Vernisáž Özlem Akin – Specimen

Do 16. 6. 2025 je v příjemném klubu Místečko, Rokycanova 41, Praha 3, přístupná úžasná výstava známé umělkyně Özlem Akin: Specimen.

Komentovaná prohlídka s autorkou a kurátorem a křest katalogu: Pátek 6. 6. 2025 od 18:00.

Průvodní text kurátora výstavy Kamila Prince:

Název výstavy Specimen v sobě skrývá krom anglického významu „vzorek“ či „exemplář“ odkazujícího k autorčině zálibě v prapodivných kabinetech kuriozit také latinský jazykový základ „specio”, ve smyslu „pozorovat“ nebo „sledovat“. Leitmotivem expozice je tedy symbol oka objevující se v téměř ve všech prezentovaných dílech. Oko nejen coby zrakové ústrojí, ale hlavně jako bezedná propast hltající do sebe veškerý viditelný svět. 

Podtitul Not a Just Specimen, Just a Specimen se pak odvolává na výrok francouzského režiséra, Jean-Luca Godarda „nikoliv pravdivý obraz, jen obraz“, jímž zpochybnil představu, že film by měl autenticky reprezentovat skutečnost, neboť je sám o sobě svébytnou formou umělecké reality. Stejně tak díla Özlem Akin nejsou spoutaná inherentními významy, nýbrž jsou otevřená divákově vlastní interpretaci, formující nové významové struktury, jak to činil Comte de Lautréamont ve svých „Zpěvech Maldororových“. Autorka svou inklinací k bizarnosti, monstrozitě a excesu nechává naší neřestné fantazii volné pole působnosti. Je pak na nás, jak si vystavená díla plná anomálií a panoptikálností vyložíme, jako by to byly karty ďábelského tarotu.

Problematice lidského oka a studiu optiky se intenzivně věnoval Leonardo da Vinci, který ve svém „Codexu Atlanticus“ vznesl překvapivé tvrzení, že z očí musí zjevně vycházet nějaká síla, protože: „Je dobře známo, že mladé dívky mají moc svýma očima okouzlit mladé muže!“ Intuitivní dojem, že z oka vyzařuje nějaké fluidum, měli už Platón a před ním Pythagoras, kteří jako první předložili teorii tzv. „extramise“. Podle Platóna byla látka vyzařována okem jakýmsi jemným ohněm proudícím ven ze zornice, který v kombinaci s okolním světlem vytvořil „tělesné vidění“, jako bychom se dotýkali předmětů jakýmsi duševním „chapadlem“. Akin tento antický princip zpodobňuje ve svých dílech doslovně tak, že k orgánu oka přidává skutečná chobotniččí chapadla. V této výstavě jsme to ovšem my, kdo je pronásledován vytřeštěnými očními bulvami autorčiných plastik. 

To nás přivádí k výroku středověkého teologa, Johannese Eckharta: „Oko, kterým vidím Boha, je totéž oko, kterým Bůh vidí mne.“ Mistr Eckhart tímto tvrzením vyjádřil myšlenku o ontologické jednotě mezi člověkem a Bohem, kdy dochází k odstranění hranic mezi pozorujícím a pozorovaným, tj. naše schopnost vnímat Boha je ve skutečnosti součástí Božího vědomí v nás. To ve svých extatických stavech nazývaných „deoesence“ a zahrnujících pocity božské suverenity dovedl do extrému český dekadent, Ladislav Klíma: „Svět je absolutní hříčkou Mé absolutní Vůle… Svět je to, co v každý okamžik já z něho míti chci.“ A co jiného je umělec, nežli Bůh vládnoucí ve svém vlastním kreativním univerzu? Akin se stává platónským demiurgem budujícím nové roviny bytí dle svých tvůrčích idejí, a to včetně vlastní flóry, a především fauny.

Tak jako Jan Švankmajer inspirovaný Arcimboldem vynalézal svůj fiktivní přírodopis pozemských forem, Akin vytváří přírodopis démonický a mimozemský – děsuplný a vzrušující zároveň, kdy fascinující živočichové z jiných planet a rovin existence mohou být stejně půvabní jako agresivní, smrtelně jedovatí či jinak životu nebezpeční. Margaret Wolfe Hungerford ve svém románu „Molly Bawn“ napsala, že „Krása se nachází v oku pozorovatele.“ Tkví tam ale jistě také hrůznost a ošklivost. U autorky nalezneme obojí – vystavené exponáty lahodí oku, avšak otřásají naší duší. Ve expozici pak nalezneme odkazy i na další umělce, jako jsou René Magritte („Falešné zrcadlo“) nebo Odilon Redon („Oko, jako podivný balón, stoupá k nekonečnu“).

Krom roviny výtvarné má tvorba Akin využívající symboliky oka přesahy i do sféry filozofické (viz Berkeleyho „být znamená být vnímán“ nebo Lockovy „sekundární kvality“ objektů závisející na svém pozorovateli), potažmo i do kvantové fyziky, kdy částice mohou existovat v superpozici stavů jen do té chvíle, než jsou spatřeny (tedy změřeny). Před nedávnem také při analýze vlastností fragmentace atomového plynu pozoroval tým vědců ze Španělska a Itálie efekt tzv. „kvantového deště“, kdy jemná nerovnováha v nábojích vytváří dipólový efekt, aby se větší kapky buď rozdělily na menší, nebo se menší slučovaly do větších. Při pohledu na surrealistickou tvorbu umělkyně se musíme tázat, zda naše podvědomí náhodou nefunguje na podobném principu, kdy lidská mysl štěpí vnímanou realitu na fragmenty jednotlivých symbolů a později pak útržky vjemů a vzpomínek agreguje do větších abstraktních celků.

Oko coby metafora vůle k moci Vidoucího, o němž snil Arthur Rimbaud ve svých dopisech, se stává svědkem všech forem lásky, utrpení i šílenství: „Básník se stává vidoucím dlouhým, nesmírným a vědomým rozrušováním všech smyslů. […] Jsou to nevýslovná muka, při nichž potřebuje veškerou svou víru, veškerou nadlidskou sílu, kdy se stává mezi všemi velkým churavcem, velkým zločincem, velkým proklatcem“. Tyto morózní ideje jsou pak vyvažovány hravými jazykovými hříčkami v názvech autorčiných děl („Cacteye“, „See Shell“, „Fungeye“, „Carseenisation“ atd.) i jejich pitoreskně drobnými rozměry, takže si v jistých chvílích nejsme jistí, zda jsme v pitevně nebo v hračkářství. Nicméně jak lakonicky podotknul básník, J. H. Krchovský: „Vždyť k pořádnému utrpení / je třeba trochu sladkých scén!“ Tak či tak, výstava nám ukáže, že ten největší kabinet kuriozit si nosíme sami ve své hlavě…

kurátor: Kamil Princ

https://www.ozlemakin.com/