Vernisáž Martin Matoušek, Martin Bobek – Druhy

Společná výstava malíře Martina Matouška a Martina Bobkaje setkáním autorů, jejichž projev se vzájemně doplňuje díky společnému výrazovému prostředku, jímž je hrana, a díky shodné látce, kterou oba příležitostně používají, kterou je beton. Matoušek a Bobek se pohybují v oblasti, označované jako abstrakce. V přístupu k ní se naopak zřetelně liší: Matouškovi slouží k podtržení individuálního projevu, zdůrazňujícího jedinečnost každého obrazu, Bobkovi k uplatnění rozvíjejícího se systému obdobných geometrických struktur, začleněných do vyššího, obecného celku. Zatímco východiskem Matouška stále bývá smyslový zážitek, tkvící kdesi v pozadí jeho práce, který se nemusí ve vlastním obraze projevit, u Bobka jde o soustavu nabývajících či ubývajících tvarů, otevírající se nekonečné tvarové proměnlivosti, jejímž zdrojem bylo původně vztahování se k prázdnému vnitřnímu prostoru. Zatímco z Matouškových rozměrných obrazů pronikají příležitostně znaky, odkazující k nejrůznějším podnětům, Bobkovy objekty vycházejí z kontrastu skutečných přírodnin, zaměněných v poslední době za přirozené světlo, a pevného řádu, jako by tyto opačné složky nemohly být bez sebe, nanejvýše je jedna ztlumena na úkor druhé. „Druhy“ v sobě obsahují rozmanité třídy a útvary, ústící v typu, do nějž proniká podvratný život.

 

Martin Bobek *25. 6. 1985, Třebíč

V letech 2010–2016 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze Ateliér Sochařství II / škola Jindřicha Zeithammla.

Ve své tvorbě se zaměřuje z větší části na geometrii, jakožto prostředek přiblížení vlastního vyjádření. Ovlivnění přírodou i architekturou je propojeno s určitou nahodilostí a intuitivním vývojem díla. Materiálově se přiklání nejvíce k betonu a dřevu, ale nevylučuje i jiné. U některých objektů používá formy kopané do země. Tyto „artefakty“ nejvíce podporují náhodnost vnějšího výsledku, zde je kladen důraz i na vnitřní prostor.

 

Martin Matoušek *30. 9. 1976, Hořice v Podkrkonoší

Od roku 2008 žije a pracuje v Praze.

Ve své práci se věnuje krajinomalbě, kde řízeným rozpadem poznaného přetváří realitu vstříc abstraktním rovinám. Skrze tento proces překladu a znovu-uspořádání nalezených abstraktních bodů Matoušek vytváří nové verze poznaného v rámci charakteristického rukopisu při použití různých medií. Na obrazech poté dochází k dezinformačním iluzím ve smyslu obsahu i formy.