Vernisáž: Petr Dejmek – Alt + 25

Probuď se. Vstaň. Ustel postel. Otevři okno. Běž do koupelny. Propláchni si oči. Vyčisti si zuby. Opusť koupelnu. Jdi chodbou ke dveřím kuchyně. Projdi dveřmi. Jdi k lednici. Otevři lednici. Vyndej máslo. Nakrájej chleba. Ohřej vodu. Zalej čaj. Mohlo by to pokračovat do teď. Příkazy. Jeden za druhým. Úkony, jeden za druhým. Kdybychom byli postavou v počítačové hře, dostávali bychom jen takové. A jen takové by nám umožnily vůbec existovat. Svobodná vůle by se nás netýkala. Vše ovlivněno determinací. Pohyb v pouhých simulakrech.

Petr Dejmek je fikčními světy fascinován. Prostory, které se jeví podezřele povědomě, ale přesto nad míru hranatě. Hranaté listí na stromech. Hranatá tekoucí voda. Hranatý trávník. Jen vražda zůstala bez hran. Na první pohled skutečná, s vědomím uživatele fikční. Estetika počítačových her je fascinující svou novou komplexností, která vtahuje hráče do světa, ve kterém může naplnit svoje vášně, tužby, prožít emoční stavy i zapomenout na skutečný svět – ten skutečný, ve kterém přichází složenky a povinnosti odtrhávají od slastí. Svět simulaker, nápodob, která jsou nám blízká svou povědomostí, ale nikoli autentičností, nás vtahují do prožívání vteřinu po vteřině a my zapomínáme na čas.

Tak povědomý prostor, který Dejmek zachycuje na svém obraze Just one (2023) nebo Mise M51 (2023). Notoricky známý pro obyvatele pražské Letné, rozpoznatelný pro Čecha skrze specifické kulturní rysy. Potagované zdi, čínská restaurace se svou, v každém městě, identickou nabídkou jídel a téměř identickou cenou – také v každém městě. Poutače na putyku s logem notoricky známé pivní značky, kterou ocení nejen notorik, ale i turista, který chce trochu toho „češství“ ochutnat skrze vlastní chuťové buňky. Ovšem tohle pivo z čepu teče hranaté. Přesto dokáže navodit chuť.

Simulakrum každodenního prostředí běžného civilisty nabývá na intenzivním vyznění, jen dveře do hospody už neskrývají další obraz – nebyl naprogramován, nebyl namalován! Petr Dejmek je fikční realitou fascinován, je fascinován prostředími, která zrcadlí ta za našimi dveřmi, které ale můžeme otevřít a bez příkazů a v rámci své svobodné vůle (kterou v tuto situaci nebudu zpochybňovat) jít dál. Nemáte občas pocit, že se i nad vámi skví pomyslná šipka? Ta, která se vytvoří zkratkou Alt + 25 a nepustí vás z dosahu? Je vaší součástí a vy ani nevnímáte, že ji máte nad hlavou. Nikoli jako svatozář, ale jako znak vaší podřízenosti programu, který vás pošle zítra ráno opět do koupelny propláchnout si oči – pakliže předvečer nepoteče hranatá krev.

Obrazy Petra Dejmka ale nejsou jen situacemi, které zobrazují nebo napodobují situace počítačových her. Přejímají, lépe řečeno vycházejí, z jejich specifické estetiky, ale zabývají se právě fenomény nápodob, vyprázdněných obrazů, simulaker, která jsou v prožívání stejně hluboké, přestože fikční. Dejmkovy obrazy v sobě snoubí precizní techniku vycházející z ovládnutí hyperrealistické malby protknuté s vlastními zájmy v poměřování realit – i těch neskutečných skutečně namalovaných. Přesvědčivost situací, které Dejmek na svých plátnech zobrazuje, je vtahující a divákovi téměř zrcadlí sebe sama v každodenním životě. Sugestivita je dána právě i tím, že do jednotlivých scenérií Dejmek zasazuje jako postavu přímo sám sebe. V prostředích, která jsou mu každodenními situacemi, míjí známé kouty bez pomyslného kurzoru nad hlavou, ovšem v reálném pobývání v těchto situacích často s pocitem, jakoby kurzor nad hlavou měl. Každodenní situace, které se opakují. Determinismus, ze kterého nelze vystoupit. A možná – že jen tak je to bezpečné. Kdyby se Dejmek místo v letenských ulicích ocitl v situacích, kterými prochází CJ, postava z počítačové hry GTA, kterou na svých obrazech Fuck Up I–III (2022) či Long Day (2022) Dejmek také zobrazuje nikoli v citacích, ale v autentických scénách z této kultovní hry, mělo by jeho nadcházející ráno zcela jinou podobu, než návštěvu koupelny. Není nakonec štěstím, těšit se po probuzení do koupelny – ať už s akceptací svobodné vůle či s odevzdáním se pomyslnému kurzoru?

Přestože doktrínu o věčném návratu, o cyklickém opakování téhož, popsal již Friedrich Nietzsche, zásadním způsobem ji propracoval francouzský sociolog a filosof Jean Baudrillard. Ten staví simulakra do tří řádů. V tom prvním je obraz snadno rozeznatelný jako podvrh reality a jasně chápán jako iluze. V druhém je již nemožné rozlišit mezi originálem a kopií, mezi reprezentací a obrazem. Ve třetím je už rozdíl mezi originálem a kopií smazán a existuje pouze simulakrum. Simulakrum je virtuální kopie neexistujícího originálu, která je reálnější než skutečnost. Dejmek vytváří kopii existujícího originálu zasazenou do existující kopie – a přesto je to originál.

Petr Dejmek (* 1997) se narodil v Praze, kde také působí. Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze, obor Užitá malba, později absolvoval výměnnou stáž na Metropolitan College UK, Birmingham v rámci projektu Erasmus+. V roce 2016 nastoupil na Akademii výtvarných umění v Praze a v ateliéru Malba III pod vedením Roberta Šalandy studium letos dokončil.

Text: Bára Alex Kašparová