Vernisáž Monika Hniková: Unetanneh Tokef

MONIKA HNIKOVÁ (*1992) ve svých pracích propojuje poetičnost přírodního prostředí s technicistní realitou spalovacích motorů. Maluje vyjetým olejem obrazy ze své povahy proměnné a vytváří objekty reflektující mechanismus stroje. Procesuální malbu tvarů asociujících oblaka v instalacích kombinuje se sádrovými reliéfy, záznamovými matricemi fyzikálně-chemických dějů. Skvrna z vyjetého oleje, kde pigmentem je uhel, svobodně putuje po plátně či prostupuje sádrovou hmotou, překvapuje škálou barevných nuancí.

Atmosféra místa daná světlem, historií stavby, i prostředím jej obklopujícím je výchozí esence, kterou Monika Hniková výtvarně akcentuje v libeňské synagoze. Využívá možnost instalovat obrazové formy v různých výškových patrech architektury, zvýraznit téma záznamu a proměnlivosti plynutí času, příležitosti pohledu z jiné perspektivy. Instalaci pojímá jako organickou součást synagogy, tvořící s architekturou jeden celek.

Vytváří prostor pro metaforické vyjádření vzájemnosti lidského života a přírodních procesů: člověk „jako stín, který pomíjí, jako mrak, který se rozplyne“, „jako tráva, která vadne, jako květ, který se rozpadá“ (z modlitby Unetanneh Tokef). Zdánlivě přesné obrysy výsledné instalace v sobě ve skutečnosti nesou i jiná řešení, dlouhá zvažování odlišných možností. Jsou dočasným tvarem, jež vykrystalizoval ze setkání procesů různého druhu. Přemýšlení o tvůrčím vstupu do forem přesně definovaných původním účelem, o interakci víry a přímého prožitku, o každodennosti, odevzdanosti bytí. „Mezi hlínou a mraky“ (MH).