Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Od moderny po současnost + oslava narozenin galeristy

12. 9.-20. 11. / Galerie MIRO / Malba

Do 20.11.2016 bude v Galerii Miro, býv.Kostel sv.Rocha, Strahovské nádvoří 1, Praha 1, přístupná krásná a zajímavá výstava Od moderny po současnost – Od Picassa & Kupky po Dokoupila. Spolu s vernisáží výstavy proběhla oslava narozenin legendárního galeristy Miro Smoláka, na kterou přišla řada osobností veřejného života.

Vystavena jsou díla těchto umělců:

Balthus 1908–2001 / Peter Blake *1932 / Georges Braque 1882–1963 / Marc Chagall 1887–1985 / Edgar Degas 1834–1917 / Jiří Georg Dokoupil *1954 / Jean Dubuffet 1901–195 / Jean Fautrier 1898–1964 / Martha Jungwirth *1940 / Per Kirkeby *1938 / František Kupka 1871–1957 / Henry Moore 1898–1986 / Jacques Lipchitz 1891–1973 / Markus Lüpertz *1941 / A. R. Penck *1939 / Pablo Picasso 1881–1973 / Georges Rouault 1871–1958 / Julian Schnabel *1951 / Antoni Tàpies 1923–2012 / Andy Warhol 1928–1987

Text Petra Štěpána k výstavě:

