Vernisáž Matěj Olmer: Requiem za svět

Do 19.1.2019 bude ve White Pearl Gallery, Dittrichova 5, Praha 2, přístupná hustá a velmi zajímavá výstava Matěje Olmera: Requiem za svět.

Kurátorka výstavy Alexandra Karpuchina

Úvodní text k výstavě od Patrika Šimona:

“ Requiem je volání, možná do tíživého prázdna, jež se klene nad námi. Ale pokud je nad námi čirá a chladná krása vyjádřená vlastním dnem, které neexistuje, je zřejmé, že očekávat ozvěnu nebo dokonce odpověď by bylo pošetilé. Vesmír nezná lidské měřítko, protože je emanací božských podstat a přestože modlitba za spásu duše směřuje nad nás a mimo nás, stává se jedinou patetickou mocí nebohého člověka v tomto světě iluzí. Sama je možná iluzí.
Poslední díla Matěje Olmera, který nevěří v žádného Boha, se příliš neliší od těch předchozích, což je jejich předností, protože jsou výrazem tvůrčí stability. Autor se celoživotně zabývá silným tématem prodchnutým zásadními filozofickými otázkami, že jen všímavý pozorovatel zahlédne drobné posuny tak jako trpělivý vykladač hvězd objeví další planetku ve vzdálené galaxii. Pokud tedy zrovna nehledíme na dno hologramového poklopu. Matěj dobře ví, jako by byl paradoxně křesťanským mystikem, že v nepřetržitém sledu vzniku a zániku, čeká „vysvobození.“ K tomu je ovšem třeba dodat, že utrpení člověka jako takového lze v přímé úměře přirovnat metafyzicky k utrpení hmoty. Němé a nesdělitelné.
Jiří Kolář své první vizuální básně (asambláže) vyjádřil prostřednictvím kamenů, kdy na provázky navlékl drobné oblázky, čímž vytvořil nový jazyk. Ne nepodobný šamanským rituálům, kdy se zvuky otřesů hmoty stávají prosbami vůči přírodním cyklům.
Matěj Olmer umisťuje do expozice výstavy kameny, pomocí jejichž monolitického mlčení stabilizuje reálnou hmotu vůči proudům vlastní malířské energie. Možná existuje ještě další neviditelný důvod, víc prozaičtější, osobnější a emocionálnější, který ozřejmuje přítomnost neživé materie. Jako dítěti, když míval horečku, se mu neustále opakoval sen, z něhož se stávala neklidná a tíživá noční můra. Z malého kamínku rostl a nekontrolovaně se zvětšoval obří balvan rostoucí do skály, která se rozpínala v jeho hlavě. A pak nastalo smrštění a tento strašlivý dětský strach jej dusil a možná dusí dodnes, protože jej opět prožívá ve vytržení své tvorby.
Všechny reálné představy mají abstraktní původ v nevědomí, jsou seismickým záznamem otištěné v mramorové trhlině. My všichni jsme trhliny obsažené v poselství Smaragdové desky, kde to, co je nahoře, je i dole a všechen vesmír se vejde do malého úderu štětce na plátně, tam kdesi ztracený v trajektorii vlastní energie, tam uprostřed spasení tvůrčí bolesti, v zápasu o každou vteřinu nekonečna.“ – Patrik Šimon