Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Martin Mainer: Dežavy

končí 31. srpna / Nová galerie / Malba

Do 31. 8. 2022 bude v Nové Galerii, Balbínova 26, Praha 2, přístupná velmi zajímavá a hodně zneklidňující výstava známého malíře Martina Mainera: Dežavy.

Kurátor: Karel Kovařík

Autorův text k výstavě:

Dežavy…dejavu…název vznikl při instalaci výstavy, zjevil se mi samochodně. Některé nové, některé staré až prastaré, dalo by se říct „náhodný výběr“, to co bylo v depo v galerii, pár malých cyklů jsem přivezl. Pozadí je zásadní obraz té doby (vystaven 1991 na mé první samostatné výstavě v galerii MXM, společně s obrazy Vzpomínka na Brugy a dvěma 6m krajinami, Baltické pobřeží u Stralsundu a Durerova krajina, 20x600cm), že odpočívá už dlouho ve skladu galerie je shoda okolností, náhoda, prodal jsem ho v roce 1994 do Švýcar, na novou paní pána, který ho koupil, byl tmavý, pravda, barevnost zašlá, „kafebraundozelena“, jak říkával můj táta o barvě svých očí, musel jsem, mohl jsem ho vyměnit za jiný, veselejší, no není to vono, že, mohli si koupit jiný a Pozadí dát třeba za skříň nebo do aukce, cena se zvedla nejméně dvakrát, ale proč ne, že, mnohobarevný světlý obraz nakonec dopadl více méně ok, z té dobové moji produkce kolem roku 2005 vůbec není špatný, je přesně na míru na výšku u dveří krásného bytu plného obrazů i slavných světových umělců na nábřeží Rýna v Basileji. Tady v „dežavy“ ani jeden z té doby není. Zatelefonoval jsem jen tak zkusmo Karlovi Kovaříkovi, že mě náda názor, no a kurátor byl na světě, vesmírné síly zase jednou pomohly….nebo kdo? Karlův výběr umístění, filosofie instalace, nadšenectví, způsob zdvojování mě po čase nejistoty nadchl, posilování jednotlivostí i celých místností funguje, skvělá společná práce, úsilí, debaty, výhrady, třeba jeden obraz se mu nelíbil, pro mne ok, pochopil jsem jeho hodnocení a nějak vycítil, jak to myslí a nevadilo mě obraz nevystavit, ještě se Krala zeptám, co vlastně a jestli to umí nějak říct, ho na několika podobných obrazech sere, holt estetika a její vnímání je věc zásadní a taky různá. První kurátor měl pochyby, já měl pochyby, týden fuč, dvoje pochyby to bylo moc, v neděli jsem jel výstavu odpískat, vystavovat nebyl nuc, spíše puc, sedl jsem si, dal jointík a jen tak zkusmo si začal stavět znovu horní místnost, Žáby společně s Buddhy, tří Na molu, Lebkou na krabici od zrcadla, malou Čurající, docela to šlo a veselé bylo. Karel přijel snad za patnáct minut po telefonátu, vyslechl mě, kouknul se, nadchl se, udělal instalační vítr. Čurající, s drapérií a hřebem do nohy, Karla nadchnul a udělal z něj ústřední motiv oltáře horní místnosti, to mě dostalo, že se mu tak líbí, mě se taky líbí, je to dobrý kousek. Snad jedině Rudolfinum byl takový instalační hukot, a nikdy jsem nebyl v takovém rozpoložení, že nebytím výstavy spadl by mě kámen ze srdce, ne proto, že bych neměl co, naopak, pomýšlel jsem výstavu proměňovat, jiné za jiné, třeba molitany, Art of dreaming z 95, by si vystavení ještě zasloužily a velké čtyřmetrové černobílé Bible z 93 také, ovšem, jak to bude a zda-li bude, nevím…hrozí extrémní krize hospodářská, válečná, a bůh ví ještě, jak nás budou mučit a otročit, masová hypnóza má žně, mrazí, jak inteligentní, vzdělaní i nevzdělaní lidé jsou snadno manipulováni, propaganda je efektivní a impaktivní na všechny možné způsoby, vztahy a profese, morální a sociální korupce bují. Mohl bych popisovat v čem žijeme ještě dlouho, takže nemám náladu na tancovačku, bujarosti, válka je v plném proudu a může se snadno zvrtnout do ještě strašidelnější a světovější, než si obecně umíme představit, někteří lidé prahnou po krvi a válku podporují, musí vědět, že ztráty, pakliže se jim v podpoře zadaří, budou obrovské, miliony mrtvých, zničené země a hospodářství a kdo vítěz?, oni?, tak určitě…má vůbec smysl vystavovat v takové atmosféře?, nemá, je to jen takový pokus, možná tečka za galerií, ale to jisté zatím taky není…jisté je jen to, že je vše nejisté, doba zralá a život stále žiju a nejen naše mládě podporuju. Prostě