Vernisáž Magdaléna Ševčík: Maximální Entropie

Díla Magdalény Ševčík se vyznačují jistou mírou koncepčnosti a fascinací přírodními zákonitostmi. Zároveň pak také skýtají mnohá symbolická vyjádření –⁠ ať už hovoříme o kontrastních geometrických prvcích či použitých barvách. Na výstavě Maximální Entropie autorka pracuje s obojím. Zatímco na plátnech zkoumá teorii narůstající entropie, jenž je založena na druhém zákonu termodynamiky vyjadřujícím neuspořádanost, nejistotu a chaos, klade si přitom i velmi osobní, niterné otázky související s vlastní existencí a smrtelností. Jak sama nastiňuje:

Rozhodla jsem se pracovat se čtyřmi barvami (černá, bílá, tyrkysová, tělová). V momentě, kdy tyto barvy mezi sebou míchám a aplikuji na suché plátno, zůstávají přesně tam, kam je umístím. Tvoří tvary a kompozice, které chci. Tato díla jsou uzavřenými vizuálními systémy s jasně daným řádem, jehož tón také sama udávám. Mají velmi nízkou entropii a jsou symbolickým vyjádřením života. Jakožto malé skořápky držící v sobě veškerou neustále se transformující a chaoticky plynoucí energii. Já jsem ale chtěla docílit i entropie vysoké. Surové plátno jsem tedy navlhčila a následně na něj lila barvy. Ačkoliv byl první krok (lití) zcela cílený, to, co se s barvami následně dělo, bylo ponecháno „chaosu”. Barvy se mezi sebou pomíchaly zcela neuspořádaně. Mnohdy tak dokonale, až vznikla barva nová. Pouze občas jsem do procesu zasáhla a umocnila jejich vzájemné míchání. Dá se říci, že tato „chaotická” plátna jsou pro mě jakýmsi vyjádřením smrti, jakožto zcela neuspořádaného stavu. Tento kontrast mezi cíleným a chaotickým mi přišel v rámci celé série důležitý. Obojí existuje vedle sebe. Dokud se řád nenaruší a nepřevládne neuspořádanost…

—–

Magdaléna Ševčík (*1988) je českou vizuální umělkyní pohybující se na poli abstraktní malby. Ševčík se svým dílem i cestou k němu vymyká hlavnímu proudu současné české malby. I přesto, že za sebou nemá žádné dokončené formální vzdělání na vysoké umělecké škole, jsou její práce zcela osobité, vynikající vlastním distinktivním jazykem. Ten neustále rozšiřuje již od roku 2015.

Ševčík pracuje v sériích. Typická je pro ni hra s kontrasty, které podmiňují celkovou kompozici díla. Zatímco pozadí maleb je zcela nekonkrétní, sofistikovanou hrou barev, popředí je tvořeno striktními geometrickými tvary a liniemi. Tyto tvary sdělení na pozadí buď negují nebo podporují.