Vernisáž Petr Arnet a Michal Lázňovský: Retrospektiva

Do 29. 10. 2025 bude v Café Alternatif, Mezibranská 21, Praha 1, přístupná velmi zajímavá výstava Petr Arnet a Michal Lázňovský: Retrospektiva.

Petr Arnet (ročník 1947)

Výstava obsahuje výběr obrazů z období let 1965–2025. Toto období přineslo spoustu nových událostí v živote právníka, výtvarníka a jeho prostředí. Jako konec nesvobody v Čechách, ale také nové objevy ve vědě a výzkumu počínaje novými ucelenými znalostmi světa a země, které mohou předznamenat i další vývoj světa, včetně rizik devastace přírodního prostředí a tím i existence přírody i života.

Šedesátileté období je příliš krátká doba pro ucelené tvůrčí období umělce, kdy nestačí vstřebat a zpracovat všechny inspirace plynoucí z této překotné doby. Inspiraci hledal v nahodilých událostí a setkání, kdy například při cestách po ostrově Lazarete přeměněného sopečnou činností na téměř měsíční krajinu. Toto setkání ho inspirovala například ke kresbám z cyklu „Nová vegetace“ na pozadí katastrofických scénářů o globálním ohrožení životního prostředí.

Motiv odloučení a obnovy provází současnou tvorbu zvláště po onemocnění mozkovou příhodou, po které zůstal ochrnut na levou stranu těla. Poté prakticky bývá uzavřen mezi čtyřmi stěnami v zajetí svých vzpomínek a zážitků i nových vizí, které si promítá na plochy stěn…

„Vším, čím jsem byl, byl jsem rád,“ říká Michal Lázňovský (ročník 1947).

 „Poté, co jsem přestal být žákem základní školy, jsem se nejprve stal učněm klempířství–izolatérství, a to nejen proto, že doba byla pro mou rodinu těžká, ale i proto, že dospívání přinášívá zmatky a ztrátu orientace ve světě. A ten náš svět byl zatraceně zmatený.

Klempířství ve mně vyprovokovalo touhu po vědění, a tak následovalo nezřízené (a neřízené) čtení (odtud pochopení pro Dona Quijota), ale také studium francouzštiny, malování, či hraní J. S. Bacha na klavír.

Hudební ambice jsem opustil, když jsem pochopil, že milovat hudbu ještě neznamená ji umět hrát, a s malováním to vypadalo podobně. Ale výtvarný materiál se nevzpíral tolik jako ten hudební, a tak malování, a ta povznášející svoboda, kterou tento akt přináší, hrálo v dospívání významnou roli při hledání sama sebe.

První výstavu svých výtvarných pokusů jsme uspořádali s Petrem Arnetem před šedesáti lety v lese u volejbalového hřiště u nich na chatě… A brali jsme to vážně. I když naštěstí nikoli smrtelně. Nicméně těch několik památek na ono tvůrčí období ve mně nevzbuzuje pocit, že by lidstvo přišlo o silnou výtvarnou osobnost, když jsem se nevydal na dráhu profesionálního malíře. Zato mně přineslo malování mnoho krásných chvil – a zvláště poté, co jsem se trochu usadil, tedy po sedmdesátce. Na téhle výstavě jsou k vidění právě plody z tohoto „zralého období“.

Takže i když se v mém v životopisu objevují spíše pojmy jako dramatik, dramaturg, překladatel z francouzštiny, rozhlasový redaktor, režisér a autor, cítím se ve skrytu duše také tak trochu jako výtvarník. Proto :

Díky za tu společnou cestu, i za pozvání na tuhle výstavu, Petře!“