Vernisáž Pavel Brázda: Mezi začátky a konci IV.

Do 29.10.2016 bude v Galerii Nová síň, Voršilská 3, Praha 1, přístupná výstava obrazů Pavla Brázdy: Mezi začátky a konci IV.

Všechny fotky z výstavy i vernisáže: Petr.

Již počtvrté se ocitáme Mezi začátky a konci letos devadesátiletého Pavla Brázdy. Po výstavách v Betlémské kapli, Galerii Středočeského kraje GASK a Galerii Klatovy / Klenová stejného názvu, lišícího se pouze číslem, tentokrát v Nové síni. Její shůry prosvětlený prostor má Pavel Brázda rád a rád se do něj se svým příběhem, vždy o něco posunutým, vrací. Jeho osobní a zároveň univerzální příběh je stále týž, příběh o cestě za sjednocením. Proto ty věčné protiklady, proto mužský a ženský princip a jejich doplňující protějšky Animy a Anima. Komponovaná instalace věčného příběhu bude tentokrát sestavena nejen z digitálních tisků z poslední doby, ale stejnou měrou bude zastoupena tvorba z minulého století.

Originální dílo Pavla Brázdy (*21. srpna 1926 v Brně) vznikalo v důsledku politické situace v období po únoru 1948 do roku 1989 ve skrytu. S manželkou, malířkou a sochařkou Věrou Novákovou vedle sebe rozvíjeli zpočátku veristický a později znakový styl, který postupně oba uchopili po svém. Unikali pozornosti a dostali se zákonitě mimo hlavní trendy uměleckého spektra. Tato skutečnost podpořená bytostnou nezávislostí obou umělců vedla k tomu, že vznikla a nadále vznikají dvě zcela svobodná díla.
Zamýšlíme-li se nad příspěvkem českého umění světovým dějinám umění, musíme konstatovat, že v historii na našem území nikdy nevzniklo skutečně vůdčí umělecké centrum, a že význam umění, vznikajícího na našem území, se nezakládá na slohotvornosti. V relativní izolaci však zde vyrůstají díla, stojící stranou hlavních proudů, vymykající se paušálnímu zařazení, která nejen obstojí, ale vyjímají se mezi konkurencí „velkého světa“ právě svojí nezávislostí na něm. Ohromují neméně. Tvorba Pavla Brázdy a Věry Novákové představuje právě takové umění svobodného génia a tedy po výtce geniální.
Brázdův „pozemský surrealismus pro prosté lidi“ funguje podobně jako středověká biblia paupera nebo současný komiks. V roce 1943 Pavel Brázda založil s Jaroslavem Dreslerem tzv. hominismus, umění o lidech a pro lidi. V centru pozornosti stojí vždy člověk. Brázda postupně vybudoval vlastní fiktivní svět na principu středověké morality. Je to svět postav, které mají svůj zcela konkrétní původ a spojují je běžné lidské a institucionální vztahy. Brázda jej převádí do světa alegorických pojmů, světa, který je obrazem jeho vitálně pozitivistického a především humanistického světového názoru. Celým jeho dílem se táhne osobní příběh, který jako by byl jeho hnacím motorem. Situace na obrazech představují jeho autobiografii, ovšem převedenou v soubor obecně platných podobenství. Zobrazené výjevy vyjadřují archetypy – stavy lidské duše. A autor, vzhledem k životním zkušenostem, nakládá s intimními tématy svého životního příběhu stále více s příznivým odstupem a svobodněji. Svět tady a teď, s teplým, životadárným slunkem na nebi, má rád. Naději nehledá někde za-, ale právě ve věčném koloběhu tady a teď.
V roce 2013 pojmenovává svoji výstavu v Obecním domě Lidská komedie (podobnost názvu s Lidskou tragikomedií, poslední hrou Ladislava Klímy není náhodná). Brázdova Lidská komedie se vztahuje k archetypům a skrze situační etudy vyjadřuje stavy lidské duše. Tento dnes již megacyklus Pavel Brázda neuzavírá a stále rozvíjí dál. Myšlenek ke sdělení je mnoho, času vyměřeno, a tak své původní kresby již několik let transformuje pomocí počítače v několika barevných variantách. Díky této warholovské multiplikaci se vymaňuje z exkluzivity malířského originálu a původní hominismus 40. let dovádí do podoby totálního hominismu všem.
Právě v tomto hoministickém duchu pod názvem Mezi začátky a konci představuje Pavel Brázda svá zásadní díla, původně malovaná onou počáteční veristickou technikou. Teď se objevují jako tisky na papíře spolu s posledními výjevy z Lidské komedie a z ní vycházející Hry (2014), jejíž jeden z inspiračních zdrojů se opět nachází v Ladislavu Klímovi a jeho hrdinovi Matěji Poctivém.
Pavel Brázda vědomě rezignoval na malbu a podřídil se myšlence. Zvolil nematerialistickou cestu skutečného idealisty. Dotáhl renesanční paragone – co je víc, sochařství, nebo malba? – ještě dál. Představě aury, pocházející z hmoty malby vzešlé z Mistrovy ruky neholduje. Nepotřebuje rozkoš vytváření malířského rukopisu. Namísto palety míchá barvy v počítači. Po barvami potřísněném plášti a vůni terpentýnu se mu nestýská.

Lucie Šiklová