Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Lucia Sceranková: Table Museum

Do 30.6.2018 bude v Galerii Zahorian & Van Espen, Šmeralova 3, Praha 7, 2.patro, přístupná zajímavá výstava Lucie Scerankové: Table Museum.

Úvodní text kurátorky Terezy Jindrové:

V ústřední písni kultovního filmu Mad Max z roku 1985 proklamuje Tina Turner: We don’t need another hero! Tato slavná píseň propůjčila název i letošnímu ročníku Berlínského bienále, které se chce ideově vymezit vůči současným podobám triumfalismu a heroismu, jež se ve společnosti projevují jak na úrovni politiky nebo ekonomiky, tak v životním přístupu jednotlivců, respektive v celospolečenském tlaku na individuum. Představa hrdiny jakožto výjimečného jedince, z nějž se stává idol určený k následování, sahá hluboko do historie lidstva a představuje antropocentrický a současně patriarchální model, který se spolupodílí na formování subjektivity jednotlivce. Vyjadřuje výlučný ideál, za nímž „je žádoucí“ směřovat; současně může sloužit také jako nástroj disciplinace nebo i udržování status quo díky prvku frustrace z vlastní nedostatečnosti.

K této problematice se vlastním způsobem vyjadřuje i Lucia Sceranková, jejíž současná výstava v galerii Zahorian & Van Espen navazuje na realizace z poslední doby – cyklus fotografií a instalací For Every High There is a Low (2017) a rezidenční projekt A Room of One’s Own pro INI Project (2018). Motiv triumfální brány či obelisku Lucia staví na hlavu změnou měřítka i použitým materiálem. Titův vítězný oblouk z Říma se stal svou vlastní vlající, zploštělou ozvěnou; les miniaturizovaných obelisků (jakoby) z písku, nás proměňuje v obří Gullivery v zemi liliputů. Obě instalace vyjadřují iluzivnost a pomíjivost slávy, kterou mají monumenty natrvalo konzervovat. V kontrastu s vážností monumentů využívá Lucia Sceranková aspekt určité infantility (zmenšenina, kulisa, stavba z písku, hračka), který nás z bezčasí věčných ideálů vrací zpět k uvědomění si sebe sama jakožto subjektů postupně se formujících v čase a spoluutvářených společenským imperativem úspěchu a potřeby vyniknout.
Motiv hračky je pak explicitně přítomen v sérii fotografií Table Museum, pro níž Lucia Sceranková využila sériově vyráběných figurek od japonské firmy Max Factory. Z prozatím nepočetné edice tzv. Stolního muzea si Lucia Sceranková vybrala tři ikonické postavy: Michelangelova Davida, Myslitele od Augusta Rodina a Vitruviánského muže podle kresby Leonarda da Vinci. Daný výběr můžeme interpretovat jako reprezentaci typologie (mužského) hrdiny: David jako ideál tělesné síly a krásy, Myslitel jako alegorie filosofie a oduševnělosti a Vitruviánský muž jako symbol racionality a humanismu. Flexibilita hracích panáčků (k nimž jako součást balení obdržíte i náhradní končetiny včetně hlavy) ovšem umožňuje se na tyto slavné figury podívat z nových úhlů a doslova si s nimi pohrát. Lucia Sceranková tak drobnými posuny zcizuje i jejich majestát. Médium fotografie jí přitom umožňuje manipulovat nebo abstrahovat dojem skutečného měřítka zachycených předmětů a docilovat tak jisté „podezřelosti“ fotografie, což je pro umělkyni dlouhodobě charakteristické.

Přístup Lucii Scerankové nepostrádá humor a ironii i specifický půvab. Křehkost a intimita vystavených prací fungují ale jako sebevědomá strategie subverze, kterou bychom téměř mohli vnímat jako svého druhu parodii nebo karikaturu. Triumf i hrdina jsou zde zpochybněni, zlehčeni, snad dokonce zesměšněni. Tradiční symboly vítězství, síly, moci a svrchovanosti – ať již jde o architektonické monumenty nebo slavná umělecká díla – vybírá umělkyně tak, že jsou v našem kulturním kontextu dobře srozumitelné. Obelisk či oblouk tak můžeme vztáhnout k dnešním projevům triumfalismu v politice Západu i Východu, trojici hrdinů zase k obecnému úsilí o sebezdokonalení a úspěch.
Ani skutečnost, že si autorka vybrala výhradně mužské hrdiny ovšem nemůžeme ponechat bez povšimnutí. V závěru diskuse na téma hrdinství, kterou Česká televize vysílala u příležitosti Dne vítězství 8. května, se odvážná studentka ptala účinkujících, proč v pořadu na toto téma nebyly zastoupeny skoro žádné ženy-hrdinky. V případě Lucii Scerankové by ale doplnění „Pantheonu“ hrdinů o ženské protagonistky asi nebylo produktivní. Naopak: absenci hrdinek můžeme interpretovat jako vyjádření kritiky vůči konceptu hrdinství jako takovému. Výlučnost, kterou představa hrdinství generuje (podobně jako genialita v umění), lze nahlížet prizmatem dominance či práva silnějšího. Feministické nebo ne-antropocentrické způsoby myšlení nás ale vedou k jinému uvažování – překonání nebo přehodnocení významu hrdinství do podoby jakéhosi „každodenního hrdinství“ (vypůjčíme-li si termín Philipa Zimbarda), projevujícího se solidaritou, spoluprací, péčí nebo udržitelným a ekologickým způsobem života. Vrátím-li se zpět ke zmiňované písni Tiny Turner, mám pocit, že výstavu Lucii Scerankové můžeme číst jako vyjádření toho, že onen tradiční typ hrdiny v dnešním světě asi nejenže nepotřebujeme, ale měli bychom promýšlet jeho překonání.



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž Lucia Sceranková: Table Museum