Vernisáž Luboš Plný: Zachovalé Ostatky

Do 21.5.2018 bude v galerii Artinbox, Perlová 3, Praha 1, přístupná velmi zajímavá a hutná výstava Luboše Plného: Zachovalé Ostatky.

Kurátorka: Nadia Rovderová

Výstava kreseb, maleb a koláží z počátku 90 let minulého století.
Luboš Plný tentokrát v černo-humorné meditaci na téma věčného lidského údělu konfrontace s fyzickou bolestí a smrtí prostřednictvím souboru doposud méně známé oblasti autorovy tvorby – kreseb, maleb a koláží z počátku 90. let minulého století. Výstavu doplňuje série fotografií z cyklu Sešívání, kdy v roce 2003 autor zkoušel limity vlastní bolesti a podrobil se sešití v různých částech těla.

„Umění je pro mně auto-terapie, a to je pro mě při tvorbě vždy prioritní. Jsou to mé deníkové záznamy, zaznamenávám i čas, který tvorbě věnuji, zaznamenávám duševní i somatické pochody, pobyty v nemocnici apod. Když vím, že z nepříjemného zážitku vznikne umění, jako bych snižoval riziko, které pro mě z dané situace plyne. Umělecký záznam přehluší vážnost situace.“ Luboš Plný

Uměnímilovné české veřejnosti bylo jméno Luboše Plného (*1961) až do léta roku 2017 téměř neznámé. Přesto se o něm už dlouho mluvilo jako o zjevení ve vodách současné výtvarné tvorby – ovšem jen v úzkém kruhu zasvěcených. Introvertní umělec, někdy možná neprávem řazený mezi autory art brut, šokuje a fascinuje svým neotřelým pojetím tvorby, bezelstnou brutální upřímností, s jakou se skrze svá díla umí podělit o zcela zásadní i úplně triviální oblasti života, i o svou životní filozofii. Zrození, smrt, sex, spánek, nemoc, stárnutí, hranice bolesti, kvalita a množství vatiček, které se mu v průběhu daného období zachycují v pupíku – to vše a mnoho dalšího je obsahem jeho děl.

Úspěch

Luboše Plného proslavily jeho detailní deníkové anatomické kresby. Galeristé v Paříži, New Yorku či Tokiu se o něj zajímají už patnáct let. Jeho díla jsou zastoupena ve slavných světových sbírkách umění: Centre Pompidou Paris, abcd Bruno Decharma, François Pinaulta, Antoina de Galberta… Přesto v České republice vystavoval Luboš Plný jenom sporadicky, a i to převážně jen v rámci skupinových tematických výstav v Domě u Kamenného zvonu, v DOXu, v Museu Montanelli, či v Artinbox Gallery v Praze. Samostatné výstavy měl jen dvě – v roce 2002 v galerii Millenium a na jaře 2017 v Artinbox Gallery. Vše se změnilo v létě 2017, kdy Luboš zažil fenomenální úspěch na 57. Bienále současného umění v Benátkách. Do hlavní výstavní sekce si ho jako jediného Čecha vybrala francouzská kurátorka Christine Macel. Lubošova díla zde zazářila. ARTSY – americký server o současném umění ho zmiňoval mezi čtrnácti pozoruhodnými autory ze sto dvaceti, kteří v hlavní sekci vystavovali. Francouzský deník Le Monde ho uvedl jako jednoho ze tří nejzajímavějších. Od té doby Lubošova hvězda stoupá a zájem o něj teď už projevují i v jeho rodné zemi. Koncem roku 2017 mu Centrum pro současné umění DOX uspořádalo prozatím největší a nejucelenější výstavu VIVA Luboš Plný!, která byla koncipována jako pocta jeho úspěchu na Bienále v Benátkách. Tato výstava poprvé obsáhla skoro všechny oblasti autorovy košaté tvorby – byly zde k vidění některé z nejdůležitějších anatomických kreseb, pak časosběrné konceptuální projekty, koláže, asambláže, sochy, objekty i fotografie. Jedna část tvorby zde ovšem chyběla a tu bychom rádi představili na výstavě Zachovalé ostatky. Jedná se se obsáhlý soubor kreseb maleb, asambláží a koláží z počátku 90 let, která původně obsahovala přibližně tři sta děl, z kterých vystavíme výběr asi padesáti. Tématem je věčný lidský úděl konfrontace s bolestí a smrtí – v autorově podání i s typickými prvky jeho černého humoru. Nechybí zde rovněž symboly sexuální, či náboženské a politické – evidentní je fascinace znakem a písmem, jaký u nás známe třeba u Eduarda Ovčáčka či Jiřího Balcara.

