Vernisáž Oreet Ashery: Umíráme, jak žijeme

Do 20.10.2019 bude v Galerii Kurzor, Dukelských hrdinů 25a, Praha 7, přístupná výstava – videoinstalace Oreet Ashery: Umíráme, jak žijeme.

kurátorka: Edith Jeřábková

Vybavuji si okamžik, kdy jsem na internetu narazila na práce Oreet Ashery. Její fotografii gay chlapíka s našpulenými rty a lízátkem jsem si dala na desktop. Aniž bych si zjišťovala podrobnosti o její práci, nadchla mě absolutní zkratka, kterou Ashery v jediném izolovaném snímku a s ironií jí vlastní obsáhla gay tematiku, estetiku a stereotypy i pohled heterosexuála. Až když jsem bloumala po londýnských galeriích a náhodou zašla na její výstavu Animal with a Language ve Waterside Contemporary, získala pro mne tato fotografie rázem ještě jiný význam.  Zajímala mě maximální otevřenost její práce a toto ztotožnění se s ní nabírá svou podobu až nyní, kdy pro Galerii Kurzor připravuji sérii výstav umělců, jejichž tvorbu mám jednoduše ráda a kteří současně z různých perspektiv pojmenovávají neuralgické body naší současnosti, jež zapříčiňují šíření úzkosti v různých intenzitách, lokalitách a manifestacích.

Již nějakou dobu je na umělecké scéně aktuálně a mezioborově reflektována problematika zdraví, především civilizačních chorob tělesných i duševních. Což je možná také příprava na otevření  tématu, které dodnes nebylo odtabuizováno a mnohým z nás se o něm mluvit nechce nebo se toho přímo bojíme. Poslední velká kultura, která masivně tematizovala smrt, bylo baroko, jehož ikonografie „tanců smrti“ v sobě v symbolické řeči spojovala jak její sociální, tak i privátní podobu. A přestože média i naše realita smrt obsahují, mluvit o ní je stále těžké. Zdá se nám, že je to téma velmi osobní (a ono samozřejmě je), ale jak ukazuje Oreet Ashery, stejně tak je i velmi politické.

Ashery se k němu dostávala postupně – od projektů aktivistických, angažovaných a participativních přes práci s komunitami imigrantů nebo s tématy spjatými s gendrovou a kulturní identitou a úzkostí až po boj za genderovou svobodu, jak sama označuje své performativní projekty s vlastním alteregem, ortodoxním Židem Marcusem Fisherem. O svých raných inspiracích prohlásila: „Mojí motivací byl strašný vztek. Měla jsem vztek na všechno, stala se ze mě aktivistka.“ K tématu smrti směřovala přes smrt uměleckou – v jednom rozhovoru říká: „Emočně jsem cítila posun k politické melancholii. Melancholie může být formou odchodu. V Revisiting Genesis se ukazuje, že částečný odchod může být odpovědí na uměleckou nadprodukci a kulturu, která na nás vyvíjí příšerný tlak. Jako umělec se nemůžete zastavit. Neustále se musíte prezentovat. Neustále jedete. Pokud ne, je po vás.“ 

Ashery ve své umělecké práci spojuje velmi osobní věci s těmi veřejnými. Tak je tomu  i v případě vystaveného webového 12dílného videoseriálu Revisiting Genesis. Na základě výzkumu smrti v dnešní virtuální a digitální době a společnosti na prahu multikrize autorka ukazuje smrt uměleckou, digitální a sociální, on-line život po smrti, emocionální stavy lidí se smrtelnou diagnózou, filozofické, náboženské a sociopolitické podmínky smrti a umírání. Umírání je politické, říká Ashery: „Jak žijeme, tak i umíráme. Jak umírají chudí, černoši, ženy, homosexuálové. Zda umíráme sami, nebo ne. Celé to je extrémně politické… Žijeme v realitě, která je čím dál více fikcí. Genesis je můj vlastní příběh. Ovlivnila jej smrt mého bratra a několika dalších lidí, které jsem znala. Ztráta společenské infrastruktury a sociálního státu, to je také smrt.“

Centrálním motivem seriálu je měnící se vnímání smrti vlivem nových technologií a rozmáhající se on-linový byznys se smrtí – IT firmy, které nabízejí posmrtnou on-linovou existenci, digitální náhrobky a vzpomínky pro pozůstalé. Ústřední postavy – dvě zdravotní sestry Jackie – jsou vypůjčené ze seriálu Sestřička Jackie a asistují zde lidem s diagnózou při přípravě autobiografické fotodokumentace, která slouží jako jejich posmrtná digitální identita. Postava Genesis je částečně vytvořena na základě autorčiny biografie. Střídání fikce a fragmentů skutečných rozhovorů – které Ashery vedla se zdravotním personálem v jeho pracovních pauzách anebo také s lidmi s diagnózou smrtelné choroby – a poznatků, které získala na základě on-line konzultací s experty z oblasti medicíny, smrti a umírání, posunuje téma do absurdních i humorných poloh, díky nimž je pak snesitelnější jak z hlediska reflexe, tak i pro jeho přijetí samotné.

Tato esteticky výpravná koláž mísí nejen žánry komedie a křesťansko-židovského podobenství, ale i popkulturní fenomény s politickou realitou. Odráží se v ní také zájem umělkyně o formáty vyprávění, které vystupují do popředí i v jiných jejích projektech, například v kontinuální práci NoNothing Salons in the Dark, kolaborativním vyprávění příběhů syrských uprchlíků a dalších lidí osobně zapojených do jejich traumatického příběhu o migraci, které se natáčelo v temné místnosti v řecké Soluni.

Závěrečný, dvanáctý díl série Revisiting Genesis najednou představuje odlišnou formu vyprávění a touhu po jakési nové spiritualitě, jež je však také hybridem vzdušné, genderově neutrální tělesnosti aerialisty a židovské modlitby za zesnulé Kaddish. Přestože se jedná o webový seriál, formát pro zpracovávané téma příznačný, jsem si jistá, že si jej užijete i v podobě galerijní prezentace, pro níž byl také autorkou zamýšlen.

Edith Jeřábková
překlad anglických částí: Marta Darom

Mezioborová vizuální umělkyně Oreet Ashery se narodila v Jeruzalémě, žije a pracuje ve Velké Británii. Její osobně a politicky angažované výstavy, performance, videa a texty jsou oceňovány v mezinárodním měřítku. Ashery se zabývá veřejnými, komunitními, vzdělávacími a participativními projekty, které jsou angažované jak politicky, tak společensky, přičemž se zajímá především o problematiku genderu, biopolitiku, fikci a komunity.

Revisiting Genesis autorka napsala a zrežírovala na základě objednávky Stanley Picker Fellowships. Projekt byl poprvé představen v galerii Stanley Picker na jaře 2016 a Ashery za něj v roce 2017 získala cenu Jarman Award. V rozmezí let 2019–2020 je dílo prezentováno ve Wellcome Collection v rámci výstavy Jo Spence & Oreet Ashery: Misbehaving Bodies.