Vernisáž Pavel Šmíd: Soumrak bohů

Do 12. 12. 2024 je v Galerii Pecka, Vratislavova 24, Praha 2, přístupná velmi zajímavá výstava obrazů známého malíře Pavla Šmída: Soumrak bohů.

Nuselský Poster 44, Oldřichova 18 & legendární nuselská Galerie Pecka, Vratislavova 24, odhalují svůj první společný výstavní projekt! Jedná se o netradiční dvojitou výstavu děl malíře Pavla Šmída s názvem Soumrak bohů.

Hlavy, rozpité charaktery, kult těla a mrazivá historie. Galerie Poster 44 a etablovaná Galerie Pecka se spojily, aby společně uspořádaly netradiční dvojitou výstavu obrazů českého malíře, grafika a scénografa Pavla Šmída. Zatímco v nuselském prostoru Poster 44 jsou poprvé k vidění Šmídovy menší formáty plné abstraktních portrétů lidských hlav, Galerie Pecka se zaměří na velkoformátové obrazy, v nichž Šmíd námětově čerpá mj. z vizuální kultury fašistického Rakouska nebo z německého mýtu tělesnosti. Jde o první výstavní projekt, v němž se propojují výstavní aktivity Posteru 44 coby umělecko-designového prostoru v Nuslích a renomované Galerie Pecka, jedné z historicky prvních soukromých galerií, která se pražské umělecké scéně pod vedením Jaroslava Pecky otevřela na počátku devadesátých let.

Hlavy osvobozených barev

„Na malbě mě obecně fascinuje, že se skrze ni neustále vracím do minulosti, zpátky k určitým vzorům. Přesto, že jsem tyto menší formáty provedl celkem akčně a rychle, při zpětném pohledu si uvědomuji, že se v nich ohlížím zpět za dílem Francise Bacona a jinými předobrazy, které v sobě mám zafixované,“ říká výtvarník Pavel Šmíd, jemuž abstraktnější malby hlav plné “uvolněných osvobozených” barev evokují různé malířské styly. Všechny je od 11. listopadu 2024 vystavuje v menším galerijním prostoru Poster 44.

Byť na počátku jejich tvorby chtěl coby umělec vstoupit do pomyslného prázdna a nenechat se ovlivnit svou zanešenou vizuální pamětí, určité naučené vzorce mu přirozeně vlezly do hlavy i štětce. „Vědomě jsem si nakoupil stejné formáty s tím, že si denně zkusím malou rozcvičku. Chtěl jsem se uvolnit a vypustit to ze sebe. Do všech jsem ale nakonec šahal minimálně dvakrát. Na obrazech někdy dělám hodně dlouho – nechám je na chvíli usnout, ony se mezitím vpijí do hlavy a já se k nim po čase zase vrátím. Najednou jim rozumím jinak, lépe.“

Menší formáty plné roztékajících se portrétů a charakterů pro Šmída ovšem neznamenají pouhý technický trénink beze smyslu a podstaty. Celý proces mu naopak umožnil pustit se s větší formální i obsahovou lehkostí do rozměrnějších hmot, které vystaví pro změnu v proslulé pražské Galerii Pecka.

Uvnitř vizuálního mýtu

„Můj kamarád mi kdysi věnoval svazek starých německých časopisů o umění s názvem Kunst dem Volk, což v překladu znamená Umění lidu. Časopis vycházel v době fašistického Rakouska a přesto, že občas představoval i skutečně významné umělce, dával především důraz na prapodivné umění s fašistickým duchem, ať už šlo o Hitlera, jeho vojska, kult těla nebo jiné kýče. Tento vizuální mýtus okolo mě nikdy nepřestal fascinovat ve své naivitě, romantizující hlouposti a zároveň hrůze,“ přibližuje Šmíd, sám z rodiny s německými kořeny, tematické pozadí celé řady velkoformátových obrazů, které odhalí v Galerii Pecka během netradičního konceptu dvojité vernisáže.

„S Jakubem Stýblem a Kristinou Ambrozovou z Poster 44 se znám dobře, chodím k nim do galerie rád na kafe. Jejich nápad uspořádat někdy společnou propojenou výstavu mě nadchl! Ve chvíli, kdy jsem jim představil Pavlovu starší i současnou tvorbu, a především i jeho samotného jako umělce-člověka, bylo jasné, že právě tohle může být cesta, jak náš odvážný koncept zrealizovat,“ odhaluje pozadí vzniku nápadu na dvojitou vernisáž galerista Jaroslav Pecka, který svou galerii, tehdy ještě s názvem Galerie pod Vyšehradem, založil již v roce 1991 coby nevšední prostor pro prezentaci osobností české i zahraniční umělecké scény. První výstavu děl Pavla Šmída pak uspořádal v roce 1998 v podobě společné výstavy s umělcem Tomášem Vaňkem.

Nevidět budoucnost

Figurálními malbami Pavla Šmída prostupuje někdejší atmosféra německé kultury a umění včetně sportu, přírody a nudismu – dalšího významného prvku německého vizuálního mýtu.

„Němci se silně vztahovali k antice a vzývali nudismus, k čemuž se váže silný testosteronový vizuální znak na celé řadě obrazů. Když si ale člověk během pozorování uvědomí, jak všichni ti vysmátí mladí muži nakonec skončí rozseti na válečných frontách, začne ho z toho mrazit,“ říká Šmíd stojící u jednoho z klíčových obrazů celé výstavy. Nese název Proudy a zobrazuje prostopášný dav nahých rudých mužských postav pobíhajících v hutně modré vodě. Přesto, že Šmída k názvu výstavy samotné inspiroval především zážitek z jedné z oper v podání německého skladatele Richarda Wagnera, byl to právě tento výjev z nebezpečné pohody, který mu připadal pro výstavu a její obsah velmi „případný, už jen kvůli kultu těla, nadčlověka.“

Historie, její důsledky a mrazivé propady do nicoty se dle Šmída netýkají ale pouze hitlerovského Německa. Okolnosti vzniku inspirujících archivních fotografií nebo obrazů mu nejsou lhostejné. Vše z něčeho vychází, vše někam směřuje, opakuje se.

„Je to ve vzduchu prakticky všude. Na těch starých fotografiích jsou fascinující jejich pohledy a úsměvy. Nikdo z nich nebyl schopen předvídat a prožívat hrůzu dopředu. Při zpětném pohledu člověka až bolí, když to vidí a uvědomuje si, na jak obrovské naivitě je naše lidská existence postavena. Kdybychom ale předem věděli, jak a co všechno se stane, tak zešílíme. Takhle si alespoň můžeme odnést alespoň nějaké varování.“ uzavírá umělec, pro něhož je z pozice tvůrce zásadní uvědomit si během tvorby jakéhokoliv díla něco o sobě samém, své rodině, historii nebo světě kolem.