Vernisáž Martin Mulač: Lépe tlačit vlastní káru sám

Do 18. 6. 2026 je v Nové Galerii, Balbínova 26, Praha 2, přístupná velmi zajímavá a místy hodně drsná výstava Martina Mulače: Lépe tlačit vlastní káru sám.

(otevírací doba úterý, středa, čtvrtek 15:00 – 19:00, nebo dle domluvy na info@novagalerie.cz)

Komentované prohlídky: Sobota 30. 5. 2026 od 15:00 a Čtvrtek 11. 6. 2026 od 18:00.

Průvodní text Ivany Beranové k autorovi a výstavě:

Martin Mulač *1988

2007 – 2013 AVU Praha, ateliér prof. Lindovského

Žije a tvoří v Buštěhradu

Martin Mulač není na výtvarné scéně nováčkem. Jeho dílo – od kresebných nebo grafických prací, výtvarných skicáků a sešitů ve formě svého druhu deníků, specifických objektů až po velká plátna a tematické cykly – se objevuje každoročně na samostatných i společných výstavách napříč výstavními prostory.

Tvorba autora, tohoto spiklence divné krásy, vyrůstá z potřeby vstoupit do prostoru, v němž se krása přestává oddělovat od temnoty, rozkladu a zvrácenosti. Nejde však o fascinaci destrukcí samotnou, ale o hledání okamžiku, kdy se v ošklivosti náhle zjeví cosi posvátného – zvláštní druh „posvátné hrůznosti“, která člověka současně přitahuje i ochromuje. Je to zkušenost krásy zbavené dekorativnosti, krásy, jež mrazí svou pravdivostí. Autor se proto neobrací k estetice čistoty a harmonie v tradičním slova smyslu, ale k tomu, co bylo vytěsněno, čím je opovrhováno nebo k tomu, co je označeno za nelibé. Vstupuje do pole stínu nikoli proto, aby ho oslavoval, ale aby mu odmítl upřít lidskost. Zvrácenost přitom není chápána jako pevný stav ani absolutní zlo. Je vnímána jako něco vykloubeného, vyoseného z původní harmonie, co v sobě však stále nese možnost regenerace. Autor odmítá morální definitivy, svět chápe jako proměnlivý proces neustálého rozkladu a obnovy.

Podobně jako příroda využívá mrtvou hmotu ke zrození nového života, i lidská zkušenost může skrze rozpad dospět k proměně. V tomto smyslu je jeho tvorba blízká Baudelairově schopnosti nalézat poezii v hnijící mršině, či Ladislavu Klímovi, kterého fascinovala nízkost lidské existence a se kterou bojoval skrze svůj

pojem svět jako vědomí. Nízkost, špína či rozklad ale nemusejí být popřením ducha, jejich prožitek může naopak být podmínkou k jeho nabytí.

Právě proto autor často pracuje s antihrdiny, s postavami pohybujícími se na hranici společenské přijatelnosti. Nejsou to triumfální figury, ale bytosti nesoucí v sobě rozpor mezi touhou po svobodě a destruktivní silou vlastních instinktů. Tento konflikt není možné vyřešit jednou provždy. Člověk je – řečeno existenciálně – odsouzen ke svobodě, a právě tato svoboda přináší neklid a nejistotu … a také odpovědnost. Jeho tvorba proto nevytváří bezpečný prostor jednoznačných významů, naopak, otevírá pole, v němž je divák nucen rozhodnout se, interpretovat i pochybovat.

Důležitým principem autorovy práce je dekonstrukce. Přivlastňuje si existující symboly, archetypy nebo kulturní vzory, aby je zbavil jejich ustáleného významu a znovu je otevřel. V tomto gestu navazuje na postmoderní strategii inspirovanou mj. myšlením Jacquese Derridy: význam není pevný, ale neustále se proměňuje v závislosti na kontextu a interpretaci. Subverze v jeho tvorbě není pouhým gestem provokace ani

destrukce. Je pokusem odstranit nánosy klišé a vrátit obrazům jejich živost. Umění všeobecně i v duchu jeho tvorby nelze řídit ani uzavřít do jednoznačných definic, lze jej nicméně vnímat, vstupovat do něj a nechat se jím inspirovat a proměňovat.

Jednou z autorových inspirací je osobnost a dílo Josefa Váchala – mystika, samorosta a solitéra, který dokázal spojovat spiritualitu s dekadencí, humor s hrůzou i vysoké umění s brakem. Váchalův svět démonů, erotiky, smrti a mystických vizí ukazuje, že duchovno nevzniká útěkem od temnoty, ale průchodem skrze ni.

Autor proto chápe cit a utrpení jako nezbytné zkušenosti, bez nichž se člověk nemůže dotknout ducha. Duch vyžaduje odosobnění, ale bez prožité bolesti a vášně zůstává prázdnou abstrakcí.

Erotika v jeho tvorbě představuje také formu odporu vůči znesvobodnění. Sexualita zde není podřízena moralizujícím kódům, je chápána jako mystická síla spojená s imaginací, instinktem a touhou po transcendenci. Jeho ženské postavy se pohybují mezi archetypem bohyně a děvky – mezi něhou, divokostí, péčí i destrukcí. Právě schopnost unést tuto vnitřní dualitu z nich činí hrdinky. Nejde o idealizaci ženy, ale o přijetí její mnohovrstevnatosti.

Autorova tvorba tak v konečném vyznění vytváří psychický domov pro člověka současnosti – člověka žijícího ve světě bez pevných center a absolutních pravd. Neukazuje pravdu jako hotovou skutečnost, ale jako neustále se rozpadající obraz, který musíme znovu a znovu skládat. V prostoru mezi krásou a hnusem, mezi

láskou a zvráceností, mezi rozkladem a obnovou vzniká možnost svobody. V jeho tvorbě se skutečně slovo stává tělem a přebývá mezi námi.

A právě zde se odehrává podstata jeho díla.

Ivana Beranová

květen 2026

Google mapy Facebook události Facebook prostoru Web prostoru