Vernisáž Magdalena Schmidtová: Mraky

Když se řekne mrak, podvědomě se nám nejspíš zachmuří čelo. Však také mrak je slovo, jež v příbuzných jazycích nosívají významy jako tma, temno, či soumrak. Oblak, to je jiná. Oblaky vznešeně plynou v prostoru mezi nebem a zemí. Přitom jsou slova mrak a oblak označením téhož. V časech, kdy jsme ještě žili dole při zemi v uctivé vzdálenosti od oblohy, klenoucí se nad námi, představovaly oblaky a mraky prostředníky spojení výsostí se zemí, kosmickou plodnost, skrytost i projev božství v jednom. V oblaku, tak jako jindy ve světle, zjevovali se bohové. Jako zlatý dešťový mrak přichází Zeus k Danaé, rosu dávají nebesa shůry. Mrak, pro meteorologa oblak, je shlukem drobných kapiček nebo krystalků ledu, vzniklých z vodní páry. Není to tedy nehmotná vodní pára sama, ta je totiž našim očím neviditelná. Cumulus, cirrus, stratus, kupa, řasa, sloha. Ve svém neustálém plynutí a proměnách představují oblaky či mraky dodnes prostor pro imaginaci, fungují jako výsostné a dynamické projekční „plátno“, v přímém přenosu se stávají zvířaty, bájnými tvory, stvůrami i nestvůrami. Zdánlivě nehmotné, a přeci ve hmotě.

(kurátorka výstavy Lucie B. Šiklová)