Vernisáž Lukáš Havrda: Průzkumníci

Do 28. 9. 2024 je v Galerii „Toyen“ v podzemí Informačního centra MČ Praha 3, Milešovská 1, Praha 3 (přímo na Náměstí Jiřího z Poděbrad), přístupná krásná výstava obrazů Lukáše Havrdy: Průzkumnící.

Lukáš Havrda *1987, Semily
Žije a tvoří v Praze

Průvodní text kurátorky Ivany Beranové k autorově tvorbě:

Lukáš Havrda se kromě vlastní autorské tvorby profesionálně věnuje také scénografii. Je to rodák ze Semil, ležících na rozhraní Českého ráje a Podkrkonoší, ale zároveň také v méně turisticky opěvovaném Pojizeří. V oblasti, kde se díky její poloze v minulosti nedalo zřejmě nijak rychle zbohatnout, zato však bohaté na kulturní a duchovní tradici. Kraj prodchnutý „duchařinou“ přelomu 19. a 20. století, kraj příběhů a všeho, co by se dalo označit za tajemné, nejednoznačné, podivné nebo až tíživé. Ani Lukášova tvorba není jednoznačná. Jedná se o realistickou malbu moderního ražení, „víc než realismus“ s určitým příběhem nebo citovým laděním, avšak ne nutně s propracovanými detaily. Autor v ní spojením jednotlivých prvků zobrazuje reálie doby nebo náladu chvíle či místa. Nejčastěji si přitom k zachycení vybírá něco nehostinného, rozpadajícího se, ovšem v kombinaci s prvkem naděje a nového života, nové a nadějné reality. V tvorbě využívá tradičních malířských technik, pracuje hlavně s olejovými barvami, které částečně doplňuje akrylem nebo spreji. Zvláštností po technické stránce je využití syrského asfaltu. K ní se dostal díky své profesionální práci s grafickými technikami, asfalt však používá zcela mimo rámec tohoto běžného využití. Rád jím na plátnech vytváří strukturovanější a reliéfní části výjevu.

Další dvojakostí jeho projevu je zachycování dnes už téměř artefaktů chátrajících brutalistních staveb. Na obrazech vystupují jako němí svědkové dob svého vzniku, ale také jako součást časově nesouběžných, faktograficky nereálných kompozic. Často na nás z jeho tvorby dýchne postapokalyptická atmosféra spojující vybydlené nebo nedokončené stavby, které si příroda pomalu bere zpět. Budovy mnohde propojí s prototypy umělé inteligence, která zde však v protikladu k našemu zaběhnutému vnímání funguje jako uklidňující prvek, nikoli jako hrozba. Vedle chátrajícího partyzánského památníku na Petrově hoře v Chorvatsku z první poloviny 80. let tak můžeme
zahlédnout roboty ze sérií Star Wars, milé průvodce celým seriálem. Nebo v nedávné minulosti tolik diskutovanou budovu Transgasu, případně obchodní dům Kotva se závodním autem vyjíždějícím z podzemního parkoviště. Za zmínku stojí také série obrazů věnovaných Československému pavilonu na Expo 1970 v Ósace, o kterém se toho moc nenamluvilo a dodnes ani moc neví. Do jednoho z obrazů tohoto cyklu umístil své autorské pojetí sousoší „Hrozba války“ s apokalyptickými militantními figurami, které vytvořil pro náš pavilon na světové výstavě v Ósace sochař Vladimír Janoušek. Do dalšího zasadil pro změnu svého času celosvětově oblíbenou kapelu Depeche Mode s jejím typicky „kovovým zvukem“. Není to snad trefná autorsky pojatá reminiscence těch časů?

Všeobecně by se dalo říci, že ho spíše přitahují momenty z běžného života, které nicméně autorsky pozmění nebo všední realitu nějak ozvláštní. Pracuje se vzpomínkami na dětství, ze kterých se mu v náhlém poryvu imaginace vynoří například prvky z filmu nebo úryvek z knihy. Prvky poté zapracuje do malby ve stylu surrealistického „Je to tak krásné, jako náhodné setkání šicího stroje a deštníku na
pitevním stole“. Konečný výraz obrazu bývá zahalen melancholickou atmosférou. Poetikou podivnosti a zvláštního druhu krásy, do které tak rádi pronikáme, abychom se sami cítili krásnější.

Zvláštní kapitolu jeho tvorby tvoří intimní zachycení žen. Tyto obrazy nejsou v pravém slova smyslu akty. Ženy tu mají radostné výrazy, jsou ztvárněny v nevynucených pózách a zároveň se prohlížejí v zrcadle nebo jsou zachycené v konkrétním okamžiku, ve chvíli veselé spontaneity, téměř jako na rychle pořízené a nedokonalé fotografii. Často není jasné, co žena v prostoru vlastně dělá. Fotografický ráz těmto obrazům dodávají zvláště fialově neonové odstíny a barevně připomínají atmosféru tehdejších diskoték. S jejich protějšky, obrazy brutalistních staveb, je spojuje podobný druh odéru, týž duch. Neuchopitelnost, rozpad, totalita, nehostinnost prostředí … ale opět a zároveň
prvek naděje, reprezentovaný ztvárněním dobových idolů a filmových hrdinů nebo – v případě intimních chvil – ženský prvek, který do celkové atmosféry vnáší život. Někteří z nás by možná mohli podotknout, že jim to připomíná podivná a stísněná osmdesátá léta. Jeho současná výstava je přehlídkou nejnovějších, dosud neprezentovaných obrazů z obou výše popsaných cyklů.

Ivana Beranová
kurátor