Vernisáž Miroslav Mařenec: Jeder Hund anderes Dorf

​Tvorba Miroslava Mařence vychází z kvalitního výtvarného řemesla, kterým prošel na pražské AVU, v ateliéru realistické malby Zdeňka Berana a v ateliéru intermediální tvorby prof. Milana Knížáka.

​Jeho obrazy tématicky zachycují svérázná zátiší a objekty, skříňky a vitrinky s „drahocennostmi“, přičemž se v naprosté většině nejedná o klasická zobrazení. Zátiší nejsou scenériemi s krásnými předměty a ovocem, ale spíše soubory předmětů, které spolu příliš nesouvisejí – nicméně zachycenými s velkou výtvarnou bravurou a malebností vlastní baroknímu malířství. Myšlenkově trochu ve stylu Lautréamontova výroku ze Zpěvů Maldororových: „Je to tak krásné jako setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole“. Zobrazovanými objekty bývají nezřídka lidské i zvířecí lebky nebo kostry a jejich detaily; či syrové zvířecí vnitřnosti – vše ve své realitě, nepřikrášlené, ale zároveň krásné svou vlastní důmyslností a čistou funkčností. V podobném duchu zachycuje i důmyslnost a krásu technických vynálezů, detaily motocyklů, automobilů, letadel a často jejich motorů.

 

​Svébytnou součástí Mařencova díla je tvorba portrétní a figurativní. Zvláště autenticky působí jeho autoportréty s výraznou až divokou expresivitou, které sebe sama ironizují až zesměšnují … zároveň ale stále pojaté v duchu barokní malby. Autor také svá díla rád opatřuje trefnými a nevybíravými názvy, které jim dodávají další rozměr a snad i trochu osvětlení autorského tvůrčího záměru. V závěru celá kombinace všech využívaných výtvarných atributů vytváří jakýsi absurdní dojem z prožívané skutečnosti.

​

​Po technické stránce je dílo nezastíranou poctou klasické barokní malbě, s velkou přidanou hodnotou vlastní umělecké invence. Autor jakoby si skrze krásu a ušlechtilost barokní techniky chtěl alespoň trochu přikrášlit postmoderní svět, ve kterém je nám dáno pohybovat se, vytvářet vztahy a žít.

​Bonbónkem celé výstavy je několik nových monochromních – grisaille – obrazů, vytvořených v odstínech šedé a hnědé barvy. Malby „en grisaille“ byly oblíbeny zvláště v renesanci a v pozdní gotice. Časté je například jejich užití na vnější straně oltářních křídel. Tyto malby vynikly tedy hlavně při zavření křídel oltářových maleb.

 

​Důvodem použití této techniky byla především snaha napodobit nízký reliéf z kamene, štuku, dřeva a podobně. Druhým důvodem pak snaha o výrazové ztišení, ztlumení malby, která je součástí většího celku. Grisaille ovšem nemusí být zamýšlena pouze jako monochrom, může jít o první fázi olejomalby, na kterou se poté aplikují další barvy. Často se v minulosti jednalo o ryteckou předlohu.

​Současná výstava je přehlídkou autorovy starší i nejnovější tvorby a odehrává se v několika rovinách – tématech. Odtud také název výstavy s úmyslně špatnou němčinou, který bychom do češtiny přeložili jako „Každý pes, jiná ves“, díky velké rozmanitosti prezentovaných děl.

 

​Jsou jimi důmyslná technická soustrojí, detaily automobilů a jejich mechanických ustrojení. Dále díla zobrazující důmyslnost lidské lebky a jejích částí, či syrové vnitřnosti a částečně vyčiněné lebky zvířecí, které i přes tématickou drsnost vyznívají díky použité technice jako svým způsobem krásná zátiší. Nad tím vším dohlíží ve dvou autoportrétech sám autor. Jednou s výrazem pološíleného smíchu a podruhé se svéráznou pokrývkou hlavy připomínající Raffaelův portrét Balthasara Castiglione či pozdní Rembrandtovy autoportréty s barety. Oči tohoto portétu v kombinaci s domácím oblečením, omyvatelným ubrusem, o který si muž opírá ruku, a zesměšňujícím čepcem hledí na svět pohledem Vermeerovy Dívky s perlou. Očima plaché laně uzavřené ve vnějškovosti oděvu a prostředí, stále však bolestně vnímajícího.

 

Ivana Beranová

kurátor

5.9.2023