Vernisáž Petr Malina: City time (privátní výstava pro sběratele)

16.6.2015 se v prostorách advokátní a daňové kanceláře Badokh, ulice 28. října 767/12, Praha 1, konala vernisáž a křest katalogu výstavy Petra Maliny: City time.

Prodejní výstava spolupořádaná s galerií Chemistry zde bude ještě do 30.8.2015 k vidění pro vážné zájemce především ze sběratelské sféry.

Text Radka Wohlmutha k předchozí výstavě:

Petr Malina (1976) maluje tak, jako se jiní dívají. Ale jsou různé druhy pohledů a o různých věcech také vypovídají. Malinovy obrazy okolní svět zachycují především zřetelně, realisticky, jakoby nezúčastněně. Právě nízký práh emoční zainteresovanosti je také důvodem, proč je možné tvrdit, že jde o obrazy profesionálního pozorovatele. Jejich hodnota ovšem nespočívá v obnažující drobnopisnosti, o kterou usiluje paparazzi. Petr Malina maluje sice pečlivě a soustředěně, ale přesto své náměty pojímá sumárně, téměř bez detailů. Proto se může zdát, že jeho plátna navzdory zřetelnému poutu se skutečností víc skrývají, než vyjevují. V tomto přesvědčení utvrzuje také fakt, že i když zobrazuje naprosto konkrétní místa s konkrétními lidmi, jejichž chování je podmíněné konkrétními událostmi, na jeho plátnech defilují především neadresné fasády anonymních domů a postavy, které jsou v mnoha ohledech jejich živoucím odrazem.
Při vědomí toho, že si Petr Malina témata svých obrazů uvědoměle vybírá a stejně nenáhodný je i jeho rukopis, nezbývá než konstatovat, že mu tedy zřejmě nejde o doslovný přepis reality jako takové, ale že mu realita slouží k zaznamenávání informací jiného druhu. Jako předmět jeho zájmu se nabízí právě jedna z kvalit, kterou disponuje pohled coby nástroj, jímž je schopen podobné pouliční situace zachytit – totiž prchavost. Vypadá to, že Petra Malinu více než deskriptiva skutečnosti přitahuje neuchopitelné tajemství běžné chvíle všedního dne. Moment, který odezní dřív, než si ho někdo stačí racionálně uvědomit. Z tohoto hlediska je také možné vnímat odkaz na čas a časovost v názvu jeho výstavy. Ten ostatně otevřeně artikuluje i další důvod jeho obrazů, kterým je město.
Město je nevyčerpatelné a stále aktuální téma – fascinující architektonický labyrint donekonečna zmnožovaný výlohami a okny, kultivovaná betonová džungle, která neustále mění svoji podobu. Často je dnes člověku bližší než původní stará příroda, kde mívá paradoxně větší pocit ohrožení. Město je těkavý souhrn opakujících se prvků – geometrizujících linií, ploch, hmot a hran, a takové je i na obrazech Petra Maliny. Svým způsobem urbánní je i jeho „konstruktivistický realismus“, který je možné vnímat jako první stupeň k abstrakci. Zřetelné je to především, když upře svou pozornost na zúžený výsek fasády. Zazoomuje na detail, který ztratí oporu v kontextu a stane se volnou kompozicí. Tento proces nenápadně vedoucí k minimalistické nepředmětnosti ještě podtrhne fakt, že Petr Malina pracuje podle digitálních snímků. Jeho malba je tedy od reality hned dvakrát vzdálená, protože jejím bezprostředním modelem není objektivní skutečnost, ale kódovaný datový soubor.
Podobné je to u něj ale i s lidmi. Důraz na figuru připomínají formáty jeho pláten, které nezřídka převyšují ta, na nichž je samotná architektura. Postavy u Petra Maliny nepředstavují stafáž. Často jsou zásadním námětem obrazu a upírá se na ně veškerá pozornost. Přesto nemívají výrazné individuální znaky ani nejsou hybateli děje. Postávají, někam jdou, telefonují nebo píší esemesky. Nejednají bezcílně, ale rozklíčovat jejich příběh je těžké, takže ještě posilují nejednoznačnost Malinových olejomaleb. Ty tak navzdory zobrazovanému námětu tedy nejsou v první řadě obrazy míst a lidí. Jsou to především obrazy vizuálních schémat, která všichni velmi dobře známe, takže mohou být sebeidentifikační dokonce v obou pohledových směrech. Jak z pozice pozorovatele, tak pozorovaného. A v tomto ohledu je možné o umění Petra Maliny uvažovat také jako o auto/portrétním. Zároveň ale jeho tvorba nepřestává být deníkem prožitých chvil zachycujících čistý vjem, náladu, atmosféru, zárodek možného příběhu. Prostě oka/mžik. Petr Malina nás prostřednictvím svých pláten učí znovu se dívat – kolem sebe, ale zejména na sebe. A právě to je hlavní skrytě přítomná rovina jeho obrazů.

Radek Wohlmuth