Díky spolupráci Galerie Miro s berlínskou a curyšskou galerií Michaela Haase, hostovala tato strahovská výstavní prostora
mnohé výstavy předních současných umělců. Mezi soukromými galeriemi je v tomto směru Galerie Miro nejprogresivnější.
Nejen současné umění, ale i umění světové klasické moderny je občas k vidění v prostorách bývalé kaple svatého Rocha.
Nynější výstava „Od klasické moderny po současnost“, jak napovídá sám její název, zahrnuje oba tyto póly světového
umění. Výstava představuje umělecké artefakty vzniklé v průběhu posledních sta let.
Zdá se, že jedním společným znakem výstavy je progresivita, novost, pokrok. Výstava je naplněna díly tak zvučných jmen,
že lze zde demonstrovat vývoj výtvarného umění posledního století. A to, i když tento vývoj nebyl jednoznačný, lineární,
ale často s přešlapy, reminiscencemi nebo dokonce byl veden záměrnou snahou provokovat a odlišit se od předchozího.
Nakonec, s  odstupem času, se nám jeví, jakoby tento složitý vývoj měl svou logiku. Podobně jako se složitě a často
nevyzpytatelně proměňuje společnost.
Sbírka je budována s vědomím těchto často dramatických proměn. Každopádně v každém zásadním pnutí doby nachází
ty nejdůležitější autory. A co je dále důležité: galeristé jsou také obchodníky. Na Strahově, v Galerii Miro je tedy možnost
obohatit své sbírky o vskutku renomované autory. Všechna díla mají prokazatelný původ a byla mnohokrát vystavena.
Mezi všemi obrazy vynikají dvě malé sošky, díla mimořádných autorů. „Degasův Portrét Mathildy Salle“ a „Bojovník
bez štítu“ Henryho Moora. Zatímco mnohem starší Degas je zaujat problematikou impresionismu a klasicismu, Moorův
bojovník je poznamenán surrealistickou deformací, patosem existencialismu i obdivem k antické plastice. Podobné verze
Moorových soch zobrazují i bojovníky se štíty.
České výtvarné umění je tu zastoupeno jediným dílem, ale zato mimořádným, zejména pro české milovníky umění.
Kupkova olejomalba „Prisme“ je datována rokem 1947. Obraz je reprodukován i v novém soupisu Kupkových olejomaleb.
Přestože je to poměrně pozdní dílo, vychází z Kupkových nejzávažnějších objevů na poli abstraktního umění.
Další účastníci zrodu moderního umění se profilovali již na počátku 20. století, před 1. světovou válkou. Patří k nim zde
zastoupení Pablo Picasso, Georges Braque, Marc Chagall, Georges Rouault. Rouaultův obraz je na výstavě nejstarším. Je
pěknou ukázkou autorova poněkud tísnivého expresionismu, hnutí ve Francii nepříliš rozšířeného. Jakoby Rouault čerpal
z temných hlubin středověku.
Tvůrci kubismu Picasso a Braque i jejich brzký následovník Jacques Lipchitz jsou tu zastoupeni obrazy vytvořenými ve
zralejším věku. U Braqua i Lipchitze vystupuje na povrch jejich smysl pro symetrii, novou dekorativnost i propracovanou
kompozici. Braque je navíc opravdovým mistrem barvy a francouzské výtvarné kultivovanosti. Ne náhodou vytvořil
s Picassem nerozlučnou kubistickou dvojici. Ve své odlišnosti se ve vzájemné konfrontaci tolik potřebovali! Ve čtyřicátých
a padesátých letech se však již jejich cesty rozešly. Picasso se v  letech krátce po 2. světové válce znovu dostal do víru
kubismu, tentokrát obohaceného poněkud drásavým surrealismem a existencialismem. Ale stále více u něj vystupuje
na povrch jeho zájem o člověka. Druhý vystavený Picassův list, akvatinta „Portrét Pierra Crommelyncka“ zobrazuje
Picassova „dvorního tiskaře“, s nímž vytiskl v Mougins, v rozmezí března a října 1968, 347 grafik. Většinou na svá milovaná
témata – antický mýtus, korida, cirkus, malíř a jeho model.
Krásný litografický list „Sv. Jeremiáš“ Marca Chagalla je ukázkou jeho práce s  biblickými tématy. Atmosféra tajemna
a duchovnosti navazuje na jeho raná díla z domovského, židovského prostředí ve Vitebsku.
Takzvaná „Pařížská škola“ se měla pokoušet udržet i po 2. světové válce pro Francii a pro Paříž dominantní postavení,
ale vliv USA byl nesporný a hodně inspirativní. Je jistě pozitivní, že Evropa se nespokojovala s  pouhým epigonstvím.
3
A s odstupem času se ukazuje, že evropská scéna byla velmi zajímavá a pestrá. Toto tvrzení mohou doložit i zde vystavená
díla Jeana Dubuffeta, Jeana Fautriera, Antoni Tàpiese i nezařaditelného Balthuse. Velikáni klasické moderny (Picasso,
Braque, Matisse, Chagall) ve Franci stále žili a realizovali významné zakázky, ale světovou pozornost poutaly i nové proudy,
především umění abstraktní. Dubuffet, Fautrier i Tàpies si z něj jistě vzali ponaučení, ale výsledků dosáhli zcela odlišných,
velmi osobitých. Dubuffet se rozhodně neinspiroval vysokým uměním, naopak, dětské čmáranice, kresby šílenců
i podivínů, art brut, primitivní umění, to a mnohé jiné bylo jeho výtvarným světem. Zvláštní půvab i bída civilizace.
Fautrier vyrůstal ve Francii i v Anglii. V Tate Gallery ho okouzlil Turner. Maloval zprvu křehká zátiší, krajiny i akty. Jeho
obrazy se zjednodušovaly, pokoušel se zachytit spíše samu duši zátiší a stále větší vliv měl i materiál, struktura. Tím se stal,
podobně jako Dubuffet a Tàpies jedním z tvůrců hnutí zvaného informel. Ten měl velmi silnou pozici ve Španělsku, kde se
stal jeho vůdčí osobností především Antoni Tàpies. Jeho renomé v rodné Barceloně dokládá i krásné Tàpiesovo museum.
Opravdu vlastní výtvarný projev si vytvořil Balthasar Kłossowski de Rola, zvaný Balthus. Technikou inspirován starými
mistry, shledal obsahem nejzajímavějším svět mladých dívek, jednou nohou v dětství, druhou vykračují do světa sexuality.
V šedesátých letech byl pop-art rozhodně revoluční, v USA fascinující, stejně jako osobnost Andy Warhola. Jeho obrazy
jsou opravdu ikonami druhé poloviny 20. století. Nakonec jak výmluvný je pro nás, zde v  Praze vystavený tisk „Srp
a kladivo“. Tento nejameričtější výtvarný styl měl živou odezvu v Evropě. A platí, že nejlepší sbírky pop-artu jsou v Německu.
Ale v Británii se dokonce toto hnutí vyvíjelo souběžně s americkým a uchovávalo si vlastní charakter. Dokládá to zde
vystavený olej „Daisy na kolečkových bruslích“, který namaloval Peter Blake. Ten je mimo jiné také autorem slavného
obalu pro desku skupiny The Beatles, „Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band“.
Přestože i v Německu existoval pop-art, nejvlastnějším výrazem zde byla tradice expesionismu, prohlášeného kdysi za
umění zvrhlé, posléze znovuobjevené. Markus Lűpertz se narodil za války, v roce 1941 v Liberci. Patří tedy ke generaci
(stejně jako A. R. Penck), která měla potřebu se vyrovnat s těžkým dědictvím poválečného Německa. Byl tu expresionismus
i romantický, hrdinský patos ve smutné ironii. Mladší generace, zastoupená zde Jiřím Georgem Dokoupilem povýšila
expresionismus na nový stylotvorný fenomén – neoexpresionismus, který měl velký vliv i v tehdejším Československu.
Sám J. G. Dokoupil je však spíše vynálezcem možných „stylů“, než jen uživatelem jednoho z nich.
V Rakousku je vždy všechno trochu jinak, a tak je tomu i s dílem Marthy Jungwirth. Přestože její obrazy na první pohled
jsou ozvěnami abstraktního expresionismu, při bližším zkoumání se vyjeví mnohé souvislosti s  typicky rakouskými
uměleckými výboji. Významnou roli hraje i čistá podkladová plocha a akvarelová technika nebo akvarelový způsob práce.
Jemnost se tu často setkává s určitou brutalitou.
Poslední dva vystavující, Per Kirkeby a Julian Schnabel, jsou velmi univerzálními umělci. Kirkeby se zpočátku věnoval
geologii. Odtud zřejmě plyne jeho hluboce zpytavý zájem o přírodu. Proslavil se i sochařskými díly evokujícími jednoduchou
architekturu, často zakomponovanou do přírody. Je tedy malířem, sochařem, ale i básníkem. A podobně Julian Schnabel,
ten navíc je dnes již věhlasným filmovým tvůrcem. Proslavil se v osmdesátých letech svými neoexpresionistickými obrazy,
ale dnes je jeho tvorba těžko zařaditelná – volně pracuje s různorodými  nápady, používá primitivní písmo, podobně
jako Antoni Tàpies, písmo začleňuje do výtvarných výrazně barevných kompozic dotvářených symbolikou jednoduchých
znaků.
Sešla se zde na výstavě díla množství významných, světových umělců uplynulých sta let. A nabízí se celkem ojedinělá
příležitost projít se mezi nimi – procházkou, po stopách dobrodružství výtvarného umění.
Petr Štěpán
historik umění



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž Od moderny po současnost + oslava narozenin galeristy