Vernisáž Ondřej Kotrč: Too loose to lose it (host Václav Stratil)

Jak přežít ve společnosti, která je ve všech sférách orientovaná na výkon? Každý den řešíme jeden úkol za druhým ve snaze získat prostředky, které bychom vzápětí mohli směnit za věci, jež často ani nepotřebujeme. Ať chceme nebo ne, jsme drobnými součástkami v globálním koloběhu, jehož intenzivní tempo nám znemožňuje hlubší reflexi. Na konci dne se podobně jako medvídci Ondřeje Kotrče většina z nás zhroutí na gauči u seriálu a naše vnitřní múza spí dál.

Intermediální umělec Ondřej Kotrč (*1982) si vytváří vlastní arzenál symbolů, které mu umožňují přemýšlet o světě bez zbytečného moralizování, se smyslem pro humor a nadsázku. Nositeli jeho příběhů jsou pohádkové postavy medvídků z animovaného seriálu Starostliví medvídci (Care Bears), kteří v 90. letech přinášeli do dětských pokojíčků pocit jistoty a bezpečí. Zatímco v kouzelných příbězích dokázali plyšoví kamarádi společnými silami vždycky porazit zlo, v Kotrčových obrazech a objektech se medvídci často ocitají v situacích, které pro ně zjevně moc příjemné nejsou. Ve svém obláčkovém království najednou zažívají stavy melancholie, únavy, nudy, deprese, nebezpečí či bezmoci nad ztrátou kontroly. Zdánlivě banální výjevy odlehčeným způsobem reflektují naši vlastní situaci ve světě, v němž jsou hodnoty jako upřímnost, laskavost a naivita vytlačovány cynickým konzumerismem s jeho vyprázdněnými reklamními slogany. Ondřej Kotrč necítí potřebu reagovat na negativní aspekty světa uměním, které by bylo temné, ale svými díly spíše poukazuje na to, že někde mezi prchavými záblesky barevného světla je stále ještě něco milého a čistého, o co se můžeme opřít.

Přejímáním motivů z kreslených seriálů se Kotrč zároveň vymezuje vůči přeintelektualizovanému diskurzu současného umění, které někdy samo sebe bere až příliš vážně. Místo aby svá díla předem šněroval do složitých konceptů, s důvěrou se obrací k vlastní intuici a výtvarnému citu. Slovní hříčka v názvu výstavy se tak vztahuje k několika aspektům Kotrčovy tvorby. Jednak vypovídá o jeho kritickém postoji k tzv. uměleckému provozu, jenž často podléhá komerčním tlakům. Kromě toho název odkazuje i k uvolněnému stavu „flow“, z nějž autorova díla jakoby samovolně vyrůstají, a k aspektům lehkosti a efemérnosti, s nimiž Kotrč ve své tvorbě rovněž programově pracuje.
Ondřej Kotrč patří k umělcům, kteří se přirozeně pohybují mezi různými uměleckými médii, byť východiska jeho tvorby spočívají v malbě. Libuje si v netradičních materiálech a v intenzivní zářivé barevnosti. Lehounké nánosy barev v divokých kombinacích stříká na papírové plochy často monumentální rozměrů. Snová prostředí, připomínající fluidní estetiku virtuálního světa někdy dále utváří pastelem, který do měkkých ploch vnáší hutnější momenty. Detaily z duhového světa medvídků rozvíjí také v chromovaných objektech nebo v objektech z hliníkových fólií, které někdy uzavírá do schránek se speciálními barevnými filtry. A barevné světlo je určující i pro jeho zrcadlové objekty, v nichž fixuje praskliny, textové záznamy či jemné kapičky, které máme tendenci setřít rukou, jako by šlo o skutečné kapky deště. Právě jemnost a efemérnost světla a jeho barevných variant, které mohou pozitivně působit na své okolí, jsou podstatnými hodnotami Kotrčovy tvorby.

Jako host do výstavy rovněž zasáhl Václav Stratil (*1950), legendární postava české umělecké scény a někdejší dlouholetý pedagog na brněnské Fakultě výtvarných umění VUT. Setkání Ondřeje Kotrče s Václavem Stratilem v rámci jedné výstavy není konfrontací bývalého žáka a učitele. Kotrč také nestudoval přímo ve Stratilově ateliéru, ale v ateliéru malby Petra Kvíčaly na téže fakultě (2007–2014). Stratilův svobodný přístup k tvorbě byl však pro Kotrče v té době velmi důležitý, proto jeho ateliér často navštěvoval. A podobně jako kdysi Stratil troufale vstoupil textovým záznamem do obrazu mladého adepta umění, zasahuje nyní i do Kotrčovy výstavy, přičemž reaguje nejen na jeho tvorbu, ale i na specifickou lokalitu, v níž se galerie nachází.

Martina Mrázová