Vernisáž Miloš Sedláček: Fotografie z okrajin

Do 26.6.2020 bude v Café Jericho, Opatovická 26, Praha 1, přístupná zajímavá výstava Miloše Sedláčka: Fotografie z okrajin.

Kurátorkou je akad. mal. Alena Laufrová.

Průvodní text  Mgr. Michaely Brejcha, Phd. k předchozí výstavě:

Teorie kvantové kreativity tvrdí, že to nejlepší umění nevychází z intelektuální spekulace, ale samovolně se rodí z říše představivosti. Vyvstává jakoby náhodou kolapsem pocitů, myšlenek a každodenních podnětů, které se tlačí ven z umělcova podvědomí a hledají své materiální vyjádření. Lze říci, že přesně taková je tvorba Miloše Sedláčka. „Jako bych mířil objektivem ne ven, ale dovnitř. Jako bych nefotil já krajinu, ale krajina mě. Vlastně se cítím téměř pasivně, jako by to šlo samo, skoro automaticky. Samovolně vzniká obraz mého cítění, promítnutý do našeho životního prostoru.“, říká umělec. Jeho díla zachycují tok reality viděné naším zrakem a zdůrazňují její neustále proměnlivý charakter, který podvědomě toužíme nějakým způsobem upevnit a roztřídit do smysluplných kategorií. Umělec jakoby se chtěl zastavit a zjasnit svůj pohled, ale zároveň zachytit i život stále plynoucí.

Metoda vícenásobné expozice, kterou Miloš Sedláček nejen ve zde prezentovaných dílech používá, na zmíněnou dualitu mezi pohybem a jeho zastavením důmyslným způsobem poukazuje. Fixace všudypřítomné změny je tu dána nejen samotným médiem statického obrazu, ale je zdůrazněna druhou expozicí zobrazující pevnou zeď, která dodává pohybu onu kýženou kvalitu jistoty, upevnění, zastavení času.

I když sendvičová metoda není v autorově tvorbě ničím zcela ojedinělým, cyklus Okrajiny se v jejím rámci dosti vymyká, a to nejen tím, že se autor odklonil od černobílé fotografie. Hlavní rozdílem je to, že v Okrajinách se nejedná o ryze fantazijní obrazy, jako například v předchozím cyklu Struktura stínu, ale o reálné objekty – zejména krajinu a architekturu. Umělce přitahuje zkoumání geometricky formovaného prostředí, jeho linií a křivek. Fantazie se zde ale neztratila, nýbrž zkrotla a obrátila se dovnitř ke zkoumání samotného našeho vidění. Není ovládána umělcovou vůlí, ale podřizuje se toku vnějšího okolí i umělcovy představivosti.

I když na většině fotografií zde neuvidíme lidské postavy, jsou to fotky plné člověka – ukazují nejen možnosti našeho vnímání, ale hlavně střípky viděného, které skládají naši každodenní zkušenost. Zkušenost, kterou většinou bereme natolik automaticky, že si nedokážeme uvědomit její tichou a nenápadnou krásu. Nikoliv oslnivou krásu centra, ale neokázalou krásu periferie, která je zajímavější než centrum, protože její poezie i bída mají mnohem blíž k životu.
Fotografie Miloše Sedláčka vyzařují klid, nostalgii a jemný půvab, přesto ale nejsou vtíravé či kýčovitě sentimentální. Znepokojují svou dvojznačností danou protikladem mezi klidem a pohybem a vtahují nás do atmosféry mimopražských výletů, dětství a proměnlivé české krajiny formované rukou člověka.

Mgr. Michaela Brejcha, Phd.

….

Všechny fotky z výstavy i vernisáže: Petr.