Čas

„Vždy mně zajímalo plynutí času a chátrání. Dělal jsem různé pokusy, zajímalo mně zanechat někde stopu a po letech zjišťovat, jak se mění či nemění.“ Luboš Plný

Plynutí času Luboše Plného fascinuje odjakživa. Faktor času je pro něj zásadní. U svých děl přesně označuje začátek a konec, ale i každou pauzu v tvorbě – den, hodinu i minutu. Čas mimochodem nepočítá na roky, nýbrž na dny – života běh měří počtem prožitých dní. Svá díla vždy označí číslem, kolik dní mu bylo, když práci započal a poté číslem, kolik dní byl na světě v den, kdy dílo dokončil.

Hřbitovy

Nejlepším místem k meditaci o pomíjivosti lidského bytí jsou hřbitovy. Tam začátkem 90. let Luboš Plný trávil spoustu času, mimo klasických hřbitovů ho inspirovaly ty židovské, či sudetoněmecké, často zničené, opuštěné, neopečovávané. Zde zkoumal estetiku náhrobních kamenů a tak vznikl nápad využít fragmenty otisků v tvorbě. Přímo na místě za pomoci klovatiny (arabské gumy) pořídil negativní otisk reliéfních náhrobků na papír. Kresby doma dokončoval za použití akrylových či temperových barev, tuše, tužky, sprejů, šablon na písma… Napnuté na desce je pak osprchoval a získal tak kresbu doplněnou o negativní otisk nápisů a reliéfů náhrobních kamenů. Autor podotýká, že podobná činnost by dnes už pravděpodobně možná nebyla. Před a těsně po revoluci se o hřbitovy ještě nepečovalo, nebyly oploceny, nikoho nezajímal umělec potírající náhrobky klovatinou s papíry rozloženými kolem, aby otisky oschly. (Klovatinu posléze zmyl déšť, takže žádnou újmu náhrobkům autor nepůsobil.) Svou fascinaci hřbitovní tématikou dotáhl Luboš Plný do dokonalosti tím, že v roce 2004 absolvoval hrobnický kurz a je tudíž certifikovaný vykonávat tuto profesi v celé Evropské unii. Jako jeden z důvodů rovněž uvádí, že poté, co se mu povedlo získat oficiální, o té doby neexistující titul „akademický model“ na AVU v Praze, lákala ho představa vlastnictví dalšího certifikátu.

Sešívání

V roce 2003 se Luboš Plný rozhodl pro jinou osobní zkoušku – chtěl si vyzkoušet limity vlastní bolesti a podrobit se sešití v různých částech těla. Projekt neměl v úmyslu prezentovat veřejně, ale když už se k němu odhodlal, bylo mu líto si nepořídit kvalitní fotodokumentaci s tím, že vzniklý materiál možná časem nějak zpracuje. Na projekt se začal důkladně připravovat: upravil stravu na čistě vegetariánskou, denně udělal dva tisíce kliků, zdokonaloval své fyzické dispozice, aby daný úkol zvládl. Poté s nákresem šel do ateliéru fotografa Vladimíra Štěpánského, si bez anestezie ševcovskou jehlou a nití prošil obličej. Lubošův kamarád, kterého sebou přivedl, mu pak pomohl sešít i ruce tak, aby cítil intenzitu sebenepatrnějšího pohybu hlavy po celém těle. Luboš byl fotografován před, během a po akci. Černý humor a hravé sado-maso ladění pak autor přenesl i do inscenovaných fotografických autoportrétů, které si nechal pořídit ve fotoateliéru u Františka Vaňáska. Silný erotický náboj má například autoportrét s jahodou, kde si autor dlouhou jehlicí propíchl tváře, zatímco mu v ústech – napíchnutá na jehle – září krásná červená jahoda.

Bolest

„ Bolest nevyhledávám. Byla to jen osobní zkouška, pro mě moc důležitá, ale nechci to už opakovat. Původně jsem to vůbec nepovažoval za umění, jen jsem si chtěl pořídit fotografický záznam. Třeba mi to pomohlo částečně pochopit to, co prožívala bývalá manželka Lucie u porodu našeho syna Vincenta. „ Luboš Plný

Uběhlo třináct let. Mezitím Lubošovi umřeli oba rodiče, narodil se mu syn Vincent, měl svatbu s partnerkou Lucií, potkal svého francouzského galeristu Bruna Decharma, za jeho pomoci nastartoval svou mezinárodní uměleckou kariéru natolik, že byl schopný uživit sebe i rodinu, rozvedl se… „Po letech mně napadlo nechat se opět vyfotografovat ve stejných pozicích, a porovnat tak stopy času na mém těle.“ Tak se v roce 2016 vrátil k bromostříbrným černobílým fotografiím z roku 2003 a nechal se opět vyfotografovat ve stejných pozicích – tentokrát barevně a digitálním fotoaparátem. Sešívání svého těla už neplánoval, sešil však dohromady různými způsoby svůj autoportrét z roku 2003 a 2016. Výsledné koláže a asambláže odrážejí třináctiletou proměnu umělce, a stejně tak i posun média fotografie od černobílé analogové k barevné digitální.

Smrt rodičů, kteří odešli rychle za sebou v rozmezí jednoho měsíce, ho silně zasáhla. Vyrovnával se s ní také v tvůrčí meditaci. Matce i otci věnoval kresbu, do které zasadil laboratorní misku s jejich popelem a kolem pečlivě vepsal tisíce datumů – všechny dny jejich života.

Nadia Rovderová, Praha 2018

Curriculum:

Luboš Plný se narodil 4. 11. 1961 v České Lípě. Rodiče pracovali u Československých drah – matka jako účetní, otec jako vedoucí zásobovacího skladu. Jako jedinému dítěti se mu rodiče věnovali s nadstandartní péčí. Z této laskavé ale i omezující bubliny se vymanil po základní škole, kdy začal studovat v 75 km vzdáleném Nymburce na elektrotechnickém učilišti (1977 – 1982). Zakusil zde nesmyslný dril, ale rovněž si vyzkoušel možnosti, jak systém obejít a vytvořit si tak prostor pro osobní svobodu. Psal si např. nesmyslné omluvenky, které kupodivu byly akceptovány. To ho povzbudilo k dalšímu pokoušení limitů. Zlom nastal během povinné vojenské služby (1983 – 1984), kdy v důsledku stresu začal trpět depresemi a nespavostí. Po několikadenní absenci spánku se dostavily halucinace a mladý muž byl hospitalizován na psychiatrii. Nevhodně zvolená psychofarmaka jeho stav ještě zhoršila. Po vojně šest let pracoval jako elektromechanik u Československých drah. Ve věku dvacet sedm let mu kvůli neustávajícím potížím s depresí a nespavostí byl přiznán invalidní důchod. Diagnostikována mu byla simplexní schizofrenie, jenž se vyznačuje desocializací, uzavíráním se sama do sebe apod. Luboš Plný se tehdy začal intenzivně věnovat samostudiu psychiatrie a medicíny, aby zjistil kořeny svých potíží. Tyto poznatky později bohatě zužitkoval ve své tvorbě. S odstupem času se zdá, že diagnóza nebyla správně zvolena, trpí sice pořád nespavostí, ale to jsou v podstatě asi veškeré jeho psychické potíže. V roce 1988 se Luboš přestěhoval do Prahy. Živil se jako uklízeč v Domě módy, prodavač v antikvariátu, malíř cínových vojáčků, hlídač v galerii Nová síň a v galerii Pecka na Vyšehradě, apod. Později si dokonce udělal odborný kurz na hrobaře, který ho opravňuje vykonávat tuto profesi ve všech členských státech EU. Svět výtvarného umění ho však od dětství přitahoval nejvíc, studoval dějiny umění, učil se kreslit. Po opakovaném neúspěšném pokusu o přijetí na AVU se zde stal na šest let placeným modelem. Toto období završil úspěšnou žádostí o přidělení neexistujícího titulu „akademický model“. Dalšími významnými zlomy v životě a tvorbě Luboše Plného byla pak smrt rodičů (2004), těhotenství jeho partnerky Lucie, narození syna Vincenta (2005), následný sňatek (2007) a rozvod (2012). Tyto a podobné události zpracovává v anatomických kresbách a svérázných denících, které dosáhly světového věhlasu. Luboš Plný se v roce 2017 stal jediným českým autorem zastoupeným na mezinárodní expozici Viva Arte Viva! 57. Bienále současného umění v Benátkách.

Kurátorky výstavy VIVA Luboš Plný!, která proběhla na přelomu let 2017 a 2018 v Centru pro současné umění DOX, Ivana Brádková, Nadia Rovderová a Terezie Zemánková, připravují letos k vydání první ucelenou publikaci, která obrazově i textově zmapuje a představí tvorbu Luboše Plného.