Vernisáž Nelya Akimova: Co Moebius věděl o nekonečnu?

Pouze do soboty 27. 1. 2024 najdete v Karpuchina gallery, Rybná 22, Praha 1, v podzemí velmi zajímavou a silnou výstavu Nelyi Akimova: Co Moebius věděl o nekonečnu?.

Otevřeno 13 – 18.

O čem tato výstava je? O nekonečnosti lidského života ve Vesmíru. Jedná se o mé osobní a upřímný umělecký výzkum. Nápad na výstavu se zrodil z mé fascinace Möbiovou páskou, která je symbolem nekonečna. Začala jsem přemýšlet o paralelách mezi tímto konceptem a lidským životem. Koncept výstavy vychází z myšlenky, že náš život na Zemi je jakousi hrou, kde každý z nás má možnost volby svého osudu. Každý z nás prochází nekonečnými cykly od dětství až po stáří. A pak znovu. Co když je pravda, že celý náš život na Zemi je jedna velká HRA a všichni jsme jen AVATAŘI? A máme možnost zvolit si svůj osud na dalších 100 let? Tuto hru jsem již hrála mnohokrát. Ale pokaždé jsem si na pravidla hry vzpomněla, až když hra skončila. A teď jsem vše perfektně zařídila, vybrala si rodiče a s jejich dušemi se dohodla, jak mě budou vychovávat, jak mi předají pravidla hry, která si, jak se později ukázalo, ani oni sami nepamatovali. Nakonec jsem se narodila. A na prvních 50 let jsem zase na všechno zapomněla. Ale zdá se, že tentokrát je tajemství odhaleno, začala jsem jasně vidět. Vidím, že, jako jednotlivci i celé lidstvo se neustále pohybujeme nekonečným pásem Möbiovy pásky. Když si jednou vybereme tuto osudovou cestu, vstupujeme na cestu života na Zemi, zapomínáme na všechny naše zkušenosti a znalosti, zapomínáme na pravidla hry. A tady, rostoucí z šťastných, stojících před obrovským výběrem teenagerů, postupně se proměňujeme v nervózně běhající dospělé, hnány myšlenkou přežití, neslyšící své srdce, trpící stresem a strachem. Stáváme se podobní agresivním červeným mravencům, nekonečně běhajícím po Möbiově páse (jako na obraze od Mouritze Eschera). A pak přichází vyhoření, vysávání, zhnusená nicotnost existence. Poté nás čeká stáří a tichý, bolestivý odchod. Ale jaká je to radost, že jsme zase v obchodě s avatary, osudy a trasami. Co tentokrát zvolíme? Jak si projdeme naší novou cestou? Bude nám dána šance včas slyšet svůj vnitřní hlas a vykročit ze vzdálenosti neurotického běhu, obrátit se k našemu srdci? Nebo, jak v románu Armina Josefa Deitche, amerického astronoma a spisovatele, se všichni ztratíme v prázdnotě, jako vagon metra mizícího do věčnosti jiných rozměrů? Pojďme se podívat na obraz ‚Život, jako ztracený vůz metra mířící do věčnosti‘. Vidíme pasažéry dávno ztraceného vozu, ale pro ně uplynul jen okamžik. Jsou lhostejní, procházejí smyčkou věčnosti. Jen hlavní hrdina už něco tuší, takže se cítí nesvůj. Jde o naši volbu: zda raději znovu vstoupíme do nekonečného koloběhu, nebo se naučíme naslouchat sobě a svým touhám, svému vnitřnímu hlasu. Doufám, že moje díla divákům přinesou reflexi nad vlastními volbami a podnítí je k hledání vnitřního hlasu a harmonie. Chci, aby lidé z výstavy odešli s otázkami a možností změnit svůj život. Dovolte mi podělit se o příběh o báječné shodě okolností v mé práci a při tvorbě tohoto obrazu: -Před 5 lety jsem namalovala obraz, na kterém byl jen 1 člověk, který seděl v rohu jako ve vaječné skořápce, měl sluchátka a díval se na mě zboku. Zbytek prostoru zůstal volný (maluji jen ty obrazy, které vidím na plátně, které už bylo zaplněné barvou). -Dále, před rokem jsem byla v pařížském metru a kvílení a pískání aut v zatáčkách mě přimělo si myslet, že takhle vlaky mizí do jiné dimenze. -A když jsem přijela do Prahy, potkala jsem v pražském metru kluka, který byl hodně podobný mé postave a taky si ke mně sedl bokem, vyndal krabici, nasadil si velká sluchátka a úkosem se na mě podíval. Byla jsem v šoku. Běžela jsem domů, vyndala obraz a uviděla ostatní cestující v dříve nezaplněném prostoru. Dokreslila jsem obraz a nazvala ho „Život je jako ztracený vůz metra mířící do věčnosti“. -A tak uplynul další rok, nyní připravuji svou první osobní výstavu a přichází nápad spojit své obrazy s pruhem Mobius. Rozhodla jsem se o tom přečíst víc, vygooglovala a mezi různými články se objevila informace, že v roce 1950 napsal americký astronaut vědec a spisovatel Armin Deitch příběh „A Subway Called Mobius“. A tam se baví o spletitosti kolejí metra, které se proměnily v Pruh Mobiusa, na kterém mizely vlaky a přecházely do jiné dimenze, jakoby do věčnosti. Jedná se o fantastickou kombinaci akcí, jako by se mozaika skládala ve fragmentech a každý dílek je důležitý.

Výstava „Co Moebius věděl o nekonečnu?“ představuje ponoření do unikátního světa nekonečna skrze tvorbu Nely Akimové a filozofii lidského osudu. Expozice odhaluje paralely mezi konceptem Möbiovy pásky a cestou každého člověka životem. Začínaje Möbiovou páskou, která je symbolem nekonečna, výstava vede diváky psychologickou cestou. Odráží, jak každý člověk, volící si svou životní cestu, ponořuje se do nekonečných cyklů, začínajících s neomezeným potenciálem dětství a končících stářím. Exponáty ukazují, jak během tohoto putování ztrácíme spojení s vnitřní moudrostí, zapomínáme na naše unikátní znalosti a zkušenosti. Vizuální obrazy představují přechod od počáteční svobody k zamotanosti, podobné našim životům, když se, stávajíce se dospělými, propadáme do stresu, strachu a ztráty smyslu. Výstava klade otázky: Budeme pokračovat v nekonečném cyklu neurotických stavů, nebo najdeme způsob, jak se zastavit a naslouchat svému srdci? Procházení výstavou podněcuje diváky k zamyšlení nad volbami, které dělají, a možností změnit svůj život, obrátit se k vnitřní harmonii. Končíc obrazem metra z románu Armina Josefa Deutsche, výstava vyvolává reflexi nad ztrátou smyslu a naší volbou znovu vstoupit do nekonečného cyklu nebo se naučit poslouchat sami sebe a své touhy, přerušit tento běh.

https://www.facebook.com/Nelya.Naki1