Vernisáž Michail Ščigol – Depozitář ze 60. a 70. let

Pouze do 31.5.2019 bude ve Viničním altánu Gröbovka, Havlíčkovy sady 1369, Praha 2 – Vinohrady, přístupná velmi zajímavá výstava Michaila Ščigola – Depozitář ze 60. a 70. let.

Současná výstava je přehlídkou jeho nejranější tvorby přelomu 60. a 70. let, ze které jsou patrné kořeny jeho stylu vyjádření. Technicky jím je kubizující malba. Zpočátku touto technikou „přepisuje“ viděné. Inspirací mu bývají různé stavby, které ho zaujaly po architektonické stránce, ztvárňuje skrze ně spíše městské prostředí, krásné a důmyslné výtvory lidí, lidského ducha. Přes ně se kolem roku 1970 dostává – i díky svému putování krajinou – k jejímu abstraktnějšímu vyjádření. Malby začínají mít expresionistický, zkratkovitější, geometrizující výraz. Do určité míry mizí zemité tóny a jsou nahrazovány pestřejší paletou, ve které zvláště vynikají výrazné odstíny červené, modré a žluté.

Inspirace krajinou a obydlenou krajinou a jejím „architektonickým ztvárněním“ nicméně zůstává v obou těchto obdobích stejná. Do pozdější tvorby jen vnáší víc a více své individuálnosti, ale také prosté lidské radosti ze života ve všech jeho podobách a z věcí živých a životných.

Ivana Beranová
kurátor

Michail Ščigol

„Expresívní romantik, romantický expresionista, dokumentarista života, indikátor duše, vytrvalý hledač pravdy, komentátor krajiny i událostí, vynalézavý vypravěč“.

„Malba Michaila Ščigola je pevně ukotvená v jeho subjektivním vnímání okolí i fenoménu života. Využívá malování jako autoterapii, jako  způsob vyrovnávání se s životem a světem, princip hledání a ukotvení, osahávání fyzického a duchovního prostoru, ve kterém se ocitl, druh komunikace pro navazování vztahu a kontaktu s okolím, hledání sama sebe a nacházení místa v životě a struktuře světa. Distanc mezi autorem a zobrazovanou scénou přitom zůstává minimální a osobní zainteresovanost vysoká. Obrazy vypovídají o světě jednoho člověka i celého lidstva, světě těkavosti, pomíjivosti, rozpadu, ale i vzpoury a naděje, světě každodenních všedních minut i vesmírného trvání, světě banalit i univerzálních pravd. Jde o svět přísně individuální, ale zároveň dráždivý, protože nás vtahuje do sebe svou silou všeobecné platnosti a pravdivosti, podoby se světem, který nás čekal, čeká a bude čekat“.

Mgr. Lenka Patková, z výstavy Poslední příběh, Tančící dům, 2016