a jasně jsem si dovolil ještě ukázat pár věci z různých dob mého života a produkce, je to sdílení informací vtisknutých do obrazů, které jsou předivem barev a tvarů, pohybů vědomí i podvědomí a bůh ví čeho v čem a pro koho vlastně to vše je. Byly doby, kdy jsem podvědomí nechal ovládat vše, nejen své „vědomé“ pohyby těla a ruky, heroické období od května 1998 do září 1999 zakončila výstava obrazů pastelů na černém papíře Vlek lesa lesů v Rudolfinu v říjnu1999. Na chodbě z cca 150 pastelů, visí – jsou – dva, Přistávací manévr a Dopis Raymund de Bovés. Naproti nim v chodbě koukaj dvě Bílé paní z cyklu Sama doma z 2010. Moje „ruka“ kreslí i píše na zavolání, má zvláštní estetiku i syntax, přesnost, omyl působí většinou jen špatné pochopení tvarů nebo významů slov a jejich rytmu, někdy je to k nepochopení, či raděj se nazabývat, jako většina pastelů z Rudolfina, věštby blízkých i více vzdálených budoucností dělala a dělala by ráda, ale mě to ně náda, tak jsem s tím rázně skončil. Stal jsem se malířem na jasný hlas v hlavě, který do mě v šestnácti jednou večer zahučel buď (budeš) malíř, nešlo než poslechnout, tedy šlo, ale jak to říct dnes? než s úsměvem – poslechl jsem, byly skvělé ty rychlé začátky, vzplanutí, drobná jinošská osvícení a synchronicity, takže nešlo, když nejde, tak nejde, když není, tak není. V neděli Karel Kovařík brzy po zavolání přišel, práce to byla výživná, další něděli jsme společně doinstalovávali, v sobotu pomohl Lukáš a Jáchym, jenže v neděli slíbená zkušená instalační četa nedorazila „z vysoka“, možná jsem se trochu na pány, kterým jsem dříve z ledasčím pomáhal, jako že kabonil, ale cítil jsem také a dnes vím, bylo to dobře a jejich mě či spíše výstavě prospěšné rozhodnutí, takže se nekaboním a díky násoskové. Karla jsem do instalace nechtěl vtrápit, vím, co je to za rachota, a ještě devadesát obrazů, ke všemu instalovat jen ve třech, ale co měl dělat, milé děti, brzy přijel, vrhli jsem se na to a vše dokončili, ladili jsme až do úterý. Celý jinošský a dospělý život se zabývám vytvářením malovaných a jiných obrazů, o čem jsou, o co jde?, myslet si mohu, mohu tušit, domnívat se i být si „jist“, ale jistý to není, obrazy jsou za slovy, symboly symbolů, bolů a lolů, jdou pod kůži a zabydlí se tam…chodit kolem horké kaše lze. Formálně se často mění(m), ale jde stále o jednu větu, skladbu, sere-nádu, jedno slovo, alespoň to je moje teorie, cítím to, pořád stejný „pocit“, ne vždy, ale když se daří, tak jo, když nějak cítím, že takto a ne jinak, ostatně některé ani nestárnou. Mohu říct, jak ti Vonnegutovi mravenci v jantaru, proč já?, a proč zrovna toto a ne ono, kdo vlastně po mě chtěl stát se malíř?, umělec, čí hlas to byl?, kdo to řídí?, občas tomu říkám ruka a myslím opravdu ruka, manifestuje svou inteligenci, někdy černý humor, často je neutrální, to jen reakce na její slova je zabarvená, interpretace různá, no nic, zdař bůh. Když třeba koukám na obraz Pozadí, asi bych to dnes jinak promaloval, tehdy mě to přišlo v pořádku, obecně pozadí mistrů jsou úžasná, lehce, levou zadní sady oliv na svazích pod koni Dona Diega, Leonardo a jeho pozadí, dokonalé, a jiní a jiní, pozadí stejně jako popředí je malířské téma, dalo by se říct, k tomu veselá vsuvka o modernismu, Sopko i Knížák mi řekli na pozadí kuřpauzy umělecké rady, habilitační komise, že pozadí nemaj vůbec ve slovníku, že nic takového není, chválil jsem předtím Velíška u habilitace na AVU za to, jak učí studenty udělat a pochopit pozadí, jakou berličku používá, nejdříve je nechá malovat zátiší, krajinu, cokoliv a pak před to postaví popředí, cokoliv vpředu na obraze, první plán, výsledky se mi zdály dobré na začátečníky pedagogické fakulty, pochválil jsem metodu, mnozí a snad všichni malíři začátečníci zápasí s tím, co je v pozadí…oba pánové profesorové s tím nesouhlasili, vadilo jim snad i to slovo, to, že o tom vůbec, dnes v době ach moderní, někdo mluví, nevím, nebyl čas zjistit, jak to úplně myslí, ale byli oba závažní, Jirka dokouřil, řekl své a odešel, hned přišel Knížák a řekl totéž, holt modernisti se do modernismu narodili, stejně jako my trochu mladší do jeho post. Hrady a zámky nebo jak občas říkám Pokojíčky, 1986, hezky jim to sluší takto na stěnách, nezastárlo to, je to aktuální tak, jak to je, velký formát by tomu asi slušel, že, Pozadí ostatně totéž, asi by si obé zasloužilo rymejk, no, proč ne, uvidíme, co bude, námětů, inspirací, motorů, začatých a nedořečených malířských skic a příběhů jsem nashromáždil na deset životů nebo kamarádů malířů. Nikdy to nemůžu a ani nechci udělat, jen je to tak, člověk si musí vybrat a vybere, nebo mu je vybráno, jakost i množství, prostě vše, volba prý je iluze rolba. Mandragory z Alp 93, malý ale naše, fajn svižné obrázky, nápady, sedí k Závěsu 2020, Žáby 2022 ladí Zátiší 20-21, nějak to pro mne vše štymuje, podpírá se a opírá se o sebe navzájem. V místnosti napravo pod schody barvy Obrazu pro dceru z 2018 osvětlují zvláštně bílou plochu plátna dopisu z dřívek otci „Já tu, ty tam“ z 2015 a dobře ladí s již jen namalovaným Dopisem 2021 z té trojice obrazů reliéfů z větviček a dřívek, druhý namalovaný Dopis 2021-2 se vlastně i formálně doplňuje z obrazy Lučiny, Loučení s matkou, mojí svatou řekou a vším tím tam pod Beskydy svahů krajinou, kde mě bylo a z koho život začít. Pocta Švabinskému asi by se dalo říct o dvou skicách k Létu, větší 2022, menší 2005-6-7-8 nevím…tak nějak. Tělo a duch 2016? proti Zátiší 20-21, proč ne, že…hřebíky a hřeby všude možně i nemožně je jedno z témat, které se opakuje na mnoha obrazech, stejně jako zlaté svatební střevíčky, zavěšená látka – drapérie, rámy, vyplazený jazyk, vycpaní ptáci, ženy…jo velké nahé ženy v nejmenší místnosti, jo, fajn jsou tam, většinou místnůstku používáme pro malý formát, tak dnes dostala velký čtyři, baby krásné, mocné Bohyně to jsou, silné, varovné, jasné…jediná původní z roku 1992?3?, pamatuju se moto: akty „jako Tintoreto“, no, nakonec jsem jednou znelíbil si je, odřízl z rámu a ustřihl hlavy dvoum, po letech někde v roli vše našel a použil a tedy ku podivu mám čtyři…ze dvou tři udělal, to je dobrý, že…Mávající 2021 i Ovázaná hlava s rukou i Stojící s vyplazeným jazykem, vše dokončeno 2021… Vzpomínka na Černou horu jsou ty nohy a ruce v sandálech. Vedle pozadí je modlitba k Sechmet, náš rodinný společný obraz, začala Nina nějakou mandalu, nedokončený, začatý obraz dlouho bytoval v ateliéru, dodělat ho nebyla její vůle, a tak jsme ho s Pepi začali pomalovávat, otáčel jsem ho kolem dokola , aby dosáhla, barvou jsme nešetřili, až ji to nebavilo, dal jsem se do toho jen já a vtiskl mu konečnou podobu i figury Sechmet a proč Sechmet?, protože seš med, ty velká a mocná, hledal jsem ochránce neotřelého a vzpomněl Bohyně nejmocnější. Žáby…pastelky a omalovánka, s Pepi si takhle po ránu kreslíme, takhle tu žijeme, každý svoji žábu, ale pro mne to je zásadní téma, čarodějné, jednu velkou ropuchu už jsem udělal v Engadinu v roce 93 jako součást trojice černých obrazů (Start havrana a Havran – hory), ach žába, žába, žába…nejsilnější 5Meo-DMT…strašný a mocný trip z 17.9.2018, můj poslední, více už nechci, ke všemu jsem v něm drsně umřel a ještě drsněji procitl bůhvíkde, dostal jsem hned po vdechnutí drtivou psychózu, a prostě mě ty bytosti z lítosti, či nevím proč, vysvobodili z ní tím, že mě odpravili, se slovy skočí to s ním, mě jedna černou hůlkou zabila a poslala do říše smrti ( nebrat slabší povahy, nebrat, nebrat úplatky, nebrat…), jejda, pecka, pak jsem se už jen na ně z hrůzou a bezmocí díval a sledoval, co dělaj, no nic přijemnýho to nebylo, těsně před tím, než jsem otevřel oči a trip skončil, mi do ucha někdo zavolal nashledanou…no teda…takže s tripy končím…byť návratovka stála za to, byla dokonalá, mocná a krásná…počkám si až na reálnou smrt…takže žáby jsou více než jen symbol žáby, smrti, extáze čarodějnic, létání a darování, výletu do říše mrtvých, to je si potřeba uvědomit a já to vím!… Příběh výstavy má mnoho slov.

mmm Limuzy, 25.5.2022

Více zde: https://www.novagalerie.cz/dezavy/ 



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž Martin Mainer: Dežavy