Vernisáž Pavel Smolík: Očima malíře

Do 28. 5. 2026 je v X-Foto gallery cafe, Hybernská 24, Praha 1, zdarma přístupná velmi zajímavá a krásná výstava Pavel Smolík: Očima malíře .

Pavel Smolík (* 1940) patří k těm českým malířům, jejichž tvorba se vymyká snadné klasifikaci. Není to malíř stylu ani školy — je to malíř vnitřního prožitku, pro něhož každý obraz představuje pokus o zachycení okamžiku, kdy se vnější svět setkává s tím, co se odehrává uvnitř. Celý jeho život je spojen s malbou: s neustálým hledáním, přehodnocováním a prohlubováním toho, co vidí a prožívá.

FORMOVÁNÍ

Smolík studoval nejprve na Pedagogickém institutu v Praze (1959–1963), poté na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru profesora Aloise Fišárka (1968–1973). Fišárkovo vedení kladlo důraz na pozorné vidění a na respekt k vnitřní logice obrazu — hodnoty, které Smolík přijal za své a rozvíjí je dodnes. Pro něj se akademická léta nestala uzavřenou kapitolou, ale trvalým základem, k němuž se ve svém uvažování o malbě stále vrací.

Jeho cesta k vlastnímu výrazu probíhala pomalu a důsledně. Rané práce ze 70. let svědčí o zápase s hmotou a gestem — jsou expresivnější, zemitější, nesené napětím mezi řádem a živelností. Postupem času se paleta rozjasnila, gesto zjemnilo a povrch obrazu se stal místem stále složitějšího vrstvení.

MALBA

Sledujeme-li Smolíkovu tvorbu v čase, vidíme zřetelný oblouk. Obrazy ze 70. let — hutné, s výraznými tahy a zemitou barevností okrů, šedí a rezavých červení — nesou stopy bezprostředního gesta. Příroda je v nich přítomna jako síla, ne jako kulisa: energie krajiny se vtiskuje do vrstev barvy přímo, bez prostřednictví.

V 80. letech se tato energie proměňuje. Povrch se rozsvěcuje, bílá a světlé tóny získávají na váze, kompozice se otvírají. Obraz z roku 1985 ukazuje tuto proměnu zřetelně: krajinný motiv — koruny stromů, světlo nebe — se rozplývá v síti drobných tahů a skvrn, které tvoří celek spíše jako hudební téma než jako výjev. Je to malba, která se vzdaluje zobrazení a přibližuje se čistému prožitku.

Současné obrazy tento vývoj dovádějí do krajnosti. Pastózní nánosy barvy budují na plátně téměř reliéfní povrch — vrstva přes vrstvu, gesto přes gesto, světlé přes tmavé i tmavé přes světlé. Barevné akcenty — žluté, zelené, modré, oranžové — prostupují základní světlou hmotou jako záblesky, jako vzpomínky nebo jako nečekané události. Výsledkem jsou obrazy, které mají hmatatelnou fyzickou přítomnost a zároveň evokují něco prchavého, meteorologického, živého.

„Malba se většinou času ocitá na hranici mezi chaosem a řádem. Je to pole plné volnosti a síly, kde vznikající prostor kolísá mezi světlem a tmou, váhou a lehkostí. Vrstvím děje jako živá příroda.“

Tato věta vystihuje Smolíkovu poetiku přesněji než jakýkoli popis. Obraz pro něj není hotovým výrokem, ale procesem — stavem, v němž se pevné rozpouští a neurčité nabývá tvaru. Příroda není motiv, který by kopíroval: je to způsob myšlení, model pro porozumění světu i sobě samému.

KONTEXT

Smolíkova malba se dotýká tradice informelu — onoho středoevropského a francouzského proudu abstrakce, který v 50. a 60. letech hledal v spontánním gestu a materiálové struktuře nový jazyk pro vyjádření existenciálního prožitku. Sdílí s ním důraz na hmotu, na proces tvorby a na odmítnutí povrchního zobrazování. Zároveň se od historického informelu odlišuje: není temný ani křečovitý, nese v sobě světelnost a otevřenost, které připomínají spíše lyrickou abstrakci nebo pozdní impresionismus v jeho nejsvobodnější podobě.

V českém kontextu stojí Smolík poněkud stranou hlavních proudů — není ani konstruktivistou, ani figuralistou, ani konceptualistou. Je to malíř malby samotné: věrný jednomu médiu, jedné otázce, jednomu způsobu bytí ve světě.

OČIMA MALÍŘE — FOTOGRAFIE

Fotografický soubor, který tvoří součást této výstavy, je přirozeným prodloužením malířské práce. Smolík fotografuje přírodu tak, jak ji vidí malíř: nezajímá ho dokumentace krajiny, ale struktura povrchu kamene, rytmus vrstev hornin, světlo tříštící se na vodní hladině. Jeho záběry jsou kompozicemi v plném slova smyslu — uvědomělými, soustředěnými, nesoucími tutéž vnitřní logiku jako jeho obrazy.

Na fotografiích nacházíme přírodu jako abstrakci: vodorovné pruhy sedimentů připomínají gestické tahy štětcem, zlatavé reflexy vody na kamenech evokují struktury malovaného povrchu, síť prasklin v hornině se čte jako kresba. Kdo zná Smolíkovy obrazy, uvidí v jeho fotografiích jejich přímé předlohy — ne motivy, které by kopíroval, ale vizuální zkušenosti, které vstupují do malby jako energie, rytmus a světlo.

„Malíř roste očima. Nejde o myšlení, ale o prožívání.“

Výstava Očima malíře je pozvánkou k takovému prožívání. K pohledu, který se nezastaví u povrchu věcí, ale hledá za ním rytmus, řád a světlo. K vidění, které má svůj čas a svůj klid.

VÝBĚR Z VÝSTAV

2017  Winternitzova Vila, Praha

2005  Galerie Václava Špály, samostatná výstava, Praha

1980  Městské kulturní středisko, Dobříš

1978  Mikrobiologický ústav ČSAV, Praha

VZDĚLÁNÍ

1968–1973  Akademie výtvarných umění v Praze, ateliér prof. Aloise Fišárka

1959–1963  Pedagogický institut v Praze