostrannému modernismu i diletantskému „ne-umění“, vyrůstal z potřeby bránit se něčím „vysokým“ malosti a nízkosti, vplétajícími se do kulturního života.

Od přelomu šedesátých a v sedmdesátých letech se jeho projev dynamizoval, začal se vzdalovat klasickému pólu, zcela jistě pod tíhou doby. Expresivita vrcholí za ročního studijního pobytu v Paříži (stipendium francouzské vlády) roku 1975, v obrazech jako „Trojportrét“, „Přítelkyně“ či v cyklu „Z Paříže“. V druhé polovině sedmdesátých let vznikají další závažná díla: triptych „Pláž“ (1977), soubory obrazů „Z Páté čtvrti“ (1978), „Akrobaté“ (1979) ad.

Obrazy osmdesátých let jako např. „Figura IV – Velká Odaliska“, 1981; „Milenci z Pompejí“, 1984; „Ateliér“, 1984 jsou prodchnuty erotickým zaujetím. Autor objevuje novou prostorovost i barevnou paletu. Realizuje významné portréty (Z. Sklenář, 1978; J. Bauch, 1982, J. Kotalík, 1986 ad.). Také téma zátiší a krajiny prochází Michalovou malbou. Poznání norské a islandské přírody ho podnítilo k sérii obrazů s motivy moře, kráterů (1988-89), v nichž však nejde o přírodní „impresi“, ale o hlubší reflexi o životě a osudu. Novým směrem se malíř vydává v cyklu „Labyrint písma“ (1990-91), kdy se inspiruje starozákonními texty.

V obrazech vzniklých po roce 1991 se projevuje nejvýrazněji mnohovrstevnatost jeho tvorby. Klasické náměty se ztrácí pod silou malířského gesta („Ženy v bazénu“, 1996; „Tři Grácie“, 1998), jsou apropriovány a zasazeny do odlišných kontextů („Aukce“, 1999; „Slečny na břehu Seiny“, 2001). Autor nastavuje zrcadlo dnešnímu světu (cykly „Modelky“, 1996-97; „Cream & Dream“, 2003; „Ženy v květinách“, 2004; „Graffiti“, 2003-2005; ad.). Nově ztvárňuje krajinnou tématiku (triptych „Ze Šárky“, 2003; cykly „Stráň“, „Stromy“, 2002, 2004; „Ledovce“, 2005).
V jeho díle stále dominuje figura a portrét, na jejichž tradici v českém moderním umění navázal. Rastislav Michal si jako jeden z mála současných malířů zvolil klasickou linii tvorby a dokázal, že skutečně kvalitní umění vzniká jen syntézou citu a hluboké inteligence.

Malířskou tvorbu Rastislava Michala doplňuje bohatá činnost v oboru grafiky (samostatné grafické listy, dále přes 300 exlibris, novoročenky, bibliofilské tisky, grafické soubory) a ilustrace (přes 50 knižních titulů, např. L. N. Tolstoj, „Anna Kareninová“, 1963; E. Rostand, „Cyrano de Bergerac“, 1964; B. Prus, „Farao“, 1971; L. N. Tolstoj, „Vojna a mír“, 1972; A. Dumas, „Dáma s kaméliemi“, 1972; J. W. Goethe, Spřízněni volbou, 1973; A. S. Puškin, „Evžen Oněgin“, 1974; F. M. Dostojevskij, „Zločin a trest“, 1975; K. M. Čapek-Chod, „Jindrové“, 1976; D. Thomas, „Svlékání tmy“, 1988).

Za své dílo obdržel řadu cen, např. čestný diplom na mezinárodní výstavě „Kniha 1975“ v Moskvě; čestné uznání IBA Lipsko, 1977; vyznamenání v soutěži „O nejkrásnější knihu roku 1981“; cena Masarykovy akademie umění v Praze, 1995; medaile a diplom Evropského kruhu Franze Kafky v Praze, 1996.

http://michalscollection.cz/



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Rastislav Michal: Krajiny z Vysočiny