Vernisáž Matěj Janák _ Dead Inside Will Never Die

Do 18.5.2018 bude v nově přestěhované White Pearl Gallery, Dittrichova 5, Praha 2, přístupná zajímavá a hustá výstava Matěje Janáka _ Dead Inside Will Never Die.

Text kurátora Radka Wohlmutha:

Matěj Janák (*1988), je pražským obyvatelům důvěrně znám aniž by si to uvědomovali. Do této chvíle rozvíjel svou volnou tvorbu převážně vně galerijního prostředí. Archetypální situace přeskupení pouličního umění do kontextu galerie ale nenastane. Pro svou první výstavu Dead Inside Will Never Die vytvořil intuitivně narativní prostorovou scénografii, která provází diváka ne- jednosměrnou cestou po vlastním osudu. Minimální, černobílá estetika objektů a obrazů, společně s trochou ironie neupírá diverzitě čtení, nebo spíš procítění jednotlivých děl.

Hlavním tématem první autorské výstavy Matěje Janáka (1988) je cesta. Ne náhodou má proto i rozvolněná expozice podobu několika volně zvazbených instalací, které jsou vůči sobě navzájem prolínavé. Jednotlivá zastavení – koncipovaná ve formě minimalisticky definovaných prostředí – více či méně zřetelně navázaných na osobní mytologii tak mají symbolizovat několik fází procesu sebepoznání a sebeurčení, jímž v různých podobách a životních etapách prochází každý. V tomto ohledu má Janákovo „subjektivní“ snahu překlopit se do objektivního a osobní zkušenost tendenci se nenápadně stát součástí obecně sdíleného kolektivního vědomí.
Důraz na scénografické pojetí výstavy navíc umožňuje faktické uvědomění si sebeanalytické situace ukotvené ve skutečnosti výhradně v mentální rovině. Jestliže se tedy v hovorové řeči pro tíživé nebo jinak náročné životní okamžiky běžně používá metaforické slovní spojení „projít si něčím“, výstava se pokouší něco takového zpřítomnit a převést z abstraktní do reálné podoby. Jednotlivé vizuální nosiče, které se pohybují v relativně široké škále od dokumentárních lettristických koláží z úředních vyrozumění a soudních obsílek, přes mechanické optické rastry po světelné technologie, představují různé možnosti sdělení založené jak na myšlenkových pochodech, tak na fyzickém prožívání.
Na první pohled ne příliš patrnými, ale možná o tom významnějšími společnými jmenovateli jednotlivých objektů a instalací se pak zdají být především principy příčiny a následku a překračování hranic, jejichž nejčastějším důsledkem bývá právě změna. Matěj Janák se nesnaží vytvořit poučkami zatížený racionalizovaný intelektuální konstrukt, jeho přístup je naopak intuitivní, založený na ne snadno definovatelných pocitech a emotivních stavech. Využívá při tom tradiční předmětné atributy jako jsou dopisy, svíčky nebo zrcadlo, základní antagonistické ne/barvy, tedy černou a bílou, a k tomu bazální prostorová řešení. Tím o co tu jde především, je ale divák. Teprve jeho přítomnost v mírně kontemplativní interaktivní expozici dává výstavě smysl. Vždyť k čemu je cesta, když po ní nikdo nejde? Zvlášť taková, která vede od sebe k sobě.

Radek Wohlmuth