Vernisáž Marek Nenutil aka Openmindz 360: „Tree of Knowledge“

Do 29. 11. 2024 je v Galerii „Toyen“ v podzemí Informačního centra MČ Praha 3, Milešovská 1, Praha 3 (přímo na Náměstí Jiřího z Poděbrad), zdarma přístupná velmi energická výstava obrazů Marka Nenutila aka Openmindz 360: „Tree of Knowledge“. Otevřeno je v pondělí až pátek od 8:00 do 18:00 hodin a v sobotu od 8:00  do 14:00.

Úvodní text o autorovi od Mgr. Martina Mikoláška:

Marek Nenutil (1978) se nikdy příliš nezdržoval ani uměleckým vzděláváním, ani definicemi svého uměleckého jazyka. Jeho hlavním krédem je totiž přesvědčení, že dne a času je při tvorbě třeba využít na maximum bez ohledu na vnější okolnosti. Co v jeho vyjadřování platí právě teď, může být proto za den, měsíc či rok zcela jinak.

Odbíhal a odbíhá od malby tam i jinam — k objektům, instalacím, ilustracím a různým dalším realizacím. Své vize a nápady přitom chrlil a chrlí na plátna, stěny i do prostoru se závratnou rychlostí. Dravě se dere za výrazem. Touží se vyjádřit přímo, ale i parafrází či symbolickým jazykem k celé řadě aktuálních společenských témat sahajících od tematizace násilí až po klimatickou změnu. Vedle malovaných figurálních kompozic inspirovaných třeba starými fotografiemi a retro vizualitou čtyřicátých a padesátých let minulého století či krajinných motivů tak aktuálně vytváří i fascinující apokalyptické či panoptikální objekty – asambláže pulsující neobyčejnou narativní silou nutně přitahující pozornost každého, komu se dostanou do zorného pole.

Maloval a kreslil od mládí. Hledal se. Bloudil. Bloudil ale odvážně a zajímavě. Ve svých raných uměleckých pokusech (od roku 2003) chtěl možná zaujmout za každou cenu tak jako asi každý teenager. Už tehdy se ale nechtěl a neuměl podbízet. Neřešil, jak bude to, co dělá, přijato. Někdy poněkud infantilní tematika snad mohla vyznívat spíš jako pubertální výstřelky než jako seriózně myšlené hledání výrazu, ale tendence ke zkratce a schopnost vypointovat zobrazované, tak jak to můžeme vidět v jeho osobitě stylizovaných ilustracích či návrzích z té doby, jsou už i na těchto raných pracích patrné a ne náhodou se stanou důležitou součástí jeho tvorby v dalším období. V těchto raných pokusech máme co dočinění s vypravěčem, který by dokázal pracovat i s komiksovou estetikou. Je vlastně až divné, že si komiks ještě nezkusil.

Vedle práce s kresebnou linkou se postupně a stále více odvažoval využít i větších malířských formátů. Zaujalo ho v mládí hlavně graffiti a street art. Občas se v tomto streetovém období pohyboval na poli abstraktního vyjadřování. Vyprávěcí linka ale zvolna začínala nabírat na síle i na jeho nástěnných realizacích a nakonec se stala nejcharakterističtějším prvkem jeho „zralé” a dnes už i rozsáhlé malířské tvorby stejně jako další typické znaky. Mezi ně patří především expresivně a až manýristicky nadsazeně pojaté figury, karikované, vysmívané a obnažené v jádru své existence a pojaté typicky „nenutilovským“ drsně malířským rukopisem.

Často jsou nahloučené, jen málokdy osamělé. Uhýbají přitom pohledem před divákem směrem dovnitř obrazu. Obrací se k němu zády nebo jsou skryty pod karnevalovou či latexovou maskou, chirurgickou rouškou, pod obvazy, ve skafandru či pod záplavou vlasů. Pozorovatel se tím, že se na ně dívá, se proti své vůli dostává do pozice voyera přitahovaného scénou, o jejímž kontextu ví stejně málo jako o rysech, grimasách a psychickém rozpoložení aktérů, které pozoruje.

Na své cestě uměním dodnes nasává jak houba vše, co se kolem něj odehrává. Rezonuje s děním a zároveň se mu opakovaně vymyká. Nachází přitom motivy (aniž by to tušil), které možná už někdy použili jiní. Podvědomá apropriace se tu ale odehrává vždy v rovině autorského přetavení směřujícího přímo a rychle od bezděčné citace k autorsky vyladěné re-formulaci.

Stále víc a stále úspěšněji se mu tak daří vloupávat se do třináctých komnat divákovy imaginace až nakonec bez pardonu vyrazí jejich dveře a nepřiznaná traumata a tenze všem vystaví na odiv. Buduje tím až hororově sugestivní svět, zahlcený všelijakými podivnostmi, která nám mohou nebo mají být čímsi blízké. Vše přitom dokáže podat takovým způsobem, až se zdá, že jde o momentky čehosi přirozeně zvláštního, co námi nepřiznaně proniká, aniž bychom se k tomu chtěli, měli nebo mohli nějak znát. Nezdržuje se přitom ohledy ani konvencemi.

Zhruba kolem roku 2015 dospěl k vlastní estetice, jíž je věrný doposud. Mění sice témata, ale samotný rámec a způsob vyjádření zachovává. Mísí barvy, figury a atributy různých realit od dětských her přes persifláže moralit až k brownfieldově urbexovým či distopickým krajinám.

Atributy z nemocnic, militarií, dětských her i sado-maso technik tu symbioticky existují společně s archivem vizuality ne příliš vzdálené minulosti, vzpomínkami na viděné i vizemi netušeného až nakonec téměř vždy na povrch stejně jako olejová skvrna vyplave symbolika všudypřítomného latentního i explicitního (sebe)násilí.

Materiálová a motivická kumulativnost graduje v poslední době v již zmíněných objektech působících jako scenérie postapokalyptických krajin a situací chráněných před definitivní zkázou, rozpadem (anebo rozšířením nákazy?) či hnilobným zápachem skleněnými poklopy a akvárii jako vzácné relikvie upomínající na jakési podivné dávné náboženství či sdílenou zapomenutou minulost před klimatickou katastrofou.

Tyto podivné srostlice připomínají jakýsi organicko-orgastický metastatický růst, v němž lze po vzoru surrealismu najít krásu v nepatřičnosti nepravděpodobných setkání. A uhranutý divák přitom cítí něco mezi neurčitostí vzpomínky a snovou předpovědí nechtěně pravděpodobné budoucí ekologické nebo jakékoli jiné apokalypsy a nedokáže se rozhodnout, zda vidí viděné nebo tuší budoucí.

Mgr. Martin Mikolášek