Vernisáž Petr Horvát: Not all beasts are the same

Do 17. 5. 2026 je v Galerii Dimenze Výtoň, Vyšehradská 1348/4, Praha 2, přístupná velmi zajímavá výstava Petra Horváta: Not all beasts are the same.

Otevřeno Pá – Ne 14:00 – 18:00.

Průvodní text kurátora Davida Juřičky:

Autorova tvorba se pohybuje na pomezí naléhavé figurace, symbolické roviny a vědomě přiznané nadsázky, která však pod svým povrchem ukrývá existenciální napětí. Ústředním motivem jeho malířského i sochařského uvažování je vztah ženy a šelmy, vztah oscilující mezi konfrontací, vzájemným zrcadlením i podprahovým souzněním. Právě zde se otevírá rovina alter ega, v níž se šelma stává nejen protivníkem, ale i vnitřním protějškem, druhým já.

Tato dvojnost se promítá nejen do motiviky, ale i do samotného procesu tvorby, který probíhá ve dvou paralelních liniích. Vedle velkoformátových maleb, v nichž vstupují ženské figury do přímého kontaktu s predátorem, vznikají současně plátna založená na principu obtisku medvídka, zasazeného do monochromatického pole. Tyto dvě polohy se vzájemně podmiňují a zrcadlí, jako dvě podoby téhož vnitřního napětí.

Ve velkoformátových malbách nejde o ilustrativní střet, ale o situaci, v níž se role lovce a kořisti neustále proměňují. Šelma zde není pouze vnějším nebezpečím, ale také projekcí vnitřních sil, jako je pudovost, agrese i instinktivní vitalita. Ženské figury, často zdvojené, barevně variované či posunuté do polohy dvojníků, vytvářejí obraz identity jako proměnlivého pole. Jsou maskou i jejím sejmutím zároveň. V jejich přítomnosti se šelma nejeví jako cizí element, ale jako paralelní bytost, alter ego, které nelze zcela potlačit.

V linii menších formátů dochází k proměně téhož motivu. Predátor zde nabývá groteskní podoby, stává se medvídkem, karikaturou, zjednodušeným znakem. Na první pohled dochází k odlehčení a určité infantilizaci formy, významová rovina však přetrvává. Medvídek není domestikovanou verzí šelmy, nýbrž její jinou maskou. Je to šelma zbavená hrozby jen zdánlivě, její agresivita se transformuje do absurdity, do výrazu balancujícího mezi humorem a úzkostí.

Tato dvojkolejnost se zásadně promítá i do instalace výstavy. Velkoformátová plátna jsou prezentována jako stabilní, téměř ikonické obrazy, které vymezují prostor a určují jeho rytmus. Naproti tomu menší formáty a objekty vstupují do prostoru volněji, místy až neklidně, jako fragmenty, poznámky či narušení. Sochařské realizace medvídků, rozmístěné v prostoru, působí jako fyzické výstupy jedné z těchto linií, jako objekty, které vystupují z obrazu do reality a dále jej posouvají do polohy hmotné grotesky.

Horvátova malba pracuje s redukcí, plošností a barevnou zkratkou. Figury jsou často zasazeny do neutrálních, téměř prázdných polí, čímž se zdůrazňuje jejich ikonický charakter. V monochromatických plátnech s otiskem medvídka dochází k dalšímu zjednodušení, kdy je šelma redukována na stopu, gesto, znak. Proces obtisku a následného domalování otevírá otázku paměti obrazu, jeho opakovatelnosti i mechaniky vzniku. Figura se zde stává reliktem vlastního projevu.

Výstava tak vytváří napětí mezi dvěma póly: mezi vážností archetypálního tématu a jeho ironickým, místy až groteskním převrácením. Zároveň představuje obraz rozštěpené, dvojkolejně vedené identity, a to jak v rovině motivu, tak samotného tvůrčího procesu i instalace. Autor nesměřuje k jednoznačné interpretaci, naopak otevírá prostor, v němž se šelma i žena stávají proměnlivými znaky lidské zkušenosti, bytostmi, které se neustále znovu definují v dialogu mezi vnějším a vnitřním světem.

V tomto smyslu není šelma protivníkem, ale neoddělitelnou součástí. A právě v okamžiku, kdy se promění v medvídka, nabývá její přítomnost nejzáludnější podoby.

David Juřička, kurátor výstavy