Vernisáž Pavel Šmíd: Pavana
Do 11. 10. 2024 je v IN Gallery, Marie Cibulkové 334/22, Praha 4 (metro Vyšehrad nebo Pražského povstání), přístupná parádní výstava obrazů Pavla Šmída: Pavana.
Otevřeno st–pá 15–18 h
nebo po domluvě
Text kurátorky Martiny Vítkové:
V novém pražském galerijním prostoru se otevírá již čtvrtá výstava. Tentokrát zde lze nahlédnout do nejaktuálnější práce Pavla Šmída. A je to malba s velkým M. Charakterizují ji vysoké pasty a důraz na procesuálnost – v tom nejlepším turnerovském smyslu slova. Zároveň je to malba–hádanka, podivuhodně provokativní manetovský hlavolam. Význam jednotlivých kompozic je tekutě unikavý, jejich smysl a poselství nám prostě nedá spát. Šmíd využívá archívní rodinné fotografie. Skrze obrazy nahlížíme do intimity lidí, o nichž nevíme vůbec nic. Přesto s námi mají cosi společného. Malířovu práci aktivují rituály, jeho zájem je upřen k sociální kronice modernity, k novodobé Lidské komedii. V Galerii IN se vybraný soubor obrazů představuje pod záhadným názvem Pavana, paví tanec. Pavana není romantickým rozloučením jako walz, neoplývá vášní tanga, neumožňuje objímat partnera jako při valčíku. Je to pomalý ceremoniální a majestátní pohyb, patří k rituálním událostem, plesům, svatbám a pohřbům už od počátků novověku. Do povědomí se vrátil během dvacátého století v hudbě Maurice Ravela a v knize Libuše Moníkové.
Pavel Šmíd (1964) absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru malby Jiřího Sopka v letech 1990 až 1997. Získal stáž na Polytechnic School v britském Nottinghamu, věnoval se scénografii. Je spoluzakladatelem ostravské skupiny Přirození. Jeho tvorba se vyvíjela od hladké malby k vysokým a hutným hmotám. Objevil mnohá zcela nová témata, ať už jde o motiv sebeobrany nebo sukně. Část tradičního ženského oděvu předestřel jako textilní membránu, tělesnou věcnost, nedokonalou skrytost a genderový status. Zaujaly ho sekretářky, jedno z nejstarších moderních, téměř důstojných ženských povolání. Šmídova současná tvorba má v sobě vysokou dávku exprese, přestože jejím zdrojem je často chladný technický obraz. Používá rodinné fotografie jako archív výjimečných i opakujících se momentů lidského života.