Vernisáž Martin Salajka: Observace

Do 30. 8. 2025 je v The Barrister Coffee & Wine, Štěpánská 59, Praha 1, zdarma přístupná velmi silná a energická výstava známého malíře Martina Salajky: Observace. 

Průvodní text kurátorky Mgr. Jany Doktorové:

Martina Salajku bychom mohli označit za jakéhosi etablovaného solitéra české výtvarné scény. Jeho osobním i uměleckým vývojem velmi silně prostupuje touha dělat věci jinak a po svém. Jde cestou, která vyžaduje trpělivost i odvahu. Odvahu zkoušet prošlapávat cesty, kterými se ostatní nevydávají, čelit riziku neúspěchu a také nezískávat plody svého snažení ihned. Její následování se mu ale v mnoha ohledech úročí. V tvorbě, v jeho oblíbeném chytání ryb i v žití dobrého života obecně. Jeho díla se prodávají čím dál tím více a v poslední době chytá ryby tak velké, že je tím sám často udiven. Nachází také více životního klidu a uspokojení, které není tak instantní a pomíjivé a k jehož dosažení se nepotřebuje honit za dalšími a ještě intenzivnějšími podněty, za větším množstvím materiálních výdobytků nebo výraznějším věhlasem a slávou. Být malířem pro něj znamená žít svůj sen. A toto východisko zůstává neměnné, ať už se mu právě „zdá krásný sen nebo noční můra”. Vše přijímá v autenticitě a tak, jak to k němu přichází. A stejně tak přistupuje i ke svému tvůrčímu procesu.

Jeho díla jsou proto stejně tak autentická a nesou otisk jisté syrové pravdivosti. Jsou odrazem všeho, co jde v komplexitě vnímaného a zobrazovaného zachytit, když se člověk stane skutečně všímavým pozorovatelem. Všech těch protikladných sil, které nemohou existovat jedna bez druhé: krásy i ošklivosti, klidu i silného a vibrujícího hemžení, světla i temnoty, zrodu i zániku. Také příroda, tak častý motiv Salajkových pláten, nám v jeho díle není předkládána jen jako idilická a estetizující. Je mnohem více reálným dějištěm odvěkého zápasu mezi predátorem a kořistí, mezi životem a smrtí.

Martin Salajka o svých lesních námětech: „Lužní les byl kousek od domu, kde jsem vyrůstal. Divoký les s jezerem naplněný tajemstvím. Od malička mě to do něj táhlo. Objevoval jsem, chodil k tomu jezeru na ryby, pozoroval, poslouchal a hlavně se konfrontoval se vším tím tajemným, co je v přírodě přítomné. Hnízda, nory, dutiny ve stromech, hluboké tůně. Všechna ta zajímavá místa, která chceš prozkoumat. Sovy s takřka lidskou tváří, které slyšíš uprostřed noci a snažíš se porozumět tomu, co říkají. V lese a při lovu ryb mi došlo, že pozorování je nejdůležitější. Prvně pojmenování věcí a pak pozorování skrze intuici. Dobrý pes poslouchá svého člověka. Dobrý člověk však ví, kdy má poslechnout svého psa.”

I proto jsme výstavu společně nazvali Observace. Pojmem, který je nejen esencí podstaty tvůrčího procesu Martina Salajky, ale i vyjádřením stěžejního významu jeho tvorby. Observace je procesem pozorného sledování okolního světa umožňujícím odhalit širší zákonitosti a souvislosti. Salajkova observace však není vědecky exaktní, ale spíše silně intuitivní a založená na prosté vnímavosti a emocionální otevřenosti vůči pozorovanému. Umělec se v ní stává jakousi bránou, skrze níž k nám věci ve vnějším světě proudí v jeho silném prožitkovém toku a organicky se otiskují na plátno. Díla tak vznikají spíše živelně a nenesou rozumový kalkul nebo snahu o předchozí konceptuální uchopení. A přesto nejsou jen směsící nahodilosti a často se dotýkají podstaty více, než by to dokázal systém založený na racionální kognici. Autor sám označuje svůj tvůrčí proces za cenný nástroj poznání, který může být v mnoha ohledech objevný. Neustálé myšlení založené na analýze a logice nás totiž často zavádí do mnoha pastí racionálních konstruktů, skrze které nejsme schopni vidět dále. Salajka prozkoumává a nabízí odlišnou cestu. Pozoruje vnější svět, otiskuje na plátno dojem z něj a poté objevuje, co vytvořil. Výsledek nepředjímá, ale nechává se jím překvapit. Teprve skrze zpětný pohled na svá plátna často ukončuje pomyslný kruh vlastního poznání věcí a jejich souvislostí.

Jeho díla nám možná i díky tomu nepředkládají ani příliš mnoho, ani příliš málo. Nekladou si přehnané ambice přinášet odpovědi, rozdmýchávat diskuze, vypovídat v komplexitě o celospolečenských fenoménech. A přesto nejsou ani trochu vyprázdněná. Zneklidňují nás, vtahují, podněcují náš zájem a naši zvědavost, nutí nás se zastavit a konfrontovat se s nimi. Nesnaží se nést celou pravdu, která by se v umělecké zkratce jen zploštila a stala bezzubou. Nesou právě ten jeden střípek reality, který je tak akorát velký, aby ho umělecké dílo mohlo v pravdivosti nést a unést. A takto střípek po střípku skládá Salajka celou mozaiku své vlastní výpovědi o tomto světě, svého svědectví, ve kterém se však ve skutečnosti promítá mnohé: o stavu naší společnosti a jejích hodnotách, o našem vztahu k přírodě, k sobě samým i k sobě navzájem. Jeho duchové a démoni jsou našimi démony. Těmi vnitřními, které si neseme, i těmi, které naším počínáním vyvoláváme. I přes dynamickou výrazovou a barevnou paletu nemají být jeho díla radikálně křičícím apelem, ale spíše prostou strunou. Tou, která neúnavně rozvibrovává naší vnímavost a citlivost vůči věcem v nás a kolem nás.

O VÝSTAVĚ

Výstava Observace představuje díla Martina Salajky z posledních tří let doplněná o několik děl starších. Najdeme zde rozsáhlý soubor obrazů vytvořených jeho nejčastěji využívanou malířskou technikou akrylových barev na plátně. Úvodní část však obsahuje i jedno starší dílo (Koloběh, 2017) stojící na pomezí malby a grafiky. Mezi těmito výtvarnými prostředky je totiž rozkročen i autor sám. Grafiku tvoří takřka stejně dlouho jako maluje a kombinování těchto druhů uměleckých vyjádření ho formálně a výrazově posouvá.

„Vyzkoušel jsem většinu grafických technik. Každá technika klade trochu odpor a člověk při ní musí najít jinou výtvarnou zkratku. A to obohacuje umělecký rukopis. Svými poznatky z malby obohacuji svou grafickou tvorbu a naopak. Často také tisknu na plátno nebo vlepuji grafiku do obrazů a ty následně domalovávám.”

V posledních letech sestává grafické dílo Martina Salajky převážně z litografií, jimž je proto věnována takřka celá úvodní místnost. Tato technika mu vyhovuje bohatostí výrazových prostředků, v nichž si však dovoluje dále experimentovat. Tiskne tak například nejen na tradiční světlý, ale i na barevný podklad.

Námětově byla pro výstavu zvolena díla s motivy, jež se v autorově tvorbě často opakují, k nimž se periodicky vrací, a vytváří tak určité dlouhodobé cykly: duchové a démoni, lesní výjevy se zvířaty, ale také „městské džungle” a jejich davy, které jej děsí a fascinují zároveň.

„Dav mě jako rodilého venkovana něčím znepokojuje. Snažím se číst všechny ty lidské tváře, ale někdy to jde obtížně. Člověk je to nejpodivnější zvíře… Maluji lidské postavy často jako démony chycené v pasti vlastního chtění a planoucího ega. Duše neznající své místo ve světě. Emoce, které jdou z davu například při demonstracích, jsou určitým způsobem šílené. Více než ten nejexpresivněji namalovaný obraz. Princip opakujícího se motivu tváře mi umožňuje nacházet pro tyto emoce výraz a zkratku.”

Dominantní a závěrečnou část výstavy tvoří obrazy z minulého roku inspirované cestou do afrického Konga. Na ni se Martin Salajka vydal spolu s dalšími sedmi předními českými umělci v rámci Umělecké expedice Kongo uspořádané neziskovou organizací Save Elephants. Cílem této výpravy byla výtvarná reflexe tamních environmentálních problémů, zvýšení povědomí o nich a získání finančních prostředků na ochranu zdejších živočichů. Malby ovlivněné Kongem nesou ještě výraznější rukopis. Jejich ohnivě planoucí barvy jsou nanášeny na plátno v pastozních vrstvách, díky kterým vznikají takřka reliéfní struktury. Hořící prales se skrze ně zhmotňuje ve vší naléhavosti a divokosti.

„V Kongu je jakoby vše zesílené. Vše je více nahlas a dravější. Řeka je více řekou – její proud je silnější, kal zakalnější. Dav je víc davem – hlučnějším a bizarnějším. Les je hustší, zvuky lesa mnohem hlasitější a v noci je větší tma. Všude je více života i smrti. Mýty jsou přítomnější. Nadpřirozené se zdá být blíže. Po Kongu jsem se proto snažil zesílit řeč malby tak, aby se stala jakýmsi svébytným živlem. Uvědomil jsem si tu také mnohem více, jak moc lidstvo planetě škodí. Nenažranost nás zahubí… Viděli jsme hořet lesy, cítili všechen ten žár a dým, slyšeli dunivé zvuky bezpočtu praskajících větví a padajících stromů. Ta destruktivní síla člověka děsí i fascinuje. Energie požáru stoupá spolu s dýmem k nebi jako levitující duše spálených tvorů. Popel se vrací zemi. Ještě jsem cosi viděl v očích slona, ve zvucích pralesa, v řevu a gestech šimpanzů. Snad mi časem dojde co a namaluji to také…”

Text: kurátorka výstavy Mgr. Jana Doktorová