Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Olga Karlíková: Mám trvalý pocit smutku

končí 14. června / Hunt Kastner / Konceptuální umění

Do 14. 6. 2025 je v galerii Hunt Kastner, Bořivojova 85, Praha 3, přístupná velmi zajímavá výstava Olgy Karlíkové: Mám trvalý pocit smutku.

Kurátorský text Pavlíny Morganové k výstavě:

Olga Karlíková byla výjimečnou osobností českého výtvarného umění. Byla nejen malířkou a oceňovanou textilní designérkou, ale též naslouchající pozorovatelkou života. Její vizuální záznamy ptačího zpěvu, dodnes fascinují vytříbenou kresebnou kvalitou, ale i svou konceptuální povahou. Od konce 70. let 20. století žila v ústraní v těsném sepětí s přírodou. Už tehdy hluboce prožívala devastaci planety a zajímala se o ekologická témata. Když se v roce 1995 historička umění a kurátorka Marcela Pánková Karlíkové v rozhovoru pro sborník Zakázané umění zeptala: „Můžeš mi na závěr říct, jak se cítíš teď, téměř šest let po listopadových událostech?“, přišla od této stárnoucí a po roce 1989 znovu objevované umělkyně nečekaná odpověď: „Mám trvalý stav smutku nad devastací přírody a planety…“1 V dnešní době se Karlíkové environmentální žal stává široce přítomnou emocí, stejně aktuální je i její tvorba, široce rozkročená od konceptuálních kresebných záznamů, přes textilní návrhy až po krajinomalbu.

Jak ukázaly retrospektivy autorčina díla po roce 1989 a v roce 2020 pak výstava Olga Karlíková 1923–2004 / Naslouchání v Museu Kampa, jedná se o výjimečně autentické dílo. Cílem současné výstavy je připomenout život a dílo této unikátní umělkyně a představit její méně známá raná i pozdní díla, která svým environmentálním charakterem rezonují s aktuálními krizemi současného světa. 

Život Olgy Karlíkové (1923–2004) je neodmyslitelně spjat s její tvorbou. Ilustrovaná chronologie, v níž se objevuje řada politicko-společenských obratů 20. století, které poznamenaly osud této talentované ženy, je dokladem vytrvalosti, s níž odolávala nepřízni doby. Je též záznamem vývoje jejího výtvarného směřování a jakýmsi privatissimem dokumentujícím obtížnou cestu poválečné umělecké generace. Karlíková prožila druhou světovou válku v citlivém věku dospívání, zažila poválečné naděje a nastoupila na Vysokou uměleckoprůmyslovou školu. V jejím životě pak sehrál roli komunistický puč v roce 1948, kdy mimo jiné došlo k zásadnímu obratu na české výtvarné scéně. V té době se jí narodila dcera a ona se pak na dlouhou dobu skryla v Ústavu bytové a oděvní kultury (ÚBOK), kde přežila nejtěžší 50. léta a svou textilní tvorbou dokonce významně zasáhla do dějin českého průmyslového výtvarnictví. Přestože od konce druhé světové války kontinuálně malovala, svou první samostatnou výstavu volné tvorby uskutečnila až v roce 1964, kdy ji výrazně ovlivnil český informel. Od roku 1965 experimentovala se záznamem ptačího zpěvu a v době normalizace, kdy odešla do předčasného důchodu, se definitivně rozhodla pro vnitřní emigraci, což zpečetila podpisem Charty 77.

Odstěhovala se na chalupu v Deštné, kde žila v těsném kontaktu s přírodou a nadále intenzivně pracovala. Ostatně záznamy ptačího zpěvu najdeme v její pozůstalosti ještě z let těsně před smrtí. Jsou kresleny roztřesenou rukou a skromnějších rozměrů, nicméně dojímají pro své neutuchající zaujetí přírodním děním. Obnovený zájem o dílo Olgy Karlíkové po roce 1989, byl dán především touto originální složkou její tvorby. Kresebné záznamy ptačího zpěvu byly pro svou preciznost a originální vizualitu oceňovány nejen v uměleckém prostředí, ale též ornitology. Karlíková si totiž pro jednotlivé ptačí hlasy vytvořila čitelný slovník znaků. Vedle ptáků, jejich letu a zpěvu, Karlíkovou fascinoval i zpěv velryb nebo kuňkání žab, pozorovala stromy a sledovala pohyb slunce.

Jednou z autorčiných celoživotních lásek bylo moře. Moře Karlíková poprvé spatřila v roce 1958, když se zúčastnila legendární světové výstavy Expo ’58 v Bruselu, kde vystavovala své textilní návrhy. Do deníku si tehdy napsala: „Od dětství jsem toužila po tom dostat se k moři, a teď jsem se tedy rozjela do malého pobřežního místa Blankenberge. Z toho zážitku jsem pak udělala řadu obrazů. Druhá věc byla výstava 50 let moderního umění, kde jsem měla možnost poprvé uvidět díla malířů, která jsem znala jen z reprodukcí.“2 Tato krátká citace vypovídá o prioritách Karlíkové. Klíčovou výstavu, jež byla jedním z důležitých impulzů pro obrat na české výtvarné scéně, zmiňuje až na druhém místě. Neváhá podniknout, tehdy asi vcelku náročnou cestu z Bruselu přes Gent a Bruggy až na pobřeží. K moři se Karlíková opakovaně vracela, cestovala většinou sama s baťohem na zádech, v němž měla nepostradatelný magnetofon. Nahrávání zvuků bylo od 60. let součástí jejího tvůrčího procesu. V 70. a 80. letech jezdila především k Atlantickému oceánu do Francie. Přestože byla po podpisu Charty 77 vyloučena ze Svazu českých výtvarných umělců a neměla možnost oficiálně vystavovat, zůstal jí pas, a tak mohla nadále příležitostně cestovat do zahraničí. Z jejích obrazů a deníkových záznamů můžeme vyčíst, jak důležité tyto cesty pro její tvorbu a život byly. Moře ji poskytovalo inspiraci i útěchu. Námět vln, kamenů, mořských vírů či hladiny moře, přímořského vzduchu se v jejím díle znovu a znovu vrací.

Na výstavě v hunt kastner je možné se setkat s různorodými díly s tímto motivem z různých období, jedná se tedy o specifický průřez autorčinou tvorbou. Vystavené obrazy jsou výjimečné svou světelností, oscilují mezi realistickým zobrazením námětů a abstrahovanou stylizací. Svědčí o mimořádném výtvarném talentu autorky, která byla citlivou pozorovatelkou a přírodě doslova naslouchala. Karlíková svůj hluboký prožitek krajiny přetavila v nadčasově silná díla vybízející ke zklidnění a soustředění. Ne náhodou je její malířská tvorba spojována s dílem Josefa Šímy nebo Václava Boštíka. Přestože se dotýká jiných témat, je podobně produchovnělá a vychází z práce se světlem a barvou. Autorčiny minimalistické a konceptuální kresebné záznamy pak rezonují především s tvorbou land artem odchovaných autorů 80. let, jako je Marian Palla nebo Miloš Šejn. Na tuto spojitost upozornila v roce 1993 Věra Jirousová výstavou Zemi / Olga Karlíková a konceptuální přátelé (Miloš Šejn, Milan Maur a Marian Palla) v Českém muzeu výtvarného umění v Praze. Tito umělci se podobně jako Karlíková pokoušeli bezprostřední prožitek přírodních fenoménů transformovat skrze různé konceptuální a formální postupy do umělecké tvorby. Tato výstava byla významná nejen novou kontextualizací díla, tehdy již stárnoucí autorky, ale i jako jedna z prvních vlaštovek reflexe ekologických témat na české výtvarné scéně. Byla to též výstava, na níž jsem se s dílem Karlíkové poprvé osobně setkala a byla to láska na první pohled. Nezbývá mi tedy než poděkovat, že jsem se mohla kurátorsky věnovat pozůstalosti této výjimečné autorky a zpřítomnit opět její tvorbu v galerijním provozu. Její dílo, přes výše jmenované výstavy a řadu dalších prezentací, zůstává podle mého názoru nedoceněno, a to jak v českých dějinách umění, tak v mezinárodním kontextu.
Pavlína Morganová

Rádi bychom poděkovali Ministerstvu kultury ČR a hl. městu Praze za dlouhodobou podporu našeho programu.

1 Marcela Pánková, O „ptákovinách“ – a o životě, in: Milena Slavická – Marcela Pánková, eds., Zakázané umění I, Výtvarné umění, 1995, č. 3–4, s. 62.

2 Záznam z deníku Olgy Karlíkové, in: Lukáš F. Šabo – Anežka Šimková – Terezie Zemánková, eds., Olga Karlíková, 1923–2004, Naslouchání / Listening,
Sophistica Gallery, Praha 2020, s. 20.

Biografie vychází z životopisu připraveného Anežkou Šimkovou a Terezií Zemánkovou pro monografii Olga Karlíková / Naslouchání (Sophistica Gallery, Praha 2020), za spolupráci též děkujeme Markétě Myškové, Jennifer Anne Grant a nedávno zesnulé dceři Olgy Karlíkové Olze Jeřábkové.



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž Olga Karlíková: Mám trvalý pocit